Herní výzva 2019 - Hra roku
Red Dead Redemption považuji za jednu z nejlepších her své doby (a v mém osobním TOP žebříčku je hodně vysoko), takže jsem měl od druhého dílu možná až přehnaná očekávání; nutno říct, že RDR2 je značně překonává.
Na rozdíl od jedničky, která se na první pohled nejvíce inspirovala spaghetti westernem, se RDR2 nedá jednoduše zařadit pod konkrétní subžánr westernu. RDR2 nabízí příběh vskutku epických rozměrů (ne však epický příběh) gangu van der Linde krátce po zpackané loupeži v Blackwateru. Gang je na útěku před muži zákona, ale v čele stojí charismatický Dutch, který má plán... Hráč se ujímá role Arthura Morgana, nejspolehlivějšího vykonavatele Dutchovi vůle, nemilosrdného a chladnokrevného pistolníka, který má však vlastní smysl pro čest. Narozdíl od Johna Marstona z RDR1 je Arthur ze začátku také velmi apatický vůči světu mimo gang, takže je možná poněkud komplikovanější se s ním ztotožnit. Ale narozdíl od Johna Marstona z RDR1 a to z RDR1 je samozřejmě podstatné, protože John Marston v RDR2 získává zcela nový rozměr je Arthur výrazně plastičtější postavou, a v průběhu děje vám dá hodně možností, jak ho blíže poznat. Není to ani tak o tom, že by John Marston byl plochou postavou, ale John nebyl k okolnímu světu příliš sdílný, a jinak, než z rozhovorů ho hráč neměl šanci poznat. Arthur se světem komunikuje mnohem otevřeněji, také si píše osobní deník, a zřetelně se jeho charakter vyvíjí společně s dějem ; resp. společně se vzrůstající nedůvěrou v Dutche a jeho plány.
Hlavnímu příběhu se dá vytknout pomalý rozjezd případně relativně dlouhý epilog, který je spíše prologem k jedničce, což mně osobně nevadilo. Pro někoho také může být problém skutečnost, že některé questy jsou komornější, některé méně akční (ačkoliv zejména společné akce celého gangu jsou vždycky akčním i emocionálním vrcholem kapitol). Osobně však považuji příběh (snad krom mírného škobrtnutí v páté kapitole) za nejsilnější aspekt hry. Po dlouhé době jsem byl přikovaný k obrazovce tak, že se mi hru opravdu nechtělo ukončit (naposledy jsem tohle cítil snad u Zaklínače 3). Vynikající jsou také postavy, jejich charaktery a jejich vývoj. Pamatujete si libovolný díl Assassina? I v Origins se mi stávalo, že jsem si nebyl jistý, jestli se v určitý moment některá postava na scéně objevila poprvé, nebo jsem ji jen dříve přehlédl. V RDR2 jsou postavy (často i ty vedlejší) natolik osobité, že s nimi budete sympatizovat, milovat je, nenávidět je, ale hlavně si je budete pamatovat.
Vedle hlavních a vedlejších úkolů nabízí hra celou řadu propracovaných aktivit. Je jich možná až příliš mnoho, ale hra vás k jejich plnění nenutí. Řada aktivit je spojena s dalším aspektem hry, a to s táborem gangu. Tábor můžete vylepšovat, můžete se zde najíst, vyspat, dělit se o ulovenou zvěř (a vůbec obstarávat proviant pro gang); a možná se sem budete i rádi vracet, protože tábor žije, postavy mezi sebou komunikují, mají svůj vlastní denní režim (některé postavy vstávají pozdě, zatímco jiné už se vybavují u kávy - doslova), ve vhodných situacích slaví.
Samostatnou aktivitou je lov a s ním spojený crafting. Zejména na provedení lovu je krásně vidět, jak v RDR2 vítězí kvalita nad kvantitou. V Origins jste i kvůli drobnému vylepšení batohu museli provést lokální genocidu dravé zvěře. V RDR2 vám pro konkrétní batoh, kabát, klobouk, boty atd. často stačí jedna až tři kůže (zpravidla každá z jiného zvířete). Nicméně musíte vystopovat zvíře s kůží určité kvality, a také ho musíte ulovit vhodnou zbraní tak, abyste kůže ideálně nepoškodili. Zní to možná jednoduše, ale lov je opravdu komplexní. Jsem sice trochu masochista, a lov jsem si užíval i v Kingdom Come, ale v RDR2 jsem někdy prostě rezignoval na posun děje, a jen jsem se toulal určitou krajinou, stopoval zvěř, poznával ji a sem tam něco ulovil.
