Komentáře

Strife je jeden z těch zapomenutých klenotů, u nichž se těžko chápe proč zapadly. Jistou indicií je rok vydání a definitivní odpověď dává mánie kolem Duke Nukem 3D. Strife využívá id Tech 1 engine, který v porovnání s možnostmi Buildu působil zastarale a překonaně.

Sluší se dodat, že vývojáři z Rogue Entertainment dotáhli jeho možnosti až na hranu. Hra obsahuje RPG prvky, mluvící NPC a dokonce i příběh s možnostmi voleb. Na střílečku je překvapivě komplexní a někteří se nebojí přirovnávat ho k Deus Ex. Takové variability ovšem Strife nedosahuje. Všechny problémy mají jen jedno řešení a vede k němu jen jedna cesta. Podobnost s o týden mladším Terminatorem Future Shock je ale nepřehlédnutelná. Obě hry se snaží o novátorský přístup, i když každá jde svou vlastní, trnitou cestou.

Příběh je představen v krásném kresleném intru. Hráč je přinucen připojit se k hnutí odporu bojujícímu proti brutálnímu útlaku mocného nepřítele. A když říkám přinucen, tak myslím přinucen. Hra umožňuje volbu odmítnou, a v tom případě následuje bídná smrt. Těmito slepými uličkami je Strife pověstný. V lepším případě přijde klepnutí přes prsty okamžitě, a pak pomůže prosté nahraní pozice. V tom horším to hráč  zjistí až za několik desítek minut, kdy už je save dávno přepsaný. Tuším že autoři toužili, aby si alespoň první past každý poctivě odžil, protože se nabízí hned na začátku a tváří se jako logická varianta. 

Struktura levelů se liší od všeho co bylo pro tehdy mladý žánr FPS typické. Levely jsou spojené do jedné rozlehlé mapy obtočené kolem města Tarnhill. Úrovně jsou obrovské a kdyby hra vyšla v době kdy id Tech 1 engine platil za vrchol techniky, tak by nebohá nadupaná 386 při snaze všechno spočítat asi shořela. V roce 1996 už byl hardware přece jenom dál, takže se vývojáři mohli rozmáchnout. Bloudění se tedy nevyhnete, a také je kde bloudit. Do každé jednou navštívené lokace se lze kdykoliv vrátit a občas je to dokonce nutné. Kvalita level designu bohužel časem klesla a předposlední úroveň mi přišla prázdná a odbytá. Finální kosmická loď to ovšem spravila a tamní hutné atmosféře a strašidelnosti nesahá peklo v DOOMu ani po kotníky. 

Co Strife získává na prostředí, to ztrácí na akci. Přestřelky nejsou pohlcující a nemají známou ladnou dynamiku z DOOMa. Zaostávájí dokonce i v porovnání s vizuálně podobným Hereticem. Atmosféra by profitovala z možnosti postupovat takticky, plížit se a likvidovat cíle z dálky. Realita je přesně opačná. Většina nepřátel patří do kategorie, jíž se v hráčské hantýrce říká hitscaneři. Tohle fajnové slovo znamená, že když protivník vystřelí, tak jeho střela okamžitě dopadne. Každý boj tedy stojí spoustu zdraví a je zbytečně hektický. Hra za pomoci výborné kuše s otrávenými hroty primitivním způsobem simuluje stealth. Když s ní zastřelíte patrolujícího vojáka, jeho opodál stojícímu kamarádovi je to úplně jedno. Bohužel na roboty tahle vymoženost nefunguje. 

Zbraně jsou stěží průměrné. Puška je slušná až po vylepšení přesnosti, a ani pak jsem si z ní na zadek nesedl. Granáty jsou nebezpečnější pro hráče než pro nepřátele, a kdyby neměly hořlavou variantu, byly by úplně k ničemu. Nakonec jsem vzal zavděk zbytečně slabým raketometem a podivnou energetickou brokovnicí. Kupodivu protivníci disponují nepříjemnou inteligencí. Pronásledují narušitele, otvírají si dveře a mnohokrát mě překvapili na místě, kde jsem je vůbec nečekal. Pokud mi zrovna nešli po krku, dalo se s nimi mluvit, ale víc než pozdravy a hrozby z nich většinou nevypadly. 

Strife je jen podprůměrná FPS, ale skvělá hra. Svým konceptem předběhl dobu a narazil jak na možnosti techniky, tak na hráčská očekávání. Je to škoda, protože by si zasloužil místo v historii hned vedle System Shocku, jako druhá strana téže mince.