Jazz Jackrabbit 1 a 2, Mamba a Pampuch. Co mají tyto hry společného mimo akčního pojetí? Zdánlivě nic, králík, pavouk ani nakousnutá pizza se nepodobají vzhledem, barvou a už vůbec ne činností, kterou provozují. Pro mě však tvořily herní seskupení, z něhož jsem si vybíral na hodinách počítačů na základní škole.
Jazz Jackrabbit většinou vyhrál, protože běhání, skákání a zabíjení želv, vos a kdoví, čeho ještě, je přece jen o něco zábavnější, než zmenšování prostoru hadovi nebo pojídání puntíků. Svým pojetím se Jazz Jackrabbit nejvíce podobá Sonicovi, jež má tolik dílů, že ani nevím, se kterým jsem měl tu čest.
Už vtipné intro mělo perfektní hudební podkres, a ten svou kvalitu neztratil po celou hru. Čtyři stupně obtížnosti mají skvělé ikony od batolete, přes vysmátého a zuřícího zajíce, až po kulturistu. Já vždy volil Normal, protože na těžší jsem si netroufal a přece nebudu hrát na Easy.
Jedna z mála věcí, kterou bych hře vytkl je stereotyp, který se po odehrání několika kol za sebou dostaví, a proto je lepší si ji dávkovat. 3D levely mě také zrovna neuchvátily, a kdyby nebyly obsaženy, vůbec by mi to nevadilo.
Nikdy se mi nepodařilo Jazze dokončit, což bylo především tím, že jsem na něj neměl dostatek času a často jsem seděl u jiného počítače. Vzpomínky na něj mi ale zůstanou a kdo ví, třeba jednou dostanu chuť na plošinovku z minulého tisíciletí a uvidím závěrečnou animaci.
Jazz Jackrabbit většinou vyhrál, protože běhání, skákání a zabíjení želv, vos a kdoví, čeho ještě, je přece jen o něco zábavnější, než zmenšování prostoru hadovi nebo pojídání puntíků. Svým pojetím se Jazz Jackrabbit nejvíce podobá Sonicovi, jež má tolik dílů, že ani nevím, se kterým jsem měl tu čest.
Už vtipné intro mělo perfektní hudební podkres, a ten svou kvalitu neztratil po celou hru. Čtyři stupně obtížnosti mají skvělé ikony od batolete, přes vysmátého a zuřícího zajíce, až po kulturistu. Já vždy volil Normal, protože na těžší jsem si netroufal a přece nebudu hrát na Easy.
Jedna z mála věcí, kterou bych hře vytkl je stereotyp, který se po odehrání několika kol za sebou dostaví, a proto je lepší si ji dávkovat. 3D levely mě také zrovna neuchvátily, a kdyby nebyly obsaženy, vůbec by mi to nevadilo.
Nikdy se mi nepodařilo Jazze dokončit, což bylo především tím, že jsem na něj neměl dostatek času a často jsem seděl u jiného počítače. Vzpomínky na něj mi ale zůstanou a kdo ví, třeba jednou dostanu chuť na plošinovku z minulého tisíciletí a uvidím závěrečnou animaci.
Pro: hratelnost, zabíjení želv, intro, hudba, čtyři stupně obtížnosti
Proti: po čase stereotyp, 3D levely