Zvláštní kapitolou je kůň, jehož vlastnosti se zlepšují společně s tím, jak si s ním Arthur buduje vztah. Smrt koně je konečná, a opravdu zabolí; a pokud vás smrt koně nezabolí během hry, zabolí vás v závěru páté kapitoly.
Osobně za pozitivum považuji i implementované "hardcore prvky"; Arthur musí jíst, spát nebo nosit oblečení s ohledem na počasí. Pokud se na uvedené rozhodnete vykašlat, nebude to na vás mít žádný fatální dopad, ale ve hře to pocítíte (zpravidla rychlejším úbytkem zdraví či staminy, jejichž "jádro" se spotřebovává i automaticky během denního cyklu).
I přes absolutní hodnocení se RDR2 nevyhýbá nedostatkům. Nejde ani tako bugy a glitche (narazil jsem tak na tři drobné za celou hru), jako spíš o přecitlivělý wanted a honor systém. S wanted systémem jsem měl problém hlavně na začátku (než jsem pochopil, jak funguje). Během rutinní cesty jsem narazil na rozbitý vůz, dvě mrtvoly a chlápka, který je okrádal. Když jsem se přiblížil, procedil směrem ke mně něco ve smyslu, že to není moje věc, a zmizel v křoví. Zvědavost mi nedala, šel jsem vůz prozkoumat... když tu v tom projížděli dva muži a už jsem měl na krku dvojnásobnou vraždu. Nepřesvědčil jsem je, že to není moje vina, namířili na mě pušky... A já se bránil. Najednou leželo u cesty dvakrát tolik mrtvol. Už jsem se chystal urychleně odejít, když se na cestě objevil další jezdec...
Honor systém je na tom o něco hůř, protože občas těžko odhadnete, jestli vám honor klesne, nebo ne. Ve výše uvedeném případě jsem nebyl penalizován za zabití dvou mužů, co na mě mířili puškami... Ale běda, když jsem se pokusil vylůtit jejich chladnoucí těla. V mém případě bohužel zafungoval zřejmě také nějaký specifický bug (ano, jeden z těch tří), který mi honor blokoval, takže přes všechny "dobré skutky" nerostla, aby pak po dokončení jedné kapitoly "honor" poskočil o dva levely nahoru. Nepříjemné je to hlavně proto, že honor má vliv na konec Arthurova příběhu.
Na PS4 (ale věřím, že na XBOX One tomu nebude jinak) je problematické i ovládání. Ani ne tak kvůli tomu, že by nebylo intuitivní, ale namapovat tolik "pokynů" na gamepad je prostě problém, a často musíte zmáčknout více tlačítek (kvůli přemapování), což se musí trochu vžít. Svému prvnímu koni jsem prostě dal dvakrát pěstí (což mi oplatil drtivým kopnutím do hrudníku), ale nakonec mi ovládání přešlo do krve. Nicméně je patrné, že PC by RDR2 slušelo.
To jsou však jen drobné vady na kráse. RDR2 je obsahově neskutečně našlapaná hra, ve které se pořád něco děje (a tím pořád myslím pořád což pocítíte zejména na cestách; zatímco hardcore mód pro Kingdom Come jsem s ohledem na svůj omezený čas vzdal kvůli absenci fast travelu, i díky obsahové "našlapanosti" mi v RDR2 jeho absence nejenže nevadila, ale i ten neplnohodnotný fast travel, ke kterému se časem dopracujete, jsem použil tak třikrát), nabízí komorní, ale propracovaný příběh a kdo během hry alespoň jednou neupustí slzu, ten nemá srdce, nádhernou atmosféru post-divokého západu (podpořenou grafikou a hudbou), skvěle propracované postavy a... a mnohem více. Mých 100 % není jen nějaké aktuální pobláznění; stejně jako u Zaklínače bojuji s touhou rozehrát hru ihned po dohrání odznova. RDR2 není jen o automatickém ježdění od otazníčku k otazníčku, kromě skvělého příběhu posouvá RDR2 cělý žánr openworld zase o pár výrazných kroků kupředu, a já jen doufám, že na další díl nebudu muset čekat osm let...
Odehraný čas: 57h 26m
Red Dead Redemption považuji za jednu z nejlepších her své doby (a v mém osobním TOP žebříčku je hodně vysoko), takže jsem měl od druhého dílu možná až přehnaná očekávání; nutno říct, že RDR2 je značně překonává.
