Nightmare Creatures

K hororu jsem tíhnul, sotva jsem sundal pleny. Od nekonečného přetáčení jedné konkrétní scény v Nekonečným Příběhu na VHSce, jen abych od ni mohl pořád dokola odvracet zrak, přes sjíždění vosumdesátkovejch klasik u babičky do brzkých ranních hodin, zatímco kolem mne zbytek rodiny spokojeně chrněl, až po chtivé vyhledávání alespoň vzdáleně tematických videoher, které klidně mohly být reálně šeredně průměrné, ale přítomnost hororových prvků mne prostě uměla přikovat jako máloco. Toliko mimo jiné i o tom, kterak jsem zdejší Kreaturky pařil x měsíců v kuse, taktéž pořád dokola, a neúnavně si přitom užíval ty samé lekačky a odvracel zrak od tuze odporného ústředního záporáka.

Jenže nyní, o nějakých 25 let později, jsem důsledkem tohoto aspektu svého brzkého vývoje nejen značně otupělý vůči obdobným stimulům, ale také jsem vůči hororu (celkově, nejen jako žánru) mnohonásobně kritičtější. A tak, když jsem si včera po tříhodinové snaze to obstojně rozchodit na moderní mašině zanadával nad žalostným neúspěchem, načež jsem to rezignovaně tedy šoupnul do PS1 emulátoru, jsem si opět připomněl smutné pravidlo starých 3D vykopávek a jejich stárnutí. Né každá taková hra holt může být výjimkou po vzoru třebas takového Muže Stínů. 

Některé tehdy zcela efektivní elementy - jako třeba právě vizáž antagonisty - jsou už dnes spíš k smíchu, některé tehdy zcela efektivní elementy - jako třeba na tu dobu vytříbený audiovizuál a vzniknuvší atmosféra - naopak na síle nikterak neztrácí, nu a některé elementy jsem schopný docenit až nyní, protože tehdy mi byly dokonale šumák - jako třeba zasazení do nefiktivní verze Londýna. Ale ta hratelnost, por dios, ta musela pro hráče, který nežasne nad vším ostatním, už tehdy být dosti protivná. 

Je to mechanicky prachobyčejná mlátička s několika málo základními komby, která disponuje intenzivně nepohodlným a zpomaleným ovládáním, často značně pruderní zafixovanou kamerou, těžkopádnou prací s inventářem, a vší mechanickou variabilitou podomácku vyrobenýho moržováku na kukuřici, což má zavděk silný odér ztuchlé repetice již během první odehrané hodinky (z nějakých celkových tří, které zabere jeden průchod). A tvůrci asi věděli, že na těchto soubojích samotných pořádnou hru nepostaví, a tak si tu člověk užije i náležitě frustrující plošinkování, protože když ve zcela trojrozměrném prostoru nemám žádnou kontrolu nad kamerou a postavička se ovládá nepřesně, tak pochopitelně v tom prostoru chci řešit i vyměřené skoky. A aby toho nebylo málo, existuje zde fantastický systém mimo boje klesajícího adrenalinu, který průběžně zbůhdarma žere i HP, takže je hráč aktivně trestán už jen za to, že někde delší chvíli jen tak postává.

Takže ve výsledku vůbec nejsem rád, že jsem si pohnojil další báječnou vzpomínku z dětství, ale nenaděláš nic. Byť toho hodně stále funguje velmi dobře, a dokonce je to jedna z těch starých her, které opravdu hráče odmění za stoprocentní dohrání - v tomto případě možností si úrovně projít v kůži některé titulární kreatury - herně je to dávno zapomenutá, hluboko zahrabaná kůstka, o které jsem si celá ta léta myslel, že jen byla tvrdě nedoceněná. Nebyla, vůbec se nedivím, že se to nedočkalo ani dobové popularity.