Druhá polovina devadesátých let přála střílečkám. Produkovalo se jich ohromné množství často ve velmi rozličné kvalitě. Velká spousta těchto titulů se chtěla svézt na nové, vpravdě průlomové vlně, kterou rozčeřil roku 1993 přelomový herní počin DOOM – revoluční titul, který znají i lidé, kteří počítačové hry nehrají. Titul, jenž měl patrně nejzásadnější vliv na celý herní průmysl tehdejší doby, výrazně ovlivnil jeho další směřování a vpálil se jako impův fireball do popkulturního povědomí hráčů i nehráčů. Vzbudil a dodnes budí fanatický obdiv i zanícenou nenávist. I přes jeho stáří si ho s ochotou zahrají i lidé, které devadesátky minuly, neboť zahrát si alespoň jednou v životě první dva DOOMy, je pro hráče téměř to samé, co pro křesťana pouť do Vatikánu, nebo muslima do Mekky. O jeho vlivu napříč celým kulturním spektrem dnes nelze pochybovat. Vliv to byl natolik citelný, že se v té době střílečkám neříkalo střílečka, ale vzniknuvším novotvarem doomovka. Jelikož Doom nastavil standart a ohromné množství titulů Dooma více či méně kopírovalo a chtělo překonat jeho slávu. Marně. I já tou dobou hrával doomovky a ne střílečky, byť se kacířsky doznávám, že tou „mojí“ kmenovou doomovkou nebyl Doom, ale Duke Nukem 3D, přičemž Doom byl druhý. Jednoduše proto, že v době bez internetu se ke mně Duke dostal dřív. A kdyby tomu tak nebylo, jistě by byl číslo jedna Doom, protože ten hraji dodnes a Duka ne.

Na hvězdný úspěch prvních dvou dílů se pokusilo studio id navázat třetím dílem z roku 2004, který se odvážně odkláněl od zběsilé akce a cílil spíše na hororovou atmosféru a survival. A zákonitě se díky tomu musel setkat s velkou nelibostí hráčů, jejichž značná část měla velmi puristické představy o tom, jak se má vysněný třetí díl hrát. Díky této kontroverzi všem tak nějak unikalo to, že id Software hráčům naservíroval další do jisté míry revoluční titul, který pracoval v té době s nejmodernějšími špičkovými technologiemi, které nebylo možno vidět v žádné jiné hře. Patřím do té nevelké skupiny lidí, kteří třetího Dooma vysoce uznávají a dost možná (prosím, nebijte mě) je to můj nejoblíbenější Doom ze všech. A to především kvůli atmosféře á la Věc.

Bylo tedy zřejmé, že pokud chce studio při rebootu Dooma uspět, už si nemůže dovolit další experimenty a zůstat při koncipování hry konzervativní. Jeho pokus měl spatřit světlo světa až po dlouhých dvanácti letech od třetího dílu. A pauza i návrat ke kořenům se vyplatil.

