Snooker 19

Na hře mám odehráno zhruba 80 hodin, načínám třetí sezónu profesionálního hráče a je už na čase o této hře napsat nějaký ten komentář. Snookerových videoher je jako šafránu a pokud si chcete zahrát třeba na nejnovější generaci konzolí, moc na výběr vskutku nemáte a budete muset s největší pravděpodobností sáhnout po tomto počinu.

Na začátku přijde vhod si nastudovat pravidla a také navštívit tréninkový mód, kde se naučíte ovládání, které chce trochu cviku, nicméně jakmile se vám dostane pod kůži, většina koulí padá v pohodě do kapes. Hlavním tahákem hry je bezesporu mód kariéry, kde ale zamrzí nemožnost vytvořit si vlastního hráče, můžete si pouze vybrat jednoho ze 128 hráčů. Je to rozhodně škoda, nějaký Čech na profesionálním okruhu by jistě přišel vhod, jelikož v realitě je to věc v podstatě nemyslitelná. Na místě je vybrat nějakého hráče ze spodních pater, protože hrát kariéru třeba s Ronniem O'Sullivanem nemá úplně smysl, když v té době byl světovou jedničkou. Vybral jsem si tedy Jamieho Clarka, který se v žebříčku nacházel téměř na konci a šel jsem do akce.

Je zde možnost si vybrat z několika úrovní obtížnosti a i ta nejlehčí může být výzvou, zejména pokud hrajete s hráčem světové špičky. Ze začátku se mi vůbec nedařilo a zápasy jsem vyhrával pouze sporadicky. Kromě potápění koulí do kapes je totiž potřeba si i nahrávat na další koule, snookerový stůl je totiž daleko větší, než např. u poolu, tím pádem se zde nepotápí jako na běžícím páse. V těchto situacích přichází na scénu tzv. jistoty, kdy svému soupeři chcete nechat co nejtěžší pozici a proto se musí zahrát strk, kterým sice kouli nepotopíte, ale soupeř si i tak bude drbat hlavu, co jste mu na stole vytvořili za hlavolam. Pokud vymakáte i toto, budete daleko úspěšnější a budete stoupat žebříčkem vzhůru. První sezóna byla taková rozkoukávací, v druhé sezóně už jsem ovládl první turnaj, uvidíme, co přinese sezóna třetí.

Hra se hraje celkem pěkně, fyzika je v této hře alfou omegou, vývojáři si zde dali záležet a nedochází tedy k nějakým šíleným situacím, kdy by koule na stole lítaly jako míčky ve sportce. Samozřejmě ne všechno je úplně realistické, kolikrát se může stát, že jste v pozici, kdy byste v reálném snookeru jen těžko dokázali kouli dostat do kapsy no a ve hře je to až rutinní záležitost, ale zde bych vývojáře nehanil. Kde už ale hanit mohu, je grafické zpracování všeho kromě stolu. Podobizny hráčů jsou dostkrát velmi nepřesné a nevypadají vůbec dobře. Hra má sice za chvilku 6 let, ale už v té době byla grafika hodně za zenitem. V ochozech to rovněž není žádná velká sláva a o animacích hráčů už nemluvím vůbec, ty jsou velmi prkenné a působí spíše komicky, ať už během hry nebo během nástupu na stage či během vítězného ceremoniálu. Na druhou stranu je tu pár fajn detailů, ať už časté kašlání v publiku (hold britské počasí dělá své divy), či občasné zazvonění telefonu, kdy rozhodčí zahlásí, aby si dotyčný ztlumil svůj aparát.

Je zde i komentář, který jsem ale v průběhu hry musel vypnout, komentátorská dvojice se velmi často opakuje a navíc komentuje pouze samotnou hru a opravdu nepotřebuji po mém nepovedeném strku, který jsem si pro sebe už stihl patřičně okomentovat, dostat čočku ještě od komentátora. Multiplayer bych už doporučil pouze zkušeným mazákům, já jsem během svých pár pokusů velmi tvrdě narazil a navíc moc lidí v multiplayeru nenajdete. Nepotěší ani celkem vysoká cena, která se stále i po 6 letech od vydání drží na 30 eurech na Steamu, na konzolích se už dostáváme k Františku Palackému. Hold tato hra nemá v podstatě konkurenci a není důvod snižovat cenu.

Co dodat závěrem? I když to z mého komentáře vypadá, že Snooker 19 má jen nevýhody a 80 hodin strávených u této hry byl ztracený čas, není tomu tak. Hra se mi dokázala dostat pod kůži a hrál jsem ji dál i přes všechny její mouchy. Jedná se o jedinou pořádnou hru svého druhu a vzhledem k dost omezené dostupnosti snookeru v našich končinách jsem ocenil si zahrát alespoň ve virtuálním prostředí.