Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 80
V temných zákoutí noční Prahy se ukrývá zlo. Zlo, jenž se pohybuje ve stínech a do vedlejších uliček láka nic netušící oběti. Zlo, které však tuto noc přečkává v koutě před obchodem s hrami. Vyčkává na východ slunce a pány prodavače, kteří se zde ráno staví, aby mohli obchod otevřít. Zlo se nepozorovaně vkrade dovnitř, a hledá hru, na které by si mohlo pochutnat. Páni prodavači navrhnou hru Vampyr, načež Zlo vytahuje peněženku, podává bankovky prodavačům, bere hru a rychle, jako nepozorovaný blesk se žene domů, aby si hru mohl zahrát. Avšak doma na něho čeká jeho žena, která ho žene vařečkou, jelikož místo toho, abych koupil nový toaleťáky, tak utrácí za hry. Hold i nemrtvý to nemají ve vztahu jednoduché.

Co Vampyra nejvíce táhne? Příběh, který je zajímavý a řekl bych opravdu propracovaný, hned v úvodu mě děj vtáhl. Nepřišlo mi, že bych narazil na nějaká hluchá místa, vždy se v každém aktu dělo něco, co mě nutilo hru hrát dál a dál a těšil jsem se, jak se příběh bude dále vyvíjet a i zvraty mě dokázali překvapit.

Rozhodování nemá dopad na hlavní příběhovou linii, máte zde čtyři konce, přičemž každý se odvíjí od toho, kolik lidí zabijete, ale to asi ani nevadí. Ve Vampyrovi podle mě vaše rozhodnutí mají smysl. Když něco v nějaké části města pokazíte, tak to zasáhne celou tu čtvrť, její obyvatele. Podle mě důsledky rozhodování jsou spíše v tom, jak na vás lidé nahlížejí, jak je vaše rozhodnutí ovlivnilo. Jsou zde ještě také rozhodnutí, která zase mohou ovlivnit vaše hraní v pozdějších fázích hry jak v dobrém, tak i ve špatném.

Postavy jsou taktéž dobře napsané, každá má svůj backstory, který mě po většinu času bavil odhalovat a prakticky jsou likeable. Musím však podoknout, že hlavní postava, doktor Jonathan Reid je zřejmě ten nejzvědavější protagonista, kterého jsem kdy v životě viděl. Když si na youtube najdete sestřih z věřte nevěřte, jak se Jonathan Frakes, již vidíme tu podobnost ve jméně, vyptává na otázky (https://www.youtube.com/watch?v=9S1EzkRpelY), bude vám ihned jasné, co mám na mysli. Párkrát jsem si musel dát od hry na zbytek dne pokoj, protože jsem narazil na tři zadky lidí, které jsem chtěl vyslechnout, ale již jsem na to neměl je všechny vyzpovídat.

Souboje jsou opravdu místy frustrující. Štvalo mě, že jsem třeba zaútočil na nepřítele, ale můj útok hra nijak nezaznamenala a místo toho jsem dostal hit od nepřítele. Jindy jsem těsně uskočil útoku a když jsem se napřáhl po nepříteli, tak mě přesto hitnul. Locknutí nepřítele vám je k ničemu, když bojujete s více jak jedním protivníkem naráz, sice dokážete poznat, kdy na vás chtějí nepřátele zaútočit, ale když jsou za vámi, nebo když jste uprostřed hitu, tak je vám to k ničemu. Vadí mi také nevyváženost bossů, v tom slova smyslu, že první boss je těžší než poslední. Hra je ještě těžší, když ji chcete hrát, aniž byste zabili jakéhokoliv civilistu. V tom momentě jsem vymýšlel strategie, jak co nejrychleji a nejefektivněji zabít nepřítele – osvědčilo se mi si co nejvíce nalevlovat brokovnici a nalevlovat si místa pro náboje a potom jsem jenom okolo bosse poskakoval a šil do něho z upilovaný brokovnice.

