Dobré poledne a dobrou chuť, pokud právě obědváte, právě jste si naladili naprosto zbytečný komentář ke hře, ke které už bylo řečeno vše... Call of Duty jsem v době svého vydání nevnímal jako takovou legendu, byť hodnocení ve Score bylo hurónské (93%). Přesto vzpomínám na velmi intenzivní kampaň, která byla v několika aspektech o krok před Medal of Honor. Call of Duty se i v singleplayeru hrálo nečekaně rychle. Válka byla neúprosná, neustále vás něco hnalo kupředu, výbuchy se ozývaly ze všech stran a kolem vás běhala parta spojenců i nepřátel, jejichž vzájemné přestřelky umocňovaly atmosféru boje na život a na smrt. Nevybavuju si situace, kdy by umělá inteligence selhávala, parťáci by vás nechali na holičkách, nebo se rozutekli někam kamikadze stylem, a tím vám zhatili dokončení mise. Vše běželo jako na drátkách.
Graficky hra ždímala vysoce modifikovaný Quake III engine na maximum. Opět bych zdůraznil, že je těžší vytvořit věrohodné reálné prostředí našeho světa než starověké kobky, mýtické chrámy, či vesmírné stanice z budoucnosti, tudíž graficky hodnotím Call of Duty ještě nepatrně výše než např. SW: Jedi Academy, což je také jedna z posledních her, která užívala plody Quake III enginu. Propracované válečné prostředí bylo důležité pro pocit hráče, že je „uvnitř“, v tomto bylo Call of Duty také jednoznačně o krok napřed před Medal of Honor, při nejmenším v polorozbořených exteriérech.
Důvodem, proč si hru pamatuju a proč jsem byl de facto přinucen ji věnovat více času, než jsem chtěl, byly LAN párty se spolužáky. Nechápal jsem, proč nemůžeme prostě hrát Counter-Strike, všichni museli pařit Call of Duty, takže jsem musel taky. A světe div se, byla to opravdu zábava. CoD se podle mě trefila do nejlepšího místa na pomyslné přímce realističnost-arkáda… Tedy, asi je to více arkáda, ale jde o to, že hra vypadá na první pohled realisticky, ale přitom je neskutečně „user friendly“ – chopíte se kulometu a běžíte střílet… Řekl bych, že to byl i jeden z důvodů, proč Wolfenstein: Enemy Territory příliš neprorazil. Ty dvě hry na první pohled vypadaly podobně, ale Enemy Territory disponoval systémem pohybu Quake III Areny, což bylo jednak pro hráče těžké podchytit a také to působilo v prostředí druhé světové války jako pěst na oko. Call of Duty vycházel hráčům vstříc, a přesto měl alespoň základní progamingový potenciál (byť zdaleka ne takový jako CS apod.).
Graficky hra ždímala vysoce modifikovaný Quake III engine na maximum. Opět bych zdůraznil, že je těžší vytvořit věrohodné reálné prostředí našeho světa než starověké kobky, mýtické chrámy, či vesmírné stanice z budoucnosti, tudíž graficky hodnotím Call of Duty ještě nepatrně výše než např. SW: Jedi Academy, což je také jedna z posledních her, která užívala plody Quake III enginu. Propracované válečné prostředí bylo důležité pro pocit hráče, že je „uvnitř“, v tomto bylo Call of Duty také jednoznačně o krok napřed před Medal of Honor, při nejmenším v polorozbořených exteriérech.
Důvodem, proč si hru pamatuju a proč jsem byl de facto přinucen ji věnovat více času, než jsem chtěl, byly LAN párty se spolužáky. Nechápal jsem, proč nemůžeme prostě hrát Counter-Strike, všichni museli pařit Call of Duty, takže jsem musel taky. A světe div se, byla to opravdu zábava. CoD se podle mě trefila do nejlepšího místa na pomyslné přímce realističnost-arkáda… Tedy, asi je to více arkáda, ale jde o to, že hra vypadá na první pohled realisticky, ale přitom je neskutečně „user friendly“ – chopíte se kulometu a běžíte střílet… Řekl bych, že to byl i jeden z důvodů, proč Wolfenstein: Enemy Territory příliš neprorazil. Ty dvě hry na první pohled vypadaly podobně, ale Enemy Territory disponoval systémem pohybu Quake III Areny, což bylo jednak pro hráče těžké podchytit a také to působilo v prostředí druhé světové války jako pěst na oko. Call of Duty vycházel hráčům vstříc, a přesto měl alespoň základní progamingový potenciál (byť zdaleka ne takový jako CS apod.).
