Jeden z mých prvních vydařených komentářů, zde na databázi, bych označil ten k horrorové adventuře Fran Bow, který se dá kupodivu číst i po těch letech, co jsem ho napsal. Zmiňovanou Fran Bow doteď považuji za povedenou horrorovou point’n’click adventuru a po jejím dohrání jsem byl natěšený na to, s čím Killmonday přijdou příště. V roce 2019 jsme se dočkali hry Little Misfortune, ke které jsem se díky Humble Bundle, nedostatku času a mé lenosti dostal až nyní… (Pozn.: když mluvíme o té lenosti, tak tento komentář je starý už čtvrt roku a zveřejňuji ho teprve až nyní...)
Hned si lze všimnout, že si Killmonday drží svůj osobitý styl, který míchá hororové, drastické prvky s roztomilostí a nevinností. Po vizuální stránce, ať už se bavíme o grafickém zpracování, či cutscénách je vidět značný posun dopředu, avšak jádro, které jsme mohli spatřit u Fran Bow je stále stejné. Little Misfortune má svůj šarm a její hezky kreslená grafika dokáže společně s napínavým příběhem a povedeným soundtrackem budovat napjatou atmosféru, která panuje městečkem Openfields, kde se hra odehrává.
Dalo by se říct, že příběhově je Little Misfortune „odlehčenější“ než Fran Bow. Klade se zde větší důraz na černý humor, ovšem stále hra vypráví temný příběh, kde nejsme ochuzeni o drsné a strašidelné momenty. Jak jsem již zmiňoval hra má dobře budovanou napjatou atmosféru, kdy celou dobu netrpělivě čekáte, jak se celý děj vyvrbí. Příběh mi přišel promyšlený a díky symbolice a odkazům vás přiměje přemýšlet a uvažovat. Dialogy jsou dobře napsané, zábavné a vesměs většina hlášek, i těch infantilních, mě bavily. Misfortune je jednoduše roztomiloučká a otravná holčina zároveň, jak malé děti většinou bývají. Nejsilnější na celé hře je však závěr, který ve mně rezonoval ještě nějakou chvíli.
Největší overhaul si však zažila hratelnost, ovšem záleží, pokud se jedná o změnu k lepšímu… Hratelnost se totiž oprostila od klasické point’n’click adventury k prostému walking simulátoru, kde se můžete pohybovat pouze doprava a doleva. Z herního hlediska jsme ochuzení o klasické logické hádanky a díky limitované hratelnosti a všudypřítomnému rozhodování může hra spíše připomínat interaktivní adventuru od TellTale nebo Dontnod. Ona i ta interaktivita spíše tkví v různorodém průběhu hrou než ve větvení příběhu, či ovlivnění samotného konce. Je to škoda, vzhledem k tomu, že hra není nijak dlouhá a můžete jí dohrát během jednoho večera… Osobně mi tento odlišný formát nevadil a chápu, že si chtěli vývojáři zaexperimentovat a více se soustředit na vyprávění, které ale samo o sobě funguje.
Po dohrání Little Misfortune jsem se utvrdil v tom, že švédské studio Killmonday Games je opravdu talentované a jejich tvorbu má cenu sledovat a zejména i hrát. Líbí se mi jejich osobitý styl, který doprovází kvalitní příběhy doplněné promyšleným a zajímavým světem. Ze hry je také znát, že je dělána s láskou a péčí… Říct, že se těším na jejich další tvorbu by bylo nošením dříví do lesa, ovšem nemohu si pomoct, a proto budu citovat konec svého komentáře k Fran Bow: „Těším se, co Killmonday Games přinesou příště!“ A tím jsem asi řekl vše.
Hned si lze všimnout, že si Killmonday drží svůj osobitý styl, který míchá hororové, drastické prvky s roztomilostí a nevinností. Po vizuální stránce, ať už se bavíme o grafickém zpracování, či cutscénách je vidět značný posun dopředu, avšak jádro, které jsme mohli spatřit u Fran Bow je stále stejné. Little Misfortune má svůj šarm a její hezky kreslená grafika dokáže společně s napínavým příběhem a povedeným soundtrackem budovat napjatou atmosféru, která panuje městečkem Openfields, kde se hra odehrává.
Dalo by se říct, že příběhově je Little Misfortune „odlehčenější“ než Fran Bow. Klade se zde větší důraz na černý humor, ovšem stále hra vypráví temný příběh, kde nejsme ochuzeni o drsné a strašidelné momenty. Jak jsem již zmiňoval hra má dobře budovanou napjatou atmosféru, kdy celou dobu netrpělivě čekáte, jak se celý děj vyvrbí. Příběh mi přišel promyšlený a díky symbolice a odkazům vás přiměje přemýšlet a uvažovat. Dialogy jsou dobře napsané, zábavné a vesměs většina hlášek, i těch infantilních, mě bavily. Misfortune je jednoduše roztomiloučká a otravná holčina zároveň, jak malé děti většinou bývají. Nejsilnější na celé hře je však závěr, který ve mně rezonoval ještě nějakou chvíli.
Největší overhaul si však zažila hratelnost, ovšem záleží, pokud se jedná o změnu k lepšímu… Hratelnost se totiž oprostila od klasické point’n’click adventury k prostému walking simulátoru, kde se můžete pohybovat pouze doprava a doleva. Z herního hlediska jsme ochuzení o klasické logické hádanky a díky limitované hratelnosti a všudypřítomnému rozhodování může hra spíše připomínat interaktivní adventuru od TellTale nebo Dontnod. Ona i ta interaktivita spíše tkví v různorodém průběhu hrou než ve větvení příběhu, či ovlivnění samotného konce. Je to škoda, vzhledem k tomu, že hra není nijak dlouhá a můžete jí dohrát během jednoho večera… Osobně mi tento odlišný formát nevadil a chápu, že si chtěli vývojáři zaexperimentovat a více se soustředit na vyprávění, které ale samo o sobě funguje.
Po dohrání Little Misfortune jsem se utvrdil v tom, že švédské studio Killmonday Games je opravdu talentované a jejich tvorbu má cenu sledovat a zejména i hrát. Líbí se mi jejich osobitý styl, který doprovází kvalitní příběhy doplněné promyšleným a zajímavým světem. Ze hry je také znát, že je dělána s láskou a péčí… Říct, že se těším na jejich další tvorbu by bylo nošením dříví do lesa, ovšem nemohu si pomoct, a proto budu citovat konec svého komentáře k Fran Bow: „Těším se, co Killmonday Games přinesou příště!“ A tím jsem asi řekl vše.
Polda 2 remástr