Dungeon Master 2 byly spolu s UFO: Enemy Unknown první dvě hry, které jsme s bráchou měli na prvním počítači a byli jsme absolutně nadšení z úžasné atmosféry, i když jsme hru tenkrát nedotáhli. DM2 vznikl v roce 1995 a se Stonekeepem tvořil poslední dva tradiční dungeony a zároveň také dvě nejlepší hry v ranku RPG/dungeon v tom roce. Po znovu dohrání musím uznat, že Stonekeep je o pár maličkostí lepší.
Stejně jako v jedničce je příběh jen v manuálu. Chybí i jakékoliv intro (jen pohled na Skullkeep), nejsou zde NPC a outro je vtipné a hezky nakreslené, ale nic moc neřeší.
Systém hry se naprosto nezměnil - je tu stejný interface, pohyby, ovládání, magie, styl boje, inventář, nutnost jezení i pití, statistiky, levelování. Opět si vytvoříte partu 4 lidí, se kterými se prosekáte až k hlavnímu záporákovi Dragothovi a zatnete mu tipec. Jen jeden z party je pevně daný, ale naštěstí to není žádné máslo. Jídlo a pití už není problém, vody je všude dost a jídlo se dá "nasekat" do zásob.
Protože základy jsou stejné, není problém se pustit do průzkumu a tady přichází obrovské plus. Než se Vám podaří dostat do pevnosti nějaký čas strávíte venku a atmosféra je fantastická. Grafika sice trochu zestárla (i když ne tolik jako u Stonekeep), ale pořád funguje. Procházíte temnými lesy, kde slunce nikdy nevyjde, zato slejváky a bouřky jsou na denním pořádku. Narážíte na pasoucí se dinosaury, háj plný obrů, bažiny plné lepícího se hnusu, děr a vlků. Občas uhodí blesk (a někdy i do Vás) nebo se z lesů vyloupne krvavá fontána či hororový hřbitov. Atmosféra funguje i v pevnosti, neboť se tvůrci nebáli trošku té techno-fantasy a tak mezi monstry či čaroději narážíte na mechanické oči, parní kotle, turbíny a vše vrcholí přes 4 patra táhnoucím se strojem na portál do jiné dimenze.
Ruku v ruce s touto změnou prostředí jde i hratelnost. Cílem je projít různě propojené lesní planiny, nasbírat 4 části klíče a pak projít relativně malou pevnost Skullkeep. Patra mají sice zlomek velikosti prvního dílu, ale za to jsou po okraj nabitá pastmi, propadly, tajnými chodbami a puzzly (otáčecí zrcadla či geniální chodba s "očičky"). Změnili se i nepřátelé - někteří Vás nechají být pokud necháte být Vy je, jiní útočí jen ve smečce, další uhýbají kouzlům, nebo vlétnou do skupiny. Vrací se i trpasličí zloději, kteří dostali velké bráchy - ultratuzí lesní obři, kteří mají ve zvyku Vám vytrhnout zbraně z rukou. Hra se na první pohled zdá malá a nebýt grindu, asi bych ji dohrál i dříve, ale ani na chvíli se nenudíte.
Naprosto fantastické je obchodování. Máte dvě obchodní čtvrtě, přičemž v jedné jsou nižší ceny než v druhé. Obchodníci prodávají na dvou stolech (výkupní a prodejní) a pokud se Vám podaří střelit nasyslené věci na tom prodejním máte lepší ceny. Jsou hlídání ultratuhými ninjy, které je kumšt zabít i v závěru, při známce problémů zavřou krám, dá se s nimi smlouvat, vykupují jen to co prodávají (žádné prodávání stejků obchodníkům se zbraněmi). Je tu šest druhů platidel (od měďáků až po modré diamanty), apartní peněženka a obchodník Vám klidně smění drobáky za větší. Navíc jim nikdy nedojdou peníze... a ano, luxusní věci jsou nekřesťansky drahé. Zkrátka obchodování je jedno z nejlepších co jsem kdy ve hrách viděl.
A tak jsem se do toho pustil. Vyhlídl jsem si palouček s dinosaury, kteří dávali maso a pomalu ztuha leveloval stejně jako v prvním díle všechny 4 vlastnosti u každé postavy. Dotáhl jsem to na experta, dále už jsem neměl sílu. S nabitými zkušenosti jsem počal genocidu obrů a prodejem seker vydělal majlant, za který nakoupil vysněné tech a poly brnění a vorax sekery. A přišlo první velké mínus. Moji ranaři se skoro 500 životy unesli v průměru kolem 60 kilo, přičemž už od 30-40 kilo začali být přetížení a táhli se jak sopel. S naprosto prázdnými inventáři byli přetížení, což jsem nakonec konstantě řešil obrovskou zásobou nápojů síly, ale je to neskutečně otravné a nesmyslné, člověk si vydělává v krvi a potu na vybavení a pak ho neunese.
Druhou a podstatnou výtkou je závěr. Ano Skullkeep je výborný dungeon, ale od vstupu na Vás začne Dragoth posílat armádu minionů, zubatých koulí střílejících blesky. Moje parta supermanů je většinou smázla na 2-3 rány, ale problém je, že jsou všude, pořád a otravují, vypínají oheň v peci, ubírají životy. Teleportují se portály, které se dají zavřít, ale záhy se znovu otevřou. Místo soustředění se na puzzly, hledání tajných stěn a tlačítek člověk trpí nekonečným respawnem.
Finální boj si pamatuju jako peklo, což se tentokrát nestalo. Měl jsem univerzálně vytrénované postavy s nejlepším brněním, zbraněmi a nápoji síly a sebe vytrénovaného v bitevním valčíku. Tak stačily fireshield a spellshiled a pěkně na férovku zblízka boj. Dragoth padl než stihl přivolat hordy minionů a to je konec pohádky.
Dungeon Master 2 přišel v roce 1995 bez příběhu, NPC a s relativně krátkou hratelností, ale i tak je to až na pár much stále fantastická záležitost.
Stejně jako v jedničce je příběh jen v manuálu. Chybí i jakékoliv intro (jen pohled na Skullkeep), nejsou zde NPC a outro je vtipné a hezky nakreslené, ale nic moc neřeší.
Systém hry se naprosto nezměnil - je tu stejný interface, pohyby, ovládání, magie, styl boje, inventář, nutnost jezení i pití, statistiky, levelování. Opět si vytvoříte partu 4 lidí, se kterými se prosekáte až k hlavnímu záporákovi Dragothovi a zatnete mu tipec. Jen jeden z party je pevně daný, ale naštěstí to není žádné máslo. Jídlo a pití už není problém, vody je všude dost a jídlo se dá "nasekat" do zásob.
Protože základy jsou stejné, není problém se pustit do průzkumu a tady přichází obrovské plus. Než se Vám podaří dostat do pevnosti nějaký čas strávíte venku a atmosféra je fantastická. Grafika sice trochu zestárla (i když ne tolik jako u Stonekeep), ale pořád funguje. Procházíte temnými lesy, kde slunce nikdy nevyjde, zato slejváky a bouřky jsou na denním pořádku. Narážíte na pasoucí se dinosaury, háj plný obrů, bažiny plné lepícího se hnusu, děr a vlků. Občas uhodí blesk (a někdy i do Vás) nebo se z lesů vyloupne krvavá fontána či hororový hřbitov. Atmosféra funguje i v pevnosti, neboť se tvůrci nebáli trošku té techno-fantasy a tak mezi monstry či čaroději narážíte na mechanické oči, parní kotle, turbíny a vše vrcholí přes 4 patra táhnoucím se strojem na portál do jiné dimenze.
Ruku v ruce s touto změnou prostředí jde i hratelnost. Cílem je projít různě propojené lesní planiny, nasbírat 4 části klíče a pak projít relativně malou pevnost Skullkeep. Patra mají sice zlomek velikosti prvního dílu, ale za to jsou po okraj nabitá pastmi, propadly, tajnými chodbami a puzzly (otáčecí zrcadla či geniální chodba s "očičky"). Změnili se i nepřátelé - někteří Vás nechají být pokud necháte být Vy je, jiní útočí jen ve smečce, další uhýbají kouzlům, nebo vlétnou do skupiny. Vrací se i trpasličí zloději, kteří dostali velké bráchy - ultratuzí lesní obři, kteří mají ve zvyku Vám vytrhnout zbraně z rukou. Hra se na první pohled zdá malá a nebýt grindu, asi bych ji dohrál i dříve, ale ani na chvíli se nenudíte.
Naprosto fantastické je obchodování. Máte dvě obchodní čtvrtě, přičemž v jedné jsou nižší ceny než v druhé. Obchodníci prodávají na dvou stolech (výkupní a prodejní) a pokud se Vám podaří střelit nasyslené věci na tom prodejním máte lepší ceny. Jsou hlídání ultratuhými ninjy, které je kumšt zabít i v závěru, při známce problémů zavřou krám, dá se s nimi smlouvat, vykupují jen to co prodávají (žádné prodávání stejků obchodníkům se zbraněmi). Je tu šest druhů platidel (od měďáků až po modré diamanty), apartní peněženka a obchodník Vám klidně smění drobáky za větší. Navíc jim nikdy nedojdou peníze... a ano, luxusní věci jsou nekřesťansky drahé. Zkrátka obchodování je jedno z nejlepších co jsem kdy ve hrách viděl.
A tak jsem se do toho pustil. Vyhlídl jsem si palouček s dinosaury, kteří dávali maso a pomalu ztuha leveloval stejně jako v prvním díle všechny 4 vlastnosti u každé postavy. Dotáhl jsem to na experta, dále už jsem neměl sílu. S nabitými zkušenosti jsem počal genocidu obrů a prodejem seker vydělal majlant, za který nakoupil vysněné tech a poly brnění a vorax sekery. A přišlo první velké mínus. Moji ranaři se skoro 500 životy unesli v průměru kolem 60 kilo, přičemž už od 30-40 kilo začali být přetížení a táhli se jak sopel. S naprosto prázdnými inventáři byli přetížení, což jsem nakonec konstantě řešil obrovskou zásobou nápojů síly, ale je to neskutečně otravné a nesmyslné, člověk si vydělává v krvi a potu na vybavení a pak ho neunese.
Druhou a podstatnou výtkou je závěr. Ano Skullkeep je výborný dungeon, ale od vstupu na Vás začne Dragoth posílat armádu minionů, zubatých koulí střílejících blesky. Moje parta supermanů je většinou smázla na 2-3 rány, ale problém je, že jsou všude, pořád a otravují, vypínají oheň v peci, ubírají životy. Teleportují se portály, které se dají zavřít, ale záhy se znovu otevřou. Místo soustředění se na puzzly, hledání tajných stěn a tlačítek člověk trpí nekonečným respawnem.
Finální boj si pamatuju jako peklo, což se tentokrát nestalo. Měl jsem univerzálně vytrénované postavy s nejlepším brněním, zbraněmi a nápoji síly a sebe vytrénovaného v bitevním valčíku. Tak stačily fireshield a spellshiled a pěkně na férovku zblízka boj. Dragoth padl než stihl přivolat hordy minionů a to je konec pohádky.
Dungeon Master 2 přišel v roce 1995 bez příběhu, NPC a s relativně krátkou hratelností, ale i tak je to až na pár much stále fantastická záležitost.
Jack Keane 2: The Fire Within