Na rozdíl od jedničky, která se na první pohled nejvíce inspirovala spaghetti westernem, se RDR2 nedá jednoduše zařadit pod konkrétní subžánr westernu. RDR2 nabízí příběh vskutku epických rozměrů (ne však epický příběh) gangu van der Linde krátce po zpackané loupeži v Blackwateru. Gang je na útěku před muži zákona, ale v čele stojí charismatický Dutch, který má plán... Hráč se ujímá role Arthura Morgana, nejspolehlivějšího vykonavatele Dutchovi vůle, nemilosrdného a chladnokrevného pistolníka, který má však vlastní smysl pro čest. Narozdíl od Johna Marstona z RDR1 je Arthur ze začátku také velmi apatický vůči světu mimo gang, takže je možná poněkud komplikovanější se s ním ztotožnit. Ale narozdíl od Johna Marstona z RDR1 a to z RDR1 je samozřejmě podstatné, protože John Marston v RDR2 získává zcela nový rozměr je Arthur výrazně plastičtější postavou, a v průběhu děje vám dá hodně možností, jak ho blíže poznat. Není to ani tak o tom, že by John Marston byl plochou postavou, ale John nebyl k okolnímu světu příliš sdílný, a jinak, než z rozhovorů ho hráč neměl šanci poznat. Arthur se světem komunikuje mnohem otevřeněji, také si píše osobní deník, a zřetelně se jeho charakter vyvíjí společně s dějem ; resp. společně se vzrůstající nedůvěrou v Dutche a jeho plány.
Hlavnímu příběhu se dá vytknout pomalý rozjezd případně relativně dlouhý epilog, který je spíše prologem k jedničce, což mně osobně nevadilo. Pro někoho také může být problém skutečnost, že některé questy jsou komornější, některé méně akční (ačkoliv zejména společné akce celého gangu jsou vždycky akčním i emocionálním vrcholem kapitol). Osobně však považuji příběh (snad krom mírného škobrtnutí v páté kapitole) za nejsilnější aspekt hry. Po dlouhé době jsem byl přikovaný k obrazovce tak, že se mi hru opravdu nechtělo ukončit (naposledy jsem tohle cítil snad u Zaklínače 3). Vynikající jsou také postavy, jejich charaktery a jejich vývoj. Pamatujete si libovolný díl Assassina? I v Origins se mi stávalo, že jsem si nebyl jistý, jestli se v určitý moment některá postava na scéně objevila poprvé, nebo jsem ji jen dříve přehlédl. V RDR2 jsou postavy (často i ty vedlejší) natolik osobité, že s nimi budete sympatizovat, milovat je, nenávidět je, ale hlavně si je budete pamatovat.
Vedle hlavních a vedlejších úkolů nabízí hra celou řadu propracovaných aktivit. Je jich možná až příliš mnoho, ale hra vás k jejich plnění nenutí. Řada aktivit je spojena s dalším aspektem hry, a to s táborem gangu. Tábor můžete vylepšovat, můžete se zde najíst, vyspat, dělit se o ulovenou zvěř (a vůbec obstarávat proviant pro gang); a možná se sem budete i rádi vracet, protože tábor žije, postavy mezi sebou komunikují, mají svůj vlastní denní režim (některé postavy vstávají pozdě, zatímco jiné už se vybavují u kávy - doslova), ve vhodných situacích slaví.
Samostatnou aktivitou je lov a s ním spojený crafting. Zejména na provedení lovu je krásně vidět, jak v RDR2 vítězí kvalita nad kvantitou. V Origins jste i kvůli drobnému vylepšení batohu museli provést lokální genocidu dravé zvěře. V RDR2 vám pro konkrétní batoh, kabát, klobouk, boty atd. často stačí jedna až tři kůže (zpravidla každá z jiného zvířete). Nicméně musíte vystopovat zvíře s kůží určité kvality, a také ho musíte ulovit vhodnou zbraní tak, abyste kůže ideálně nepoškodili. Zní to možná jednoduše, ale lov je opravdu komplexní. Jsem sice trochu masochista, a lov jsem si užíval i v Kingdom Come, ale v RDR2 jsem někdy prostě rezignoval na posun děje, a jen jsem se toulal určitou krajinou, stopoval zvěř, poznával ji a sem tam něco ulovil.
Zvláštní kapitolou je kůň, jehož vlastnosti se zlepšují společně s tím, jak si s ním Arthur buduje vztah. Smrt koně je konečná, a opravdu zabolí; a pokud vás smrt koně nezabolí během hry, zabolí vás v závěru páté kapitoly.