Nejvíce mi ale na hře vadí dvě věci. Když jdete mapou, která není zase tolik obrovská, tak vždy na stejných místech narazíte na stejný hlouček nepřátel. Připomíná mi to lehce Silent Hill Homecoming, kde jsem někam šel, bojoval jsem s nepřítelem, poté jsem se musel vrátit, jelikož jsem na něco zapomněl v předešlé místnosti a opět jsem bojoval se stejným nepřítelem a když jsem se vracel, tak mě zase čekal boj se stejným enemákem (Naštěstí Vampyr nemá tak úplně dojebaný soubojový systém jako SH: Homecoming, takže díkybohu). Je to otravné, obzvláště když přemůžete nějakou bandu a náhodou umřete tak po respawnu tu stejnou bandu budete muset opět zabít. Druhá věc, kterou bych označil za nejvíce kulervoucí je, když během souboje využijete nějaká séra, či vystřílíte nějaké ty náboje, tak po smrti vám je hra již nevrátí. Takže když se na nějakého bosse ozbrojíte od hlavy až k patě, manu (respektive blood) máte doplněnou na maximum a boss vás zabije, tak o vše přijdete. O séra, co jste použili, o náboje, a i o manu. Tohle je opravdu nápad, za který by se měly rozdávat kopance do koulí. V souladu s tím mi vadí, že hra neumožňuje manuální savy, ale sama automaticky auto-sejvuje. Taky úplně otravné a zbytečné komplikování gameplaye.

Také se budete často koukat na načítací obrazovku, kdykoliv když přejdete do jiné lokality (kanalizace, divadlo, obytný dům) a překvapivě se vše delší dobu načítá. Obzvlášť je to otravné, když umřete a ještě větší vopruz to je když umřete poté ještě jednou a nejvíce vás to začne obtěžovat, když umřete potřetí. Vážně jsem ty načítací obrazovky jsem začal jednu dobu nenávidět.

Grafické stylizaci hry nemám co vytknout. Ulice Londýna jsou v noci opravdu hezké a společně s deštěm to buduju hutnou atmosféru Viktoriánského Londýna. Jenom uživatelské rozhraní mohlo být hezčí a nevypadat poněkud odfláknutě.

Když to shrnu, Vampyr se mi hodně líbil, hodně mě bavil. Příběh, postavy, atmosféra, hudba, všechno je tip top, ale ty frustrující souboje, nemilosrdné auto-savy a respawny, malá mapa přeplněná skrz naskrz nepřáteli může celkový dojem ze hry pokazit. Osobně ale ty neduhy dokáži překousnout. Když si vezmu třeba nového Assassin’s Creed Odyssea, tak to se sice hraje úplně nádherně, ale přesto jsem přestal hrát, protože mi příběh přišel nadpřirozeně debilní. Hold jsem ten druh příběhového hráče.

Pro: Příběh | Hlavní & vedlejší postavy | Atmosféra | Hudba

Proti: Frustrující souboje | Auto-savy => nemožnost manuálního uložení | Dlouhé načítací obrazovky

+16
  • PS4 65
Při hraní Vampýra se u mě střídala netrpělivost na hranici nudy s občasnými záblesky zájmu o to, co se dozvím dál. Za hlavní problém této hry považuji její nekonzistentnost v tom, co vám chce vlastně nabídnout. Boje jsou až neuvěřitelně repetitivní a snadné, a to i při hraní „hodného“ Jonathana (jen co se trochu rozkouká někdy kolem druhé kapitoly). Jedinou výzvu představovali zmutovaná Doris Fletcher a McCullum hrající si se světlem, což pro mě zároveň byly i dva nejzajímavější a nejzábavnější boss fighty. Při hraní zlého Jonathana jsou pak souboje ke konci, kdy mi na levelu 50 v podstatě stačilo stisknout L2+R2 a bylo vystaráno, vyloženě směšné, ba až zbytečné.

Prozkoumávání okolí je taky takové … nijaké – atmosféra poválečného Londýna zamořeného epidemií chřipky a vampýrismu je sice vykreslena pěkně, ale prostředí je za prvé koridorovité, za druhé ohraničené nespočtem zamknutých dveří, které si musíte odemknout z druhé strany, a za třetí velmi skromné co do velikosti a proměnlivosti. A ano, Vampyr se přidává do nekonečné řady her, kde dříve nebo později musíte prolézat kanalizaci a otáčením kohoutů výpustí si zpřístupňovat cestu. Pro mě už je to takové deja-vu, že se v momentě, kdy pod nohama mojí postavy začnou cachtat splašky ve stoce pod městem, vracím do vzpomínek na první RPG, které jsem kdy hrála … Nicméně – zpět k Vampýrovi – explorace zde spočívá v monotónním proklikávání všech popelnic, skříní a truhel, které vám přijdou do cesty. Dokumenty, které sesbíráte, se ale alespoň čtou dobře a pěkně vám poskládají vysvětlení hlavního příběhu ještě dřív, než si ho odehrajete.

