Komentáře

Vzpomínám si, jak jsem si před pár lety při pohledu na hlavní postavy v The Last of Us vytvořil představu, že tato hra je jednou z mnoha vyvražďovaček typu Left 4 Dead a podobných kousků. A vzhledem k tomu, že konzoli nevlastním, v klidu jsem hru přešel a o něco více zpozorněl až po jejím vydání na PC. Poté, co jsem pak jedničku vyzkoušel, jsem poznal, jak hluboce jsem se ve svojí představě mýlil.

Ano, souboj o přežití s nakaženými může chvílemi zmíněné hry připomínat, ale vývojem příběhu a jeho zvraty, kde o přežití hráč bojuje i s nepřáteli lidskými a neméně zákeřnými, jsem měl pocit, že vstupuji do úplně jiného titulu. A pokud jsem zmínil příběh, tak jednoznačně s jasným záměrem jej vyzdvihnout, a to co nejvíce vysoko. Protože jestli jsem něco během hraní vnímal na maximum, příběh jím rozhodně byl. Neřekl bych, že jednička v něm pokulhávala, to ani náhodou, ale u dvojky jsem jej hltal, až jsem se sám divil, jak tak mocně na mne může působit. Důvodem byly dialogy, které jsem sledoval s takovým nadšením, že jsem si velmi často připadal, že tady snad již ani nejde tolik o hru, jako o film. Proč? Tvůrcům se v nich totiž podařilo téměř s dokonalostí ztvárnit bezmoc, stres, zoufalství a myslím, že bych ve výčtu emocí postav mohl i dále pokračovat.

Pokud jde o gameplay, ani tady hra nezůstává pozadu a jakožto velký fanda stealth postupu jsem si tento styl užíval opravdu naplno. Netvrdím, že jsem se přímému boji s jakýmkoliv druhem nepřátel zbaběle vyhýbal, ale mně obzvlášť v takovémto titulu přišel tajný postup napínavější a z hlediska atmosféry působivější, zvlášť když jsem pak při něm měl možnost pravidelně sledovat, jak relativně křehká dívenka s notnou dávkou nenávisti i brutálnosti chladivou čepelí eliminuje všechny nebezpečné nepřátele. Když už se ale člověk s úmyslem nebo bez dostane do souboje s nepřítelem, musí mít v závislosti na použité zbrani opravdu přesnou trefu, jelikož munice není na rozdávání a můžete vzít jed na to, že nepřátelé, jejichž je vždy drtivá přesila, si vás velice rychle najdou a zběsilý útěk není vždy jednoznačným triumfem, jak souboj zdárně přežít.

A negativa? Popravdě jich nacházím jen nepatrné minimum a říkám si, zda-li vlastně stojí za zmínku, ale budiž. Trochu mi občas vadilo, že nevím o dosažení checkpointu, ale vzhledem k tomu, že podle toho, jak jsem vypozoroval, se aktivují relativně často a jednoznačně po úspěšně zvládnutém souboji, jsem si na tento zdánlivý neduh zvykl, nehledě na to, že vývojáři hry to takto mají v každém titulu, který jsem od nich hrál.

Co dodat? Dlouho jsem váhal, jak vlastně Part II ohodnotit, když mu vlastně podle svých předchozích slov téměř nic nevytýkám. Pravda, jednu zásadní výtku přece jen mám. Jeho herní doba je poměrně dlouhá a pokud si hru někdo užije tak jako já, bude mít pocit takový, že na její celkovou kvalitu je vlastně až příliš krátká. A tím se hry ohodnocené plným počtem vyznačují....no ne?