The Chronicles of Narnia: The Lion, The Witch and The Wardrobe

Hra samotná začíná docela epicky, což je u fantasy titulu docela pochopitelné. Pokud však čekáte nějakou ohromující vřavu uprostřed ještě ohromnější bitvy, tak jste vedle jak ta jedle. Hra začíná totiž v reálném světě a to konkrétně v Londýně za druhé světové války. Výraz „v Londýně“ vlastně není až tak zcela přesný. Přesně řečeno, začínáme nad Londýnem, kde jakéhosi vojáka německého Wehrmachtu napadne odjistit a spustit bombu z bombardéru na běžný městský baráček. Onen němčour však nemůže tušit, že shodil bombu právě na domov čtyř hlavních protagonistů téhle hry. Po dopadu nálože se rovnou dostáváte do hry a snažíte se mermomocí utéct z polorozbořeného domu, který je čím dál, tím více pohlcován ohněm. Po úspěšném splnění záchranné mise se vydávají čtyři děti do bezpečí venkova. Poměrně velký historický dům poskytne dětem útočiště a jejich dobrodružství může začít díky nalezení průchodu skrz skříň do magického světa, který není na světě reálném závislý jak na čase, tak i na prostoru. Prozradit více z příběhu samotného by bylo velice snadné, ale zcela jistě bych vám pak zkazil požitek jak ze hry, tak určitě i z filmu, poněvadž hra víceméně do detailu kopíruje děj filmu. K tomu patří i to, že po každé splněné pasáži shlédnete část z filmu a díky tomu, že u nás vychází hra s kvalitním filmovým českým dabingem, si přijdou na své i anglofonně hendikepovaní hráči. Navíc mohu maximálně tak s oběma přivřenýma očima říci jen to, že během své strastiplné a zároveň dobrodružné cesty za zkázou Bílé čarodějnice narazíte na řadu podivných stvoření, mluvících zvířat a nakonec osvobodíte ledovou Narnii od věčného příkoří zimy s pomocí čtyř dětí, přičemž důvtip autorů neusnul na vavřínech a každá s ovládaných postav umí, podobně jako v netradiční strategické sérii Commandos, dělat určité specifické činnosti.

A tímto jsme nakousli jeden z nejdůležitějších prvků hry, samotnou hratelnost. V průběhu putování zamrzlým královstvím ovládáte čtveřici sourozenců. Jejich ctěná jména jsou Petr, Zuzana, Edmund a Lucie, přičemž každá postava má své přednosti, ale i omezení. Petr, jelikož je ze všech nejstarší, tak je také největší silák a rváč a dokáže bojovat s mečem a používat i štít. Zároveň je i nucen přenášet nejmenší Lucinku skrz velké sněhové závěje nebo přes hluboký sníh. Lucka toho vzhledem ke svému věku (nechci říct pohlaví :) )moc nenabojuje, zato však dokáže hbitě uzdravovat ostatní členy družiny stejně, jako se dostane i do docela malých otvorů ve skálách. Edmund, to je taková slabší verze staršího Petra a Zuzana zase hbitě střílí lukem a v nouzi s velkou přesností hází sněhové kuličky do těl překvapených nepřátel nebo chytne Edmunda a roztočí ho kolem sebe, což je velká dávka i na dost tuhé protivníky. Kombinací těchto možností hra jen přidává na variabilitě v jinak celkově přímočaré cestě za poražením zlé čarodějnice. I interakce s okolím se zde vyskytuje ve větší, nežli v malé míře, a ačkoliv hra nevyužívá propracovanějšího fyzikálního enginu, samotná propracovaná naskriptovanost mnoha míst ve hře vám to ani nedá znát. Navíc, co chvíli vaše parta narazí na nějakou důmyslně vymyšlenou minihru, jako je třeba přechod ledové tůně přes tenký led. Cestou také zbíráte na zemi se povalující mince. A po zkompletování určitého počtu si můžete koupit nová bojová komba i jiná vylepšení. Podobným způsobem osvobozujete Bílou čarodějnicí zmražená zvířata, což se vám bude nakonec při finálním zúčtování s touto záporňáčkou velice hodit. Veliké plus na této hře je vychytávka, která se vzhledem k přítomnosti všech čtyř postav přímo nabízela a tou je kooperativní multiplayer. Nejedná se sice o multiplayer přes internet, ale zato mohou hrát dva lidé najednou na jedné obrazovce jednoho počítače a to dokonce na jedné jediné klávesnici. Disney si totiž najal na herní ztvárnění filmové adaptace vývojářské studio stojící za zábavnou hrou Lego Star Wars, která běžela na velice podobném principu. Studio tak využilo svůj předchozí engine i na toto herní dílko.

