Komentáře

Je to jen pár dní, co vyšlo Life is Strange: Reunion. Dle slov samotných vývojářů jde o uzavření ságy Max a Chloe, které známe z fantastického prvního dílu. A dříve než se mi podaří tento díl vypirátit na torrentu a zahrát si ho, zhodnotíme si Double Exposure, nemastný, neslaný, místy však velmi kořeněný díl série.

Life is Strange: Double Exposure je detektivní mysteriózní příběh s paralelními realitami z temu. Po deseti letech se vracíme do kůže Max Caulfield, která se poté, co buď zlikvidovala Arcadia Bay nebo defacto zabila svojí nejlepší kamarádku, objevuje jako hostující lektorka na caledonské univerzitě. Je jí zhruba kolem osmadvaceti, je dospělá, na to, že je to jen soubor jedniček a nul docela kusanec a pokud jste v jedničce zachránily Chloe tak s tím, že je masový vrah, se už docela vyrovnala. Jednoho večera je její kamarádka Safi nalezena mrtvá, což není spoiler, ale základní premisa příběhu, v kůži Max totiž budeme vyšetřovat, kdo za její vraždou stojí.

Jak již bylo řečeno, budeme se pohyboval v prostředí caledonské univerzity a jejím okolí. Během hraní pak přijdeme do styku s velkým počtem postav, které jsou, nutno podotknout, poměrně dobře napsané. Při správných volbách pak budeme moci prožít i románek buď s barmankou Amandou nebo se slizkým dementem Vinhem, který dělá něco jako sekretářku. Inkluze. Právě proto si však mohu dovolit říct, že jsou postavy dobře zpracovány, ať už jde o Vinha, otravnýho Mosese nebo na něčem frčícího detektiva Horacia, postavy mají charakteristické rysy, jsou zapamatovatelné a v hráči vyvolávají emoce, což je samozřejmě žádoucí.

Chválit pak musím i dialogy, které, alespoň na mě, působily dospěle a dávaly smysl. Pokud je řeč o dialozích, nelze na tomto místě nezmínit Max, která měla po většinu hry dialogy velmi dobré, vtipné a ono koření, které jsem zmiňoval na začátku tohoto videa, má z drtivé části na starosti právě ona. Nevím, jak lépe totiž popsat to, že Max hned v úvodu hry své kamarádce v podstatě nabídne kunilingus. V závětří pak nezůstávají ani ostatní postavy. Teď nemyslím v tom, že by jedna druhé neustále nabízely orální sex, ale co se týče kvality dialogů. Pokud jsou tedy nějaký aspekty, které je třeba vyzdvihnout, jsou to právě tyto. Dialogy a postavy. Ve zbytku tohoto hodnocení totiž budu spíše kritizovat.

Pokud jde o herní svět, ten sice působí živě, na caledonské univerzitě to má opravdu vibe akademické půdy, kde povětšinou studujou budoucí zbyteční teoretikové, problém je ovšem v tom, že navštívíme jen velmi málo lokací, byť některé z nich se v průběhu hry změní. To ale stále není tak hrozné jako volby. Nemyslím parlamentní volby, kde si zhýčkaní důchodci zvolili Babiše a teď musí do penny chodit pěšky, protože benzín stojí skoro padesát korun, myslím příběhové volby a rozhodnutí. Jak je pro sérii Life is Strange typické, i zde budeme moci volit mezi několika možnostmi, které ovlivní vývoj hry. Tak je to tedy prezentováno, ale je to v podstatě jako kdybyste hromadu kamení povýšily na katedrálu. Volby v této hře mají totiž tak minimální dopad na příběh, že jsou zde skoro až zbytečné. A to stále není všechno, Horste, volby nejen nemají dopad, oni ani nejsou nikterak emoční a náročné. Tam, kde jsem v prvním dílu hru musel na několik minut zastavit a přemýšlet nad možnostmi, které mi hra dala, zvažovat všechny dopady a neustále kalibrovat svůj morální kompas, v Double Exposure tohle neexistuje. Jeden příklad za všechny. Jen upozorním, že v následujících vteřinách se budu asi pohybovat lehce za hranicí spoilerů. Tak tedy, detektiv Horacio, ve hře se samozřejmě jmenuje jinak, nás během vyšetřování, což je mimochodem jeho práce, proto platí Max a ostatní daně, párkrát okřikne, nebo lépe řečeno napomene. Shodou okolností se během pár okamžiků ocitne ve smrtelném nebezepčí a hra nám dá na výběr, zda se ho pokusíme zachránit nebo ho necháme zemřít. Vážně? Vývojáři vážně mají představu, že pokud hráče někdo napomene, okamžitě dotyčnému přeje smrt. To má být morálně náročná volba? Pokud se tedy někdo opravdu nepokusil Horacia zachránit, mám pro něj jednoduchý vzkaz. Zasraný snowflakes.

