Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Lost Episodes of Doom

72
11 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > 1st person akce *
Forma:
placená hra
Rozsah:
rozšíření
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
09.12.1994 PC
Vývojáři:
, (sekundární)
The Lost Episodes of Doom byla knížka a balík single-player úrovní do hry Doom v jednom balení. Na nichž se podíleli tři autoři, Jonathan Mendoza, Christen Klie a Robert Carter. Prvně jmenovaný se podílel na knize, popisující na 246 stránkách detailně těchto 24 levelů rozdělených do tří jednotlivých, osmi úrovňových epizod nazvaných Massacre on Callisto, The Killing Fields of Io a Hells Gate-The Red Spot. Jak je z jejich názvů patrné, odehrávaly se na Jupiterových měsících Callisto a Io a ta poslední, třetí, pak na Jupiteru samotném.

Po herní stránce se stále víceméně jednalo o klasický Doom, bez nových zbraní nebo monster. Na druhou stranu to ale bylo kompenzováno početnějšími a nápaditějšími puzzly nebo herními mechanismy, které v původním Doomu moc obsažené nebyly. Například schovanou žlutou kartu z jedné tajné místnosti šlo použít v jiné téže místnosti a dostat se v ní k užitečným itemům. Level design byl koncipován originálnějším způsobem, skrz různé propadající plošiny, posuvné stěny, stisknutí spínačů ve správném pořadí a podobně. Cílem toho všeho bylo hráče zmást komplexními a důmyslnými bludišti, z nichž zdánlivě nevedla cesta ven.

Knihy se spolu s 3,5″ disketou, obsahující tyto přídavné úrovně, prodalo v době vydání zhruba 30 000 kusů a zmiňovaná kampaň vyžadovala ke spuštění verzi Doomu 1.2 nebo vyšší. Jejího zprovoznění šlo docílit i na pozdější kompilaci The Ultimate DOOM, a to s pomocí tohoto patche, který opravoval několik chyb. Např. tu, že se v menu špatně zobrazoval název poslední epizody z Ultimate DOOM, jež tak měla překrytý název, zatímco ji šlo stále vybrat a hrát. Uvedený patch menu hry v New game zpřehlednil tím, že nejdříve byly oficiálně první tři epizody s výše popsanými názvy a ta čtvrtá, Thy Flesh Consumed, byla přejmenována na Spot of Jupiter, pořád se v ní ale ukrývala ta původní, čtvrtá datadisková epizoda z The Ultimate DOOM.


Poslední diskuzní příspěvek

O těch totálních konverzích vím, ale nezkoušel sem je. Jinak z modů doporučuji třeba Doom Redemption, No Hope a Phobos Massacre.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 80
Lost Episodes for Doom je polooficiální add-on pro první díl Doomu. Jeho autoři, Christen David Klie a Robert Kiana Carter, vytvořili celkem tři nové epizody pro Doom, které byly doplněny knihou, obsahující přehledného průvodce novými levely včetně podrobných map. Mnohé úrovně byly původně k dispozici i volně ke stažení, ale nakonec byl souborný map-pack takto vydán jako komerční release. Publikace spolu s disketou vyšla i v české verzi a dodnes ji chovám, již tedy bez nepoužitelné diskety, jako vzácnou relikvii připomínající staré dobré časy počátků fenoménu jménem Doom.

Megawad jsem na DH původně obdařil patrně z nostalgických důvodů devadesátkovým hodnocením. Ovšem poté, co jsem si Ztracené epizody v rámci Herní výzvy prošel celé znovu, musel jsem své euforické bodování poněkud snížit, jelikož můj aktuální průběh hrou provázely smíšené pocity.

Lost Episodes obsahuje 24 map, tedy 3 epizody, odehrávající se nikoliv na Marsu, ale na Jupiterových měsících a v oblasti jeho tajemné Velké rudé skvrny . Tentokrát nejsou z neznámých důvodů k nalezení tajné mapy, obvyklý to bonus jiných megawadů. Jedná se o klasický projekt ze staré školy, přinášející dnes již poněkud archaický level design. Výstavba levelů je sice velice solidní a mnohé komplexy jsou přímo architektonicky impresivní, jako například mohutný drtič, jiné zase nabízejí propletenou sít místností a chodeb. Avšak provedení je poměrně strohé bez obohacujících detailů. Velké sály mnohdy oplývají relativní prázdnotou díky poměrně malému počtu nepřátel v poměru k jejich velké rozloze.

Autoři se více než na akci spíše soustředí spíše na exploraci levelů a odhalování puzzlů. Hrátky s tlačítky, sjíždějícími plošinkami nebo velmi časté experimenty s teleporty provázejí průběžně všechny tři epizody. Protivníků je relativně dost, ale převažují spíše ti slabší, a tak je obtížnost poměrně snadná i na ultra violence. Až předimenzované množství powerupů i zbraní boj nepřiměřeně usnadňuje, občas se třeba dá najít místnost plná megasfér se zdravím bez zjevného smyslu. Je vidět, že levely byly původně konstruovány jako jednotlivé mapy, kde takové vybavení má smysl. Poškození zdraví nám tak poskytují spíše nástrahy prostředí, zejména průchody kyselinou, kterému se místy chtě nechtě nevyhneme.

Zklamání přinesla i chybná designová rozhodnutí. Paradoxně nejvíce mi vadily v závěrečných levelech, kde bychom očekávali ty nejepičtější bitvy. Na konci první epizody smeteme masterminda s prstem v nose pomocí BFG, což ovšem následuje nudným a nepřehledným switch huntem a hledáním spínače k exitu. Následuje osmý level, kde však ihned bídně zhyneme pod palbou mastermindů, podobně jako na konci první epizody Doomu. Zcela zbytečná výplň. Druhá epizoda vrcholí zdánlivě obyčejnou mapou, která končí blouděním spletí stereotypních chodeb s kyberdémonem schovaným v malé komůrce, s nesmrtelností přímo pod nosem. A finální level epizody č. 3 kompletně kopíruje první mapu ztracených epizod, s jedinou změnou, pavoučím bossem hned na začátku. Opět je snadnou kořistí pro BFG, ovšem tím mapa končí bez nutnosti jejího průzkumu, ale se zcela neuspokojivými statistikami.

Možná jsem v současné době ovlivněn dohranými nebo rozehranými lepšími projekty, ať již vynikajícím Bloodstainem, originálními hrami od id Softu, nebo přepracováním obou Doomů v modernějším hávu v podobě Doom Tribute Project. Lost Episodes rozhodně nejsou špatné, nabízejí kolekci kvalitních levelů, které ve své době určitě poskytovaly kvalitní herní zážitek. Ale nyní již stojí za zenitem a již si další “opáčko” nedám. Zbývá ještě vyzkoušet neoficiální čtvrtou epizodu, třeba mě tento fanouškovský tribut bude bavit více. Ale o tom někdy příště na blogu :-)

Technická poznámka:
Pro optimální herní zážitek doporučuji použít novou updatovanou verzi hry, která je ke stažení na ModDB. Jednak opravuje chyby v menu vzniklé vydáním Ultimate Doomu a navíc obsahuje zmiňovanou čtvrtou epizodu. První 3 epizody spolehlivě fungují pod Doom WADem, čtvrtá je určena pouze pro použití s Doom2 WADem.

+21+21 / 0
  • PC 75
Pro mě je to zatím nejslabší Doom. A to hlavně kvůli první a většině druhé epizody. Nemůžeme atutorům upřít jisté novátorství v přístupu a level designu. Koho jiného v té době napadlo nacpat do FPSka tolik hádanek? No, hádanek. Spíš správnou kombinaci teleportů nebo spínačů. Dokonce se i objevý secret povinný postup. Což je vopruz.

Je nutné to i všechno podrobně prozkoumávat. Žádný spínač vám nemůže ujít. V kombinace s velkýma úrovněma a málo nepřáteli to vychází docela nudně. Něco teda šlo ošmelit přeskočením (ZDoom). S tím autoři nepočítali. Hlavně v první epizodě je málo nepřátel. Ještě míň silných nepřátel. A ten konec? Kdo dohrál první epizodu v původním Doomu, bude vědět o čem je řeč.

Hra začne nabírat šťávu až ke konci druhé epizody. Hádanky s teleporty asi vývojáře omrzely a vrátili se k starýmu dobrýmu Doomu. Hlavně třetí epizoda je jak má být. Spousta nepřátel, přehlednější design, zvýšená obtížnost. To se opět vrátí Doom adrenalin a totální výplach nad rychlou rubačkou.

V době, kdy už byl na světě skvělý Doom 2, tohle trochu ztrácelo smysl. Už mi trochu vadili stále stejní nepřátelé a nepřítomnost dvouhlavňovky. Ale i tady má Doom design pořád něco do sebe. I když mě některé úrovně vyloženě krkali.

Pro: 3 epizoda, Doom drive a atmosféra

Proti: první půlka hry hry narvaná zbytečnýma hádankama, méňe nepřátel, konec první epizody

+12+12 / 0
  • PC 60
The Lost Episodes of Doom přináší trojici nových epizod o osmi úrovních (bez tajných úrovní). Nic nového oproti Doomu zde není, avšak epizody se nesou v úplně jiném duchu než původní Doom. Při hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že tvůrci si z nebohého hráče chtějí pořádně vystřelit a tak mu servírují porci legrácek, absurdit a zákeřností. Přitom je v hojné míře využíváno prvků, jako jsou výtahy, spínače a teleporty. Od poloviny druhé epizody pak značně ubude tajných oblastí a vlastně i neotřelých nápadů, což je cekem škoda.

Massacre on Callisto
Už v druhé úrovni jsem měl všechny zbraně vyjma BFG a to jsem kvůli tomu ani nemusel do tajných oblastí. Specialitky jako je nesmrtelnost, či Supercharge (+100 zdraví) jsou zcela běžné. Jako zajímavost musím uvézt například tajnou oblast s asi desítkou Supercharge, či místnost s osmi Cyberdemony (ne, nemusejí se zabíjet). Finálová úroveň je jen další vtip tvůrců, neboť po sebrání velké výbavy následuje teleport mezi Cyberdemony, Pavouky a Pekelné barony, ovšem epizoda končí v momentě, kdy jste na dosah smrti (stejně jako E1M8 v Doomu). Jako bosse lze spíše považovat Pavouka z E1M7. Tato mapa se vyznačuje tím, že začínáte hned vedle Pavouka a pokud chcete pryč, musíte přijít na systém spínačů a otevřít si ty správné dveře dříve než vás zastřelí.

Killing fields of Io
Druhá epizoda se nijak zvláště neliší od té první, alespoň zpočátku ne. Poslední tři úrovně však svým chaotickým designem a častou změnou textur vypadají, jakoby je tvořil nějaký podprůměrný mapper. Tím spíše, že obtížnost je naprosto nevyvážená díky ohromnému množství munice a bonusů - nesmrtelnost, neviditelnost nebo supercharge jsou skoro na každém rohu. Když k tomu připočtu mnohdy ani neoznačené dveře na klíč, tajnou oblast s exitem, či důležitý klíč ukrytý v tajné oblasti, mám pocit, že hranice vtipnosti, jež je pro hru typická, byla překročena a ke slovu se.dostává lacinost. Laciný mi přijde i samotný boss, kterým je Cyberdemon, jehož autoři prostě vsadili do malé místnosti, na jinak nelineární mapě. No a na hráči je si Cyberdemona najít, díky nesmrtelnosti ho bez obtíží zabít a civět na závěrečnou ‚příběhovou tabulku,‘ protože koho by napadlo, že tímto epizoda končí? Celkově vzato považuji tuto epizodu za nejslabší a zároveň nejlehčí (dokonce i Cacodemon nebo Pekelný baron jsou tu vzácností)

Hell’s gate - The red spot of Jupiter
Třetí epizoda se drží toho, co představily poslední tři úrovně epizody minulé – spletitější a chaotičtější mapy, navíc bez nějaké hlubší myšlenky. Naštěstí už v mapách třetí epizody není tak ohromný počet bonusů. Jelikož má jít (a skutečně jde) o nejtěžší část hry, hojně se objevují Cacodemoni i Pekelní baroni. V pozdějších úrovních nechybí ani dva známí giganti. Co jsem dost dobře nepochopil, byla finálová úroveň, která na první pohled vypadá jako ta úplně první (E1M1) ovšem brzy zjistíte, že na prvním výtahu čeká místo brokovnice Pavouk… Když jsem úroveň hrál poprvé, Pavouka jsem bez velkých obtíží vyřídil, avšak tím hra skončila. Zkusil jsem to tedy znovu a Pavouka těžce obíhal, abych jako zjistil, co je se zbytkem úrovně. Ukázalo se, že úroveň je jinak takřka totožná, ovšem tam kde byl v E1M1 exit, jsem našel klíč, co otevíral tajné dveře s BFG. Asi to má být pomůcka na zničení Pavouka, jenže to vyžaduje jednak znalost tajných oblastí, ale též několikrát Pavouka obíhat, přitom BFG si pečlivý hráč přinese s sebou z minulých úrovní a pak – zabít Pavouka na místě, kam ho tvůrci šoupli, je hračka.

Celkově vzato nejsem z přídavku nijak nadšený. Kvalit původního Doomu se přibližuje pouze první polovina hry. Nicméně oceňuji nápaditost s níž tvůrci přišli a se kterou dokázali hráčům nabídnout trochu odlišný zážitek než u základního Doomu.

Pro: 24 nových map, nápaditost a porce nadsázky

Proti: Žádné inovace, slabý design map z druhé poloviny hry, mizerní bossové

+9+9 / 0