Ani samotní programátoři však neusnuli na vavřínech a vylepšili o něco málo grafickou stránku hry oproti předchozímu počinu firmy, Hvězdným válkám v Lego provedení. Přestože se jedná o port z konzole, na první pohled si všimnete velice ostrých textur jak postav, tak i okolí. I nové grafické karty však nebudou zahálet a pojedou na plný výkon díky masivnímu nasazení environmental bumpmappingu, bloomu a shader modelu 3.0. Na starších strojích se po vypnutí některých těchto vychytávek hra hýbe velice dobře a přitom nevypadá vyloženě špatně. Letopisy Narnie spustíte nejméně na kartě GeForce 3 nebo na ATI Radeonu 8500 (hra musí podporovat alespoň Pixel Shadery ve verzi 1.1). Další kladnou stránkou hry je perfektní, silně melodická orchestrální hudba dokreslující už tak okouzlující pohádkovou atmosféru podpořenou silným příběhem, který byl již nakousnut výše a povedl se skvěle převést i do hry. Za tento klad svým dílem může i samotný C. S. Lewis. Ačkoli byli J. R. R. Tolkien a Lewis velicí přátelé, Tolkien Lewisovi nikdy nedokázat přijít na chuť, pokud došlo na dopsání knihy. Zatímco Tolkien nad knihou uvažoval a doplňoval různé detaily, Lewis psal více přímo a polopaticky, knihu si po sobě ani nepřečetl a hurá s ní do tiskárny. Tohoto přístupu však hra dokáže využít mnohem lépe, než nutná degradace děl Tolkienových, a to jak ve filmu, tak z části i ve hrách s tématikou Středozemě.

Hra se ovládá docela snadno, jenomže na systém ovládání si musí hráč opravdu zvyknout, což jde ruku v ruce s často poněkud kostrbatou kamerou. Je to však asi jediné možné řešení, jak udržet u monitoru dva hráče najednou. K ovládání samotné hry poslouží celkově devět kláves, čtyři klasicky pro pohyb, další tři pro komba a kouzla, další jako akční klávesa a nakonec ještě zde máme klávesu pro přepínání mezi charaktery. Pokud však to po večerech nandáváte zombíkům v takovém Silent Hillu na PC, nebudete mít s ovládáním sebemenší problém.

Jak tedy Letopisy Narnie ve svém herním provedení dopadly? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zcela pohodově mohu prohlásit, že nadmíru dobře. Nejedná se o tupou komerční frašku těžící pouze z filmové předlohy, ale naopak díky mnoha neotřelým nápadům v celkově lineární pohádkové akční adventuře stoupá hratelnost podpořená perfektním audiovizuálním zpracováním dosti vysoko. Zčásti ji tlačí dolů jen trošičku kostrbaté ovládání a kamera a také to, že se po čase chtě nechtě objeví syndrom stereotypu i přes vysokou variabilitu hry. Otázka stereotypu je však jen subjektivní vjem a u jiného hráče tento pocit ani nemusí nastat. Celkově tedy hru i přes přítomnost několika nepříjemných chyb hodnotím jako silný nadprůměr a může se naštěstí pro nás, hráče, zařadit do třídy podařených her podle filmů, kterých moc není.