Tento příklad byl výjimkou, protože jak jste si jistě všimli, vyhýbám se nějakému detailnějšímu popisování příběhu jako Donald Trump logickému myšlení. Nerad bych cokoli prozrazoval, ačkoli by to stejně nejspíše bylo jedno. Příběh jako takový je vlastně velmi nezaživný, nevtáhne vás. Ani si nejsem jistý, jestli to není protimluv, vzhledem k tomu, co jsem řekl dříve. Může mít nezajímavý příběh dobře napsané postavy a skvělé dialogy? Evidentně ano.

Jestliže příběhová hra nedokáže zaujmout svým příběhem, je to samozřejmě velmi špatné. Série Life is Strange však měla vždy v rukávu ještě jedno eso v podobě herní mechaniky, která dokázala gameplay ozvláštnit. V prvním díle to bylo přetáčení času, ve druhém telekineze a v True Colors dokázala hlavníma postava vidět emoce jiných lidí jako barevnou auru. I v Double Exposure nejsme ochuzeni o nadpřirozenou schopnost a tentokrát to není nic menšího než cestování mezi realitami. Což se hodí, když vás barmanka Amanda odmítne v jedný realitě, jenom se přesunete do jiné a zkoušíte to na ní tam. Netřeba však dodávat, že když vás někdo pošle do prdele v několika realitách, má to značně negativní dopad na vaše sebevědomí. Problém s touto mechanikou je však její implementace. Do jiné reality se totiž můžete přesunout pouze na určitých místech a o nějaké svobodě v užívání této možnosti nemůže být ani řeč. Většina hádanek se pak točí právě kolem této dovednosti, kdy musíte nějaký předmět přenést z jedné reality do druhé. O tom, jaké logické díry v příběhu vznikají právě kvůli této mechanice asi ani netřeba mluvit. Na papíře to tedy zní jako chutný chod, ve skutečnosti to však jsou vietnamské nudle s takovým tím kořením, které je lepší šňupnout než si ho dát do polívky.

Co se týče technického stavu, je na tom hra velmi dobře. Ani jednou se mi nestalo, že bych se někde vinou technických problémů zasekl nebo že by hra spadla. Animace postav jsou skvělé, k čemuž dopomáhá nejen Unreal Engine 5, ale také performance capture, který byl poprvé použit už v True Colors. Chválit, jak je pro Life is Strange již typické, musím i hudbu a celkové ozvučení, to mělo opravdu vysokou úroveň. Co tedy hráč během zhruba třinácti hodin hraní dostane? Především skvělé dialogy, dobře prokreslené postavy, ale velmi slabý a nezáživný příběh de fakto nereagující na vaše volby. Pokud se budeme bavit o znovuhratelnosti, ta je kvůli linearitě příběhu nulová a nedokážu si představit masochistu, který by po dohrání začal hrát znovu. V jedné recenzi, co jsem četl, to redaktor popsal naprosto přesně. Největším darem a zároveň prokletím celé série Life is Strange je její první díl. Ten byl natolik dobrý, že žádný další díl mu nemůže konkurovat. Laťka je zkrátka příliš vysoko. Nebo není ? https://www.databaze-her.cz/hry/life-is-strange-reunion/