Jazz Jackrabbit 1 a 2, Mamba a Pampuch. Co mají tyto hry společného mimo akčního pojetí? Zdánlivě nic, králík, pavouk ani nakousnutá pizza se nepodobají vzhledem, barvou a už vůbec ne činností, kterou provozují. Pro mě však tvořily herní seskupení, z něhož jsem si vybíral na hodinách počítačů na základní škole.
Jazz Jackrabbit většinou vyhrál, protože běhání, skákání a zabíjení želv, vos a kdoví, čeho ještě, je přece jen o něco zábavnější, než zmenšování prostoru hadovi nebo pojídání puntíků. Svým pojetím se Jazz Jackrabbit nejvíce podobá Sonicovi, jež má tolik dílů, že ani nevím, se kterým jsem měl tu čest.
Už vtipné intro mělo perfektní hudební podkres, a ten svou kvalitu neztratil po celou hru. Čtyři stupně obtížnosti mají skvělé ikony od batolete, přes vysmátého a zuřícího zajíce, až po kulturistu. Já vždy volil Medium, protože na těžší jsem si netroufal a přece nebudu hrát na Easy. Určitě kvituji ukládání, i když jsem tím při nahrání pozice přišel o nastřádané zbraně a životy. Protože jsem často umíral, mou nejpoužívanější zbraní byl blaster, který po smrti Jazzovi jako jediný zůstane
Hře bych vytkl stereotyp, který se po odehrání několika kol za sebou dostaví, a proto je lepší si ji dávkovat. 3D levely mě také zrovna neuchvátily, a kdyby nebyly obsaženy, vůbec by mi to nevadilo. Při boji s bossy stačilo skoro vždy zůstat u vstupu do úrovně a jen střílet. Chvíli to sice trvá, ale boss mi téměř neublížil.
Další herní rest mám za sebou. Jak jsem se u Wolfensteina bavil, tak tady to počáteční nadšení brzy vyprchalo. Plošinovky nejsou zrovna žánr, který bych nějak urputně vyhledával a poslední dobou mi nejvíce sedí ty, které lze hrát ve dvou. Jazz měl však spoustu frustrujících momentů, kde by mi ani parťák nepomohl a většinou jsem se snažil v každém kole volit co nejkratší cestu, abych to měl co nejdříve za sebou. Jazz je sice sympaťák a záchrana princezny je dobrým hnacím motorem, ale některé úseky si autoři mohli odpustit.
Jazz Jackrabbit většinou vyhrál, protože běhání, skákání a zabíjení želv, vos a kdoví, čeho ještě, je přece jen o něco zábavnější, než zmenšování prostoru hadovi nebo pojídání puntíků. Svým pojetím se Jazz Jackrabbit nejvíce podobá Sonicovi, jež má tolik dílů, že ani nevím, se kterým jsem měl tu čest.
Už vtipné intro mělo perfektní hudební podkres, a ten svou kvalitu neztratil po celou hru. Čtyři stupně obtížnosti mají skvělé ikony od batolete, přes vysmátého a zuřícího zajíce, až po kulturistu. Já vždy volil Medium, protože na těžší jsem si netroufal a přece nebudu hrát na Easy. Určitě kvituji ukládání, i když jsem tím při nahrání pozice přišel o nastřádané zbraně a životy. Protože jsem často umíral, mou nejpoužívanější zbraní byl blaster, který po smrti Jazzovi jako jediný zůstane
Hře bych vytkl stereotyp, který se po odehrání několika kol za sebou dostaví, a proto je lepší si ji dávkovat. 3D levely mě také zrovna neuchvátily, a kdyby nebyly obsaženy, vůbec by mi to nevadilo. Při boji s bossy stačilo skoro vždy zůstat u vstupu do úrovně a jen střílet. Chvíli to sice trvá, ale boss mi téměř neublížil.
Další herní rest mám za sebou. Jak jsem se u Wolfensteina bavil, tak tady to počáteční nadšení brzy vyprchalo. Plošinovky nejsou zrovna žánr, který bych nějak urputně vyhledával a poslední dobou mi nejvíce sedí ty, které lze hrát ve dvou. Jazz měl však spoustu frustrujících momentů, kde by mi ani parťák nepomohl a většinou jsem se snažil v každém kole volit co nejkratší cestu, abych to měl co nejdříve za sebou. Jazz je sice sympaťák a záchrana princezny je dobrým hnacím motorem, ale některé úseky si autoři mohli odpustit.
Pro: Jazz, zabíjení želv, intro, hudba, čtyři stupně obtížnosti, ukládání
Proti: po čase stereotyp, 3D levely, souboje s bossy, obtížné pasáže