Komentáře

Zaklínač... abych vlastně mohl vyjádřit všechno, co pro mne tahle hra znamená a jak jsem si ji užil a jakou kostrbatou cestou jsem se dostal k tomu, abych ji dohrál, je třeba začít někde vzadu ve vzpomínkách.

Zaklínače jako herní sérii jsem zaregistroval kolem roku 2007, kdy ještě jako první díl (a tedy žádná série) vyšel a já jsem si pomyslel, že to je nějaká hříčka, která se dává k časopisu zadarmo a vůbec jsem netušil o co kráčí. Tenkrát jsem měl nově PC a žádnou konzoli a zběsile jsem si doplňoval endorfiny a dopaminy z dob herního sucha, kdy jsem neměl na čem hrát a hrál ty věci, po kterých jsem slintal v dobách před. Takže mě to úplně minulo.

Když jsem se pak o pár let později dostal k tomu, abych si ji upirátil (ano, opravdu jsem to dělal), totálně mě první díl zklamal a odradil "ošklivou" grafikou, topornýma animacema a hlavně ten českej dabing. Geraltův dabér mluvil tak, jako kdyby zrovna tlačil šišku na záchodě a mě to přišlo přinejmenším směšný. Vlastně se mi to bohužel tolik vrylo do paměti, že jsem tenhle "dluh" dodnes nesplatil a pokorně čekám na remaster, remake, restore, rebuild nebo cokoliv, co mě vyvede z omylu, že ta hra nestojí za můj čas. (Ano, jsem bídák)

Když pak někdy v roce 2011 vyšel druhý díl, tak ten mě minul tolik, jako snad žádná jiná hra. Na tuhle hru jsem měl už archaickej stroj a prostě jsem to nerozjel a XBOX jsem fakt nikdy neměl (díkybohu). A proto jsem vesele dál žil v blahé nevědomosti. A nevěděl jsem ani to, že je to dle díla pana Sapkowského a že v Polsku o tom je seriál.

No a pak se začala chystat trojka. Pamatuji si jako dnes, že jsem se o tom dozvěděl přesně týden před vydáním z preview videa někde na YT a... totálně mi padla brada. Okamžitě jsem si řekl, že tuhle hru musím mít. Že cokoliv, co jsem si o téhle sérii kdy myslel, je špatně. O tom, že samotný koncept a svět polského spisovatele a jeho videoherní adaptace je úplně něco nového, co jsem nikdy neviděl. Že svět s rysy slovanských mýtů může vypadat a znít ohromně sexy a atraktivně. A proto jsem si musel na dluh pořídit PS4 z druhé ruky i s touto hrou, abych se do toho mohl ponořit.

Asi teď čekáte, že napíšu něco jako, že jsem tu hru zhltnul a projel ji křížem krážem do posledního kousku, že jsem si načetl knihy a viděl všechny adaptace, že jsem si vlčí medailon nechal vytetovat a že jsem fanoušek celého univerza no 1. Akorát že vůbec. Jedničku ani dvojku jsem dodnes nehrál. Polský seriál jsem nikdy neviděl. Z knih jsem naposlouchal pouze první soubor povídek "Poslední přání" a Netflixácký seriál považuji za odpad. A to hlavní. Přestože jsem tuhle hru vlastnil už od roku 2016, tak jsem ji dokončil až letos při zhruba šestém průchodu (2026) A proč? Protože mě nebavila? Protože jsem byl přehypovanej? Protože cokoliv? Ne...

Totiž hry, jako je tahle mají pro mě speciální problém. Jsou tak skvělé a tolik mě baví, že se začnu bát toho, že to dohraju, že to skončí a já už ten skvělej first feel z nové lokace, nových a skvělých NPC a zajímavých a dobrodružných questů a příběhů nikdy nezažiju. A proto tu hru vždycky odložím. Dohrál jsem ji opravdu i s oběma DLC až letos a dámy a pánové, bylo to skvělé. Dohromady se všemi průchody, které jsem za ty roky měl jsem nahrál něco kolem 1000 hodin a tak řeknu to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Hra jako taková je prostě skvělá. Málokdy se opravdu stane to, že příběhová linka side questu je tak zajímavá, zábavná a propracovaná, že by klidně utáhla jakýkoliv jiný menší titul. Souboje a jejich variabilita je taky kus skvěle odvedené práce. Variabilita příšer je ohromná a já jakožto jakýsi fanoušek bestiářů jsem byl opravdu ve svém živlu. Všude je něco k prozkoumání a nikde, ale opravdu nikde není nuda. Hra je prostě řemeslně zvládnutá dokonale a funguje na jedničku. Ale i tak tam bylo pár věcí, které na mě působily jako "eeeh co to je?" nebo "už zase?" Ostatně to, že se hra líbila a povedla svědčí i mých 100%. Ale pojďme si říct to, co mi vadilo.

1) Skellige - Ani nevím proč, ale prostě pokaždé, kdy jsem se dostal na Skellige jsem ztratil tempo a do hry jsem se maličko nutil. Jak jsem říkal hru jsem dohrál asi až napošesté a pětkrát jsem skončil na Skellige. Proč? To nevím. Změna podnebí? Barevné palety nebo i částečně mytologie? Netuším, ale říci to musím.
2) Sbírání pokladů, nebo spíš Pašeráckých skrýší právě mezi Skelligskými ostrovy - to byl vyloženě pain. Hrůza a totální copypasta obsahu. Až jsem byl u vytržení z toho, jak málo se o tom mluví, když u her od Ubisoftu se zrovna na tohle nadává.
3) Hlavní příběh - Nechápejte mě špatně. Příběh je super, ale hlavní zápletka základní hry podle mého soudu zdaleka nedosahuje kvalit hlavních příběhových questů obou DLC. Kdybych to měl srovnat, tak se mi co do příběhu nejvíc líbilo Srdce z kamene, potom O víně a krvi a až na posledním místě bych viděl příběh základní hry. Jak říkám, neberte mě špatně, ale půlku hry hledáš Ciri a následně hrbatýho proměněnce a pak po různých lapáliích sesekáš pána elfa v přilbě s lebkou. To už ve mě víc zanechal quest o Morové panně, kterou sežraly krysy zaživa a ona si myslela, že se na ni její milý vykašlal a proto strašila. nebo quest o Polednici ze studně 
4) Velkolepost - Ono to vlastně není to, že mi to vadilo. Spíš jen chci zdůraznit, že jsem si víc užíval ten začátek hry. Zakázky ve vesnicích. Pomáhání obyčejným lidem s jejich příšeráckými trablemi. Taková ta pravá zaklínačská práce. Stopovat příšery a příprava na boj s nimi. Užíval jsem si to podstatně víc, než třeba hon na Zkurvysyna Juniora, pátrání po pokladu Sigi Reuvena a další.

Víc toho vlastně asi ani není, možná jen pár drobností, ale ty nejsou úplně důležité. Ve výsledku je to hra, která nejenom že změnila můj pohled na hry, ale hmatatelně a znatelně změnila i celý herní byznys a mnoho věcí, které vidím ve hrách po Zaklínači 3 mne nutí říci: "Joo, to je jako v Zaklínači" Vlastně mám pořád trochu pocit, že jsem asi nenapsal úplně všechno, co bych o téhle hře chtěl a mohl napsat, ale už takhle jsem dlouhej a třeba někdy ještě něco doplním.

PS: Já ty první dva díly opravdu jednou dohraju. Slibuju (si).