id pokračuje ve své věhlasné tradici, že vše, co se vám od nich dostane na pevný disk, musí vypadat lépe, velkolepěji a profesionálněji, než od konkurence. Ač se titul poprvé ubírá spíše směrem evoluce, než revoluce, opět se mi na obrazovku dostala hra, která vypadá po démonech skvěle. Má úžasnou grafiku, kolosální hratelnost a odzbrojující stylovost. Je to návrat ke kořenům značky, který se ale nebojí efektivně využít a mistrně zakomponovat do své hratelnosti všechny soudobé herní trendy, jako je systém výzev pro každou mapu, svěžích odboček v podobě runových zkoušek, či tunění zbraní a hráčových úkonů v podobě jakýchsi RPG bodů, které lze získávat různými způsoby (nalezení tajných míst, splnění úkolu, nebo výzvy, anebo vybití arény), či v případě brnění Praetor, které se dá vylepšit obráním mrtvol elitních strážců. Zbraně navíc můžete opatřit dvěma (a že se budou hodit) sekundárními střeleckými režimy, jejichž rozšiřující sady najdete u poletujících dronů. Přesto hra zcela důrazně očesala všechny „zbytečné berličky“ navíc (bylo odstraněno přebíjení zbraní, kupříkladu) a přichystala pro vás zcela čistokrevnou akci bez dalších okecávek. Příběh zde slouží jen pro to, aby vám zdůvodnil proč a kam jít dál. A byť poměrně nevtíravě a vkusně rozšiřuje doomovský kánon v podobě PDAček a mluvících artefaktů, hraje zde příběh podružnou roli. Vše je podřízeno primárně akci. Oldschoolové, přímočaré, frenetické akci, ve které není místo pro tak oblíbený prvek, roubovaný všude možně, jako je stealth, nebo „chytrý“ postup. Jste Doom Slayer - všeho, čeho se dotkne vaše ruka, obvykle skončí roztřískané, když nepočítáte LCD panely. V rukou třímáte rotačák, či jinou kurevsky velkou zbraň. Naprosto ultimátní záležitost potom představuje ikonická motorová pila. Je skoro až cítit, jak je váš doomguy naplněn ryzí zběsilostí a krvežíznivým nutkáním, jak mu ve spáncích tepe krev a chuť zabíjet další hordy pekelníků. A skutečně… zastavit se na místě a kempit, znamená v této hře téměř jistou smrt i při střetu se slabšími protivníky. Abyste přežili, musíte se přesouvat z místa na místo, uskakovat přilétajícím fireballům, raketám, plasmovým paprskům, střídat zbraně a přečtením nepřátelských útoků zjistit, která zbraň je na koho vhodná. Do toho všeho využívat vizuálně orgastické dorážky, které vám poskytnou ten pravý pocit zadostiučinění. A aby to vše bylo opravdu tučně krvavě podtrženo, doprovází vás našlapaný a povedený soundtrack, jehož řezavé riffy a dunivé bicí, dokáží vehnat do žil další potoky onoho kýženého adrenalinu, jehož proudění v těle při hraní Doomů tolik milujeme.

Ano, v této hře na místě nepostojíte. Akce je tak rychlá a intenzivní, jak jen může být. Až jsem se při prvotním dlouhém načítání zalekl, aby mi ji ustálo mé železo, které už také není zrovna nejmladší. Ale k mému překvapení hra běží plynule i při těch nejostřejších potyčkách. Vlastně si nevzpomínám, že by mi podobná, tak hardwarově náročná hra, běžela tak dokonale optimalizovaně. Také mi hra ani jednou nespadla. Čímž se dostáváme k tomu, že v id jsou zkrátka vynikající řemeslníci, kteří technickou stránku hry zvládají s profesionální precizností. Byť se mé ventilátory dokáží v oněch chvílích měřit s vysavačem.

