Persona 2: Innocent Sin

Persona 2: Innocent Sin mě zaujala na první pohled tím, že šlo o oficiálně nepřeložený titul, což z něj činilo obskurní klenot mezi jRPG, na Západě dlouho neznámý a nepřístupný (bez fanouškovských překladu). Zároveň se jednalo o mé první setkání se Shin Megami Tensei a její odnoží Persona, která vzešla z dodnes oficiálně nepřeložené (již přeložené :) SNESové Shin Megami Tensei If... – a nutno dodat, že šlo o setkání velmi příjemné.

Od první chvíle mě oslovila kombinace moderního Japonska, středoškolského prostředí a ponurého, místy až konspiračního příběhu. Zápletka se zpočátku může zdát relativně přímočará – na střední škole Seven Sisters koluje zvěst, že pokud student zavolá z mobilního telefonu tajemné bytosti jménem Joker, splní mu jakékoli přání. Jenže přání samozřejmě něco stojí. Jak se ukazuje, Joker je něco mnohem zlověstnějšího než pouhá studentská legenda, a jeho příchod spouští sérii nečekaných událostí, které zasáhnou nejen hrdiny hry, ale i celé město.

Co na Innocent Sin oceňuji nejvíc, je její atmosféra – Shin Megami Tensei: Persona 4 se všemi „social linky“ a denním režimem pro mě byla spíše trýznivou zkušeností, ale Persona 2 IS mi sedla mnohem víc. Působí jako titul z jiné doby: má depresivní nádech, její postavy nejsou jen karikaturami, ale skutečnými outsidery a hledači pravdy, kteří se v kulisách svého malého města střetávají s něčím, co přesahuje jejich chápání. Tuhá obtížnost, časté náhodné souboje , dezorientace v labyrintech pod městem i ve škole – to vše sice na první pohled vypadá jako chyby , ale ve skutečnosti to přispívá k dojmu nehostinného a tajemného světa , kde se hlavní hrdinové pohybují na hraně mezi realitou a halucinací.

Samotné souboje možná nejsou tak plynulé a strategicky propracované jako v novějších dílech série, ale to mi nevadilo. Démonická mechanika – možnost s nepřáteli vyjednávat místo boje – přidává hře další rozměr a umocňuje dojem, že svět Shin Megami Tensei není černobílý. Jde o svět, kde jsou lidé i démoni součástí složitého ekosystému, a ne vždy je nutné sahat po meči nebo magii.

Velkou roli v mém zážitku hraje i vizuální styl a celkové zpracování. Mnoho kritiků vytýká hře zastaralý vizuální design, ale já naopak oceňuji onu specifickou PSX estetiku, která je dnes už neopakovatelná. Kreslené 2D portréty postav, ponuré městské lokace, efekty světla a stínu – to vše mi evokovalo devadesátkový anime horor. Hudební doprovod navíc skvěle podporuje podmanivě melancholickou atmosféru.

Zatímco mainstreamové Persony (4 a 5) se staly hity částečně proto, že nabídly hráčům snadnější přístup, hezký anime vizuál a životní simulátor v kombinaci s dungeon crawlingem, Persona 2: Innocent Sin zůstává věrná svým Shin Megami Tensei kořenům. Je to temnější, náročnější a záměrně méně komfortní hra.

V kontextu PSX éry jRPG – vedle titulů jako Valkyrie Profile, Suikoden II, Vagrant Story nebo Xenogears – jde o velmi nadprůměrný titul, který si zaslouží pozornost. GameSpot sice vystihl některé objektivní problémy:

Extrémně časté náhodné souboje narušují tempo hry
Příběh se rozjíždí pomalu
Vizuální design působí zastarale
Soubojový systém může působit jednotvárně  

Ale právě tyto nedostatky paradoxně dělají z Innocent Sin hru, která má pro mě větší přitažlivost než novější Persony. Pokud se přes ně přenesete, čeká vás osobitý zážitek , který ve vás zůstane dlouho po dohrání.