Osobně za pozitivum považuji i implementované "hardcore prvky"; Arthur musí jíst, spát nebo nosit oblečení s ohledem na počasí. Pokud se na uvedené rozhodnete vykašlat, nebude to na vás mít žádný fatální dopad, ale ve hře to pocítíte (zpravidla rychlejším úbytkem zdraví či staminy, jejichž "jádro" se spotřebovává i automaticky během denního cyklu).
I přes absolutní hodnocení se RDR2 nevyhýbá nedostatkům. Nejde ani tako bugy a glitche (narazil jsem tak na tři drobné za celou hru), jako spíš o přecitlivělý wanted a honor systém. S wanted systémem jsem měl problém hlavně na začátku (než jsem pochopil, jak funguje). Během rutinní cesty jsem narazil na rozbitý vůz, dvě mrtvoly a chlápka, který je okrádal. Když jsem se přiblížil, procedil směrem ke mně něco ve smyslu, že to není moje věc, a zmizel v křoví. Zvědavost mi nedala, šel jsem vůz prozkoumat... když tu v tom projížděli dva muži a už jsem měl na krku dvojnásobnou vraždu. Nepřesvědčil jsem je, že to není moje vina, namířili na mě pušky... A já se bránil. Najednou leželo u cesty dvakrát tolik mrtvol. Už jsem se chystal urychleně odejít, když se na cestě objevil další jezdec...
Honor systém je na tom o něco hůř, protože občas těžko odhadnete, jestli vám honor klesne, nebo ne. Ve výše uvedeném případě jsem nebyl penalizován za zabití dvou mužů, co na mě mířili puškami... Ale běda, když jsem se pokusil vylůtit jejich chladnoucí těla. V mém případě bohužel zafungoval zřejmě také nějaký specifický bug (ano, jeden z těch tří), který mi honor blokoval, takže přes všechny "dobré skutky" nerostla, aby pak po dokončení jedné kapitoly "honor" poskočil o dva levely nahoru. Nepříjemné je to hlavně proto, že honor má vliv na konec Arthurova příběhu.
Na PS4 (ale věřím, že na XBOX One tomu nebude jinak) je problematické i ovládání. Ani ne tak kvůli tomu, že by nebylo intuitivní, ale namapovat tolik "pokynů" na gamepad je prostě problém, a často musíte zmáčknout více tlačítek (kvůli přemapování), což se musí trochu vžít. Svému prvnímu koni jsem prostě dal dvakrát pěstí (což mi oplatil drtivým kopnutím do hrudníku), ale nakonec mi ovládání přešlo do krve. Nicméně je patrné, že PC by RDR2 slušelo.
To jsou však jen drobné vady na kráse. RDR2 je obsahově neskutečně našlapaná hra, ve které se pořád něco děje (a tím pořád myslím pořád což pocítíte zejména na cestách; zatímco hardcore mód pro Kingdom Come jsem s ohledem na svůj omezený čas vzdal kvůli absenci fast travelu, i díky obsahové "našlapanosti" mi v RDR2 jeho absence nejenže nevadila, ale i ten neplnohodnotný fast travel, ke kterému se časem dopracujete, jsem použil tak třikrát), nabízí komorní, ale propracovaný příběh a kdo během hry alespoň jednou neupustí slzu, ten nemá srdce, nádhernou atmosféru post-divokého západu (podpořenou grafikou a hudbou), skvěle propracované postavy a... a mnohem více. Mých 100 % není jen nějaké aktuální pobláznění; stejně jako u Zaklínače bojuji s touhou rozehrát hru ihned po dohrání odznova. RDR2 není jen o automatickém ježdění od otazníčku k otazníčku, kromě skvělého příběhu posouvá RDR2 cělý žánr openworld zase o pár výrazných kroků kupředu, a já jen doufám, že na další díl nebudu muset čekat osm let...
Odehraný čas: 57h 26m
Evil Genius 2: World Domination
Pro: Arthur; Dutch, Marston, Sadie, Charles, Hosea, Abigail, Jack, Lenny, Kieran, Uncle, Trelawny, Tilly, Micah a postavy obecně; hudba; komorní, ale osudový příběh; množství nepovinných aktivit; "hardcore" prvky; atmosféru podporující grafika
Proti: pár bugů; přecitlivělý wanted a honor systém; pro někoho zdlouhavost, absence fast travelu a komornost příběhu