Čím více jsem hrál nový, remasterovaný Quake II, tím více jsem vzpomínal na Unreal. A čím více u prázdného listu elektronického papíru přemýšlím o Quake II, tím větší cítím nutkání psát o Unrealu… Takže… :) Pokud bych měl s odstupem času vyzdvihnout největší přednost Unrealu, která skutečně přetrvala čtvrt století, pak je to atmosféra. A atmosféra je právě ta stěžejní věc, v které Quake II oproti Unrealu zaostává. Možná nebylo úplně fér Quake II s Unrealem nekonečně srovnávat, když druhý zmiňovaný měl půl rok vývoje navíc k dobru, ale v devadesátkách jsem to skutečně vnímal jako krutě konkurenční souboj titánů. Z nějakého nepochopitelného důvodu člověk jakoby nemohl mít rád oba. Podobně jako každý pařan musel mít názor na to, jestli je lepší časopis Score nebo Level, musel si vybrat i mezi Quake II a Unrealem… Tedy při nejmenším do doby vydání Half-Life.
Remastery těchto úžasných klasik jsou tedy nesmírně vítané. Paradoxně mé nejpůsobivější vzpomínky na Quake II se týkají zejména technických drobností, které tehdy otevíraly pusu dokořán. Střela Blasteru jako samostatný zdroj světla, mrtvola základních vojáků, která vyšle i ze země pár posmrtných výstřelů (a to i za předpokladu, že jí ustřelíte hlavu) a nakonec samozřejmě mocný úder dvouhlavňovky... Singleplayerová kampaň nebyla rozsekaná do levelů, ale působila více jako kontinuální průzkum nepřátelské mimozemské základny. Přesto po příchodu Unrealu bylo cítit, že Quake II je pořád jen „doomovka“. Ten pocit z „nereálného“ a zároveň „uvěřitelného“, resp. pohlcujícího světa plného fantazie i tajemných vědecko-fantastických vychytávek byl v Unrealu zkrátka o level výše.
Quake II ve své Remastered (oficiálně Enhanced) edici je především nostalgie. Jelikož v roce 1997 se jednalo o jednu z prvních opravdových 3D her, které využívaly modely složené z polygonů, nebylo možné naplnit herní prostory nepřáteli k prasknutí. Bylo tedy nutné malinko zpomalit, popř. jednotlivé nepřátele posílit. A to se podařilo. Dnešní hráči mohou být už současnými hektickými FPS hrami zhýčkáni, a nejsem si jist, zda originální Quake II kampaň řádně docení. Proto hovořím v prvé řadě o nostalgii. A pak samozřejmě o kvalitní devadesátkové akci s příjemným level designem a jednoduššími „doomovskými“ puzzly (hledání klíčů).
Chcete-li se vrátit v čase, nebo naopak nově okusit právě tyto ikonické FPS hry, které nejvíce dopomohly k rozkvětu žánru, je remaster Quake II přímo pro vás. Technická práce Night Dive Studios je opět perfektní. V prvé řadě totiž zůstává věrná originálu, a přesto je ve všem lepší. Myslím, že se zapracovalo i na určité plynulosti, nebo možná rychlosti? Zkrátka ovládání hry je úžasně „responzivní“. Tempo si určíte sami. Jediné, co chybí je podpora Ray Tracingu, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že Quake II byl první old school hrou, pro níž nějaký RTX mod vznikl.
Osobně jsem byl jeden z těch, kteří necítili potřebu se k originální kampani Quake II vracet, ale moc jsem si užil novou datadiskovou epizodu Call of the Machine. Ve vší úctě k devadesátkovým akcím i v duchu estetiky Quake II se na poli cca 6 herních hodin otevírají zajímavé prostory prošpikované svižnou akcí. Napadlo mě, že takhle by mohl Doom Eternal vypadat, kdyby vyšel o 20 let dříve. Mise si můžete, stejně jako v exkluzivní epizodě Dimension of the Machine pro Quake Remaster, zvolit v libovolném pořadí a bohužel právě to bych označil za mírnou slabinu. Pro Quake II bych osobně více ocenil pocit kontinuálního progresu, zkrátka jednu „unrealisticky“ gradující a klidně i kratší kampaň s pořádným vyvrcholením na konci, jestli víte, jak to myslím…
Remastery těchto úžasných klasik jsou tedy nesmírně vítané. Paradoxně mé nejpůsobivější vzpomínky na Quake II se týkají zejména technických drobností, které tehdy otevíraly pusu dokořán. Střela Blasteru jako samostatný zdroj světla, mrtvola základních vojáků, která vyšle i ze země pár posmrtných výstřelů (a to i za předpokladu, že jí ustřelíte hlavu) a nakonec samozřejmě mocný úder dvouhlavňovky... Singleplayerová kampaň nebyla rozsekaná do levelů, ale působila více jako kontinuální průzkum nepřátelské mimozemské základny. Přesto po příchodu Unrealu bylo cítit, že Quake II je pořád jen „doomovka“. Ten pocit z „nereálného“ a zároveň „uvěřitelného“, resp. pohlcujícího světa plného fantazie i tajemných vědecko-fantastických vychytávek byl v Unrealu zkrátka o level výše.
Quake II ve své Remastered (oficiálně Enhanced) edici je především nostalgie. Jelikož v roce 1997 se jednalo o jednu z prvních opravdových 3D her, které využívaly modely složené z polygonů, nebylo možné naplnit herní prostory nepřáteli k prasknutí. Bylo tedy nutné malinko zpomalit, popř. jednotlivé nepřátele posílit. A to se podařilo. Dnešní hráči mohou být už současnými hektickými FPS hrami zhýčkáni, a nejsem si jist, zda originální Quake II kampaň řádně docení. Proto hovořím v prvé řadě o nostalgii. A pak samozřejmě o kvalitní devadesátkové akci s příjemným level designem a jednoduššími „doomovskými“ puzzly (hledání klíčů).
Chcete-li se vrátit v čase, nebo naopak nově okusit právě tyto ikonické FPS hry, které nejvíce dopomohly k rozkvětu žánru, je remaster Quake II přímo pro vás. Technická práce Night Dive Studios je opět perfektní. V prvé řadě totiž zůstává věrná originálu, a přesto je ve všem lepší. Myslím, že se zapracovalo i na určité plynulosti, nebo možná rychlosti? Zkrátka ovládání hry je úžasně „responzivní“. Tempo si určíte sami. Jediné, co chybí je podpora Ray Tracingu, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že Quake II byl první old school hrou, pro níž nějaký RTX mod vznikl.
Osobně jsem byl jeden z těch, kteří necítili potřebu se k originální kampani Quake II vracet, ale moc jsem si užil novou datadiskovou epizodu Call of the Machine. Ve vší úctě k devadesátkovým akcím i v duchu estetiky Quake II se na poli cca 6 herních hodin otevírají zajímavé prostory prošpikované svižnou akcí. Napadlo mě, že takhle by mohl Doom Eternal vypadat, kdyby vyšel o 20 let dříve. Mise si můžete, stejně jako v exkluzivní epizodě Dimension of the Machine pro Quake Remaster, zvolit v libovolném pořadí a bohužel právě to bych označil za mírnou slabinu. Pro Quake II bych osobně více ocenil pocit kontinuálního progresu, zkrátka jednu „unrealisticky“ gradující a klidně i kratší kampaň s pořádným vyvrcholením na konci, jestli víte, jak to myslím…