Prostředí Marsu a obří základny UAC je to pravé doomovské. Říkám to proto, že peklo mě co se stylizace a zasazení týče moc nebavilo. Sice je správně satanistické a obecně zde nemám k level designu sebemenší výtku, ale peklo mi připomínalo chvílemi Painkillera, kdežto Mars JE Doom. Kdyby se pekelné úrovně vynechali a místo nich se vytvořilo víc úrovní na Marsu, vůbec bych se nezlobil. Výsledný dojem totiž dokáže dost pokazit, když prvně hrajete nějakou hru a ona vám hned zkraje připomíná úplně jinou hru. Díky tomu se potom může hra stát lehce zapomenutelnou. A to je právě příklad pekla, kterého tu naštěstí není moc a mně by se líbilo, kdyby nebylo vůbec. Další věcí, která mi tak úplně nesedla, byly boosty. Vy hře je jich poskrovnu a z mého pohledu jsou velice nešťastně umístěné. Půjdu ještě dál a řeknu, že mi ve hře připadají úplně zbytečné. Jen jednou za celou hru mi boost, konkrétně berserk, dost možná zachránil život, protože nábojů bylo málo a nepřátel moc. Ale to byl opravdu jediný případ, kdy jsem boost efektivně využil. Boosty dobře fungují v Quake III Arena, ale tady jsou na nic. Jakmile je seberete, už se neobnoví a i přes prodloužení jejich trvání má jejich účinek příliš kraťounkou působnost. Což vzhledem k obecně hyper rychlé hratelnosti dává představu, jak je jejich trvání jepičí. Navíc se mi v zápalu boje téměř pokaždé stalo, že jsem boost jednoduše přehlédl a po boji už byl stejně k ničemu. A „do zásoby“ na potom si ho vzít nemůžete. A ač je zde motorová pila naprosto boží, dost mi vadila její užitelná rozporuplnost. Líbí se mi, že s její pomocí lze provést neoddiskutovatelný insta-kill, ale osadit prostředí tak žalostně malým množstvím paliva? Které navíc nelze získat jinak, než z kanystříku a žádné bedny s municí, či z padlého nepřítele, nebo třeba nějakého nástěnného čerpadla? Často se mi stalo, že jsem se pilu zdráhal použít, protože jsem si neustále opakoval: „Co když za rohem bude ještě víc potřeba než teď…“ a mezitím si mně podával pekelný baron, který by mě nedostal, kdyby mi nebylo líto „trochu“ toho paliva, kterého ve hře moc není a z motorovky tak dělá spíše jen takový raritní zkázonosný artefakt, který se tak často bojíte použít, že ho pak nepoužijete vůbec. Škoda. A když jsem nakousl palivo, o moc lépe na tom nejsou ani zásoby konvenční munice. Hra vás na jednu stranu – ostatně, je na tom postavená - nutí do brutálních akcí, kde se municí rozhodně nešetří, ale na druhou stranu jí nikdy není dost. V tom si princip hry dost protiřečí. Hra přeci nemá ambice být taktická, tak proč vás nutí takticky šetřit s municí? Naproti tomu, BFGéčko mi zde přišlo velmi užitečné a je to první doom hra, kde jsem účinně využíval jeho plošný potenciál – střelivo do něj je zde lépe rozmístěno a zbraň je vybalancovaná přesně tak, jak požadují mezní situace. Když už jsem zmínil Quaka trojku, dalo by se hře v určitém slova smyslu vytknout i to, že je to prostě arénovka. Jednoduše vkročíte do arény, vchody se uzavřou a hrr na ně! Hra se opravdu dobře ujistí, že se nikam neschováte. A vám nezbývá nic jiného, než se z toho vystřílet. Nejsem úplně příznivcem arénovek, ale v této hře mi takové rozhodnutí přišlo opodstatněné a bez brblání jsem se se mu podřídil. Ono asi není moc jiných způsobů jak vytvořit tak frenetickou akci, než sáhnout po takovém řešení. I co se level designu týče.

Počítadlo na Steamu mi teď ukazuje nějakých dvacet čtyři hodin herního času. Když pominu tu hodinku, co jsem strávil v arkádovém módu, je to více než dostačující čas na jednu střílečku. Hra by se určitě dala dohrát méně než za polovinu této doby, ale já jsem ten typ hráče, co vyzobává každičký kousek levelu, tím se mi hra značně natáhla. Byl to ale nanejvýš zábavně strávený čas. Závěrečná úroveň (žel ďáblu, zase v pekle) je ta nejintenzivnější jízda, jakou jsem za poslední dobu zažil – mistrovský level design. Závěrečný bossák je potom taková krvavá tečka, za vaší zkázonosnou poutí. Souboj s bossákem ale postrádá nějakého logického smyslu, protože druhotný příběh vám jeho význam, nebo účel vůbec neopodstatní. Prostě to sejměte a o podstatu se nestarejte. A vlastně proč ne…?

Doom 2016 do nejvyšší míry splňuje požadavky na hru, která se honosí jménem tohoto herního fenoménu. Je moderní, naleštěná, maximálně stylová, svižná, řemeslně téměř bezchybná a přitom citlivě a promyšleně skládá holt odkazu původních her. Je hrdá na to čím je a na nic víc si nehraje. Uspokojeni budou jak nově příchozí Mariňáci, tak veteránští Doom Slayeři, odkojeni původním 2,5 D kultem. Výtečná práce.

Haevy metal!