Opravdu silnou stránkou Vampýra jsou všechny vedlejší postavy (a že jich je) a poctivě namluvené dlouhé dialogy, které vám nabízí a které můžete postupně s pomocí odhalených hintů dále rozvětvovat. Všichni ti obyvatelé East Endu, West Endu, Doků a okolí nemocnice a povídání s nimi o jejich touhách a trápeních totiž představuje jádro celé hry a to nejlepší, co může nabídnout. Setkáte se s opilci, zločinci, sufražetkou, gurmánem, sériovým vrahem, ztracenou dcerou, týranou dcerou, válečným invalidou, afroamerickým novinářem, šíleným kazatelem, rumunskou prostitutkou, ublíženou social justice warriorkou, nepochopeným básníkem, sirotkem – bezdomovcem a taktéž řadou více či méně profesionálních lékařů a zdravotních sester … a to je jen začátek. Pokud si totiž dali tvůrci Vampýra na něčem opravdu záležet, tak jsou to právě tyhle opravdu širokospektrální vedlejší postavy a jejich pohnuté osudy. Otázkou zůstává: co z toho? Mojí jedinou odpovědí po dohrání hry jak za hodného, tak ze zlého Dr. Reida je, že nic. Všechny ty nekonečné rozhovory jsou samoúčelné – takže pokud vás baví (mě ve chvíli, kdy mi došlo, že právě v těchto rozhovorech hra spočívá, bavit začaly), tak si je užijte. Pokud ne, nemá v postatě smysl Vampýra hrát.

Je sice pravda, že tyto vedlejší postavy mají určitý přesah do hlavního příběhu (můžete jim buď pomoct nebo je vysát – nebo jim pomoct a pak je vysát) a jejich přežití a zdravotní stav podmiňují budoucnost celé čtvrti, do které patří. Nicméně Jonathanova role v hlavní dějové lince je předem daná a vy s ní nijak hýbat nemůžete, pouze ovlivnit počet lidí, které při jejím procházení zabije. Ať už jste krvelačná příšera nebo sebezpytující hříšník, tak vás čeká ta samá cesta a ten samý konec – zachráníte Londýn před upíří epidemií (a to i v případě, že jste ho předtím systematicky ničili). Jediný rozdíl, který zvolený přístup zabíjení/nezabíjení zapříčíní, spočívá ve vyústění taktéž pevně zakomponovaného romantického příběhu Jonathana a starobylé upírky Lady Ashbury (když ji najednou začal Jonathan oslovovat drahá a trousit komentáře o tom, že jde o lásku jeho (posmrtého) života, došlo mi, že zde na výběr asi taky nebude.)

Hlavní příběh je poměrně zajímavý, plný odkazů na tehdejší medicínu a provázání s britskou historií a mytologií, ale s výjimkou Lady Ashbury neovlivnitelný. Příběh je to sice hezký, pěkně provázaný, i morálně provokující (celou smrtící epidemii způsobil neškodně působící lékař/upírolog amatér), ale v kontextu hry a toho, co se v ní děje, bohužel tak nějak nesmyslný. Hodný pan doktor Jonathan, který se před Elizabeth chvástá tím, že od vysátí své sestry nikomu nezkřivil ani vlásek, má totiž ve skutečnosti na kontě desítky krvelačných vražd lidí – strážců, které zabije při svých toulkách Londýnem a kteří se přece snažili o to samé, co on: uchránit obyvatele před upíry. Pokud má být nejsilnější stránkou hry právě příběh (protože boj ani objevování to rozhodně nejsou), tak se jedná o poměrně kritické nedotažení... Poslední kapitoly hry jsou v tomto vůbec takové neúplné, neuzavřené, jako by autorům už došel dech (Například: můžete se rozhodnout, zda nechat McCulluma naživu nebo z něj „za trest“ udělat upíra - vypadalo by to, že to bude mít nějaký efekt na vaše další setkání s ním – ale ne, tak jako tak vám se stejným dialogem dá to, co chcete a ve hře už se neukáže. Obdobná situace se opakuje i s vůdcem Ascalonu. Ve finále je tak nějak jedno, zda sympatizujete s upíry, jejich lovci nebo jejich obdivovateli, což ve hře, kde je vaším úkolem vybrat si svou cestu, působí dosti zvláštně).

Zkrátka – potenciál být skvělou hrou ve Vampýrovi je. Jenom bohužel nebyl ve všech směrech dotažen a využit. Pořád je to ale pěkné konverzační RPG s občasným zajímavým boss fightem a ještě občasnějším překvapivým dějovým zvratem.

Pro: zajímavé vedlejší postavy a dlouhé konverzace

Proti: slabý boj, nudná explorace, nemožnost ovlivnit hlavní příběh

+25
  • PS4 80
Vampyr je hodně divnej pavouk. Hra, která se moc nezajímá o to, co zrovna frčí nebo co si o ní lidi budou myslet. Hra, která si jde tvrdošíjně za svým a je jí jedno, jestli hráče trápí nebo ne. Hra, která mě strašně štvala, ale přesto je pro mě zatím nejsilnějším letošním herním zážitkem.

Všechno samozřejmě stojí a padá na pohlcující atmosféře temných gotických uliček. Nebýt místy rozházených automobilů, tak zdě těžko budete hádat meziválečné období. Tohle je starý dobrý viktoriánský Londýn. Londýn v těžké době španělské chřipky, plný krys, mrtvol a špíny. A tak to má být.

Po prapodivném úvodu se rozehraje výborná konverzační adventura s old-school rozhovory a se všemi s tím souvisejícími plusy a mínusy. Naneštěstí záhy začne být zbytečně často přerušována hloupými souboji. Bylo velmi zvláštní rozhodnutí dát do hry, kde o vaší lidskosti rozhoduje zabíjení občanů, nekonečné vraždění zástupů enémáků. Ale to koresponduje s celkově zvláštním designem hry, který osciluje mezi genialitou a diletanstvím

Ústřední téma chirurga proměněného ve vampýra je výborný námět, jenž by před 15 lety vyústil ve skvělou 2D adventuru klasického střihu. Základ v podobě obyvatel jednotlivých distriktů, jejich léčení, minipříběhy a systém levelování spánkem je moc povedený. Dokonce i příběhová rozhodnutí mě po opravdu dlouhé době donutila zastavit se a chvíli přemýšlet o možných následcích. Konečně dialogy, kde kladná, záporná a neutrální odpověď nemají své pevné místo a výsledek vašich rozhodnutí málokdy odhadnete. Už už se těšíte, jak budete odebírat vzorky, analyzovat krev, pátrat po svém stvořiteli, léčit pacienty i sebe... když v tom nic z toho nepřijde.

Místo toho se designéři rozhodli, že budou děj hry posouvat souboji. Ať už nesmyslně na každém kroku v ulicích Londýna nebo s nevýraznými bossy. Tady jsem si asi poprvé říkal, že by byl Vampyr perfektní hra být to raději... já nevím... walking simulator. Souboje nejsou frustrující jen pro svoji neohrabanost, ale hlavně pro svoji naprostou zbytečnost. Vůbec nezapadají do zbytku hry, ruší její atmosféru a jakoukoliv serióznost děje. Ta se tedy v závěru naruší sama omšelým prime evil motivem, ale typická žánrová finální romance to docela vynahradila <3

Originálním designérským prvkem je obtížnost hry, kterou si hráč sám určí dle toho, kolik občanů bude ochotný zabít. Z nich totiž získá nejen zkušenosti, ale často i unikátní zbraně. V těžkých soubojích to funguje jako dokonalý psychologický test. Jste ochotni zabít člověka, abyste snadněji dosáhli svého cíle? Tedy fungovalo by to, kdyby mezitím hráč nepovraždil v ulicích půlku Londýna.

Fascinující je na hře také hutný cellový soundtrack. Po většinu času poklidně dokresluje uličky ponořené v mlze, aby ve vypjatých momentech dokázal geniálně strhnout. Oko potěší i vkusné použití filmového zrna ve hře i ve filmečcích.

Vampyr je pro mě hra obrovských protikladů. Hra protkaná nekonečnou řadou zbytečných chyb, které jsem jí ale ochotně neustále odpouštěl. Má jednoduše své unikátní kouzlo, které když vás dostane, tak se z něj těžko uniká.
+26