Dragon Quest III HD-2D Remake

S remakem třetího Dragon Questu v moderní formě HD-2D jsem dlouze otálel, což se týkalo především problému cenzury, ale také poměru kvality a obsahu, který se mi za plnou cenovku zdál docela na hraně. Nakonec jsem to všechno překousl, hru jsem pořídil po dlouhém hledání a čekání z druhé ruky,
a začal jsem hrát na Switchi2. Naštěstí akorát chvilku předtím vyšel free update zlepšující rychlost
a plynulost, takže se mi lépe hrálo.  

Nejdřív trochu k té cenzuře, která se vlastně týká hlavně původních promo artworků Akiry Toriyamy,
a kromě nich taky změny v označení hlavní postavy na genderově neutrální appearance A nebo B.
Cenzuru v artworku předváděné válečnice, která byla dříve spoře oděná a nyní má na sobě nevkusné spodky, jsem bral nejprve jako neúctu vůči dříve zemřelému Akirovi, jenž s tím už nemůže nic dělat.
Na druhou stranu někdo jako on by se tím asi vůbec nezabýval, přeci jen se nejedná o žádnou důležitou postavu a Akira má na kontě stovky postav. Taky je třