Routine

Kazetový retrofuturismus miluju od dob Vetřelce a Routine mi mou potřebu po něm dokázala naplnit bezezbytku. Ta hra je prostě nádherná. A nemluvím jen o úžasném prostředí nebo nasvětlení, animace jsou skvělé, nazvučení má svou osobnost, a celé to působí neuvěřitelně hmatatelným a imerzivním dojmem.
V ruku v ruce s tím jde i chytrý gamedesign typu "hodím tě do vody a plav". Autoři nenarušují zážitek žádnými tooltipy nebo tutoriály (krom pár control hintů v naprostém úvodu). Vše, co potřebuje hráč znát, je vysvětleno přirozeně skrz prostředí a různé zápisky zesnulých obyvatelů měsíce. To nutí k hlubšímu ponoření do hry, svět tak ještě více ožívá.
Podobně je vhozen hráč i do prvního střetnutí s nepřáteli, kteří jsou díky nedostatku informací neuvěřitelně děsiví. Hodně se mi nechtělo prozkoumávat koridory, po kterých hlídkují vraždící roboti. I když jde vlastně o svého druhu další rébus k řešení.
A takový je i samotný příběh. Jak se patří tajemný, záhadný, plný zajímavých motivů a strašně dobře napsaný. Zároveň je to ten poslední puzzle, který jsem ještě úplně nevyřešil. Rozhodně mě to ponouká pustit se do druhého průchodu.