Jste na pěšince uprostřed lesa. Na konci cesty stojí srub. Ve sklepě srubu je princezna. Váš úkol je jednoduchý - ze stolu sebrat dýku a princeznu zabít. Pokud k tomu nedojde, tak nastane konec světa. Uděláte to? Co je jeden život oproti zbytku světa? Jenže, máte vůbec pravdivé informace? Je princezna opravdu jen princezna? Je skutečně bezbranná? Opravdu skončí svět? Komu lze věřit?
Slay the Princess je dabovaný, hororově-tragicko-komický vizuální román. Roli běžné hratelnosti tu nahrazuje příběh a scénář. V podstatě se jedná o analogii divadla na malé scéně. Každé vaše rozhodnutí je pečlivě okomentováno a výrazně mění následující průběh dramatu. Během hraní hráč mnohokrát zemře. A pokaždé, když hru začne znova, tak se hra trochu změní. Srub je trochu jiný, princezna je trochu jiná, i hlasy, které se vám ozývají v hlavě, říkají něco jiného. Tato hra se snaží demonstrovat volbu a její následek na naše vnímání světa.
The Pristine Cut rozšiřuje základní hru o zhruba 35 % včetně tisíců nových dialogů, ilustrací a hudby. Kapitoly nabízejí v některých případech až třikrát více obsahu, do hry byly přidány i tři nové princezny a zbrusu nový konec. Další novinkou je galerie vzpomínek přístupná z hlavní nabídky, která pomůže hráčům udržet si přehled o tom, které cesty se již podařilo odemknout a které na své prozkoumání teprve čekají.
BUMTARATA
Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)
Song of Myself, 51 — Walt Whitman
Na první pohled něco jako rogue-like vizuální novela o rekovi a princezně, která hned zkraje zaujme tím, že je navzdory žánru zcela namluvená.
Záhy vzbudí mylný dojem, že z prezentovaného bludiště zabít–nezabít je potřeba se vymotat, aby nakonec nabídla osvobozující ujištění, že nikam nedojdeš, labyrint jsi ty.
Uhrančivá analýza „já“ prostřednictvím „ty“, reflexe, se kterou se potkáváš v roztříštěném zrcadle, důsledná dekonstrukce maskovaná jako body horror. Těžko ji redukovat do slov či herních mechanismů. Hra – Píseň.
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)
Song of Myself, 51 — Walt Whitman
Na první pohled něco jako rogue-like vizuální novela o rekovi a princezně, která hned zkraje zaujme tím, že je navzdory žánru zcela namluvená.
Záhy vzbudí mylný dojem, že z prezentovaného bludiště zabít–nezabít je potřeba se vymotat, aby nakonec nabídla osvobozující ujištění, že nikam nedojdeš, labyrint jsi ty.
Uhrančivá analýza „já“ prostřednictvím „ty“, reflexe, se kterou se potkáváš v roztříštěném zrcadle, důsledná dekonstrukce maskovaná jako body horror. Těžko ji redukovat do slov či herních mechanismů. Hra – Píseň.
Swatty
Avya
Tomano
spajk235
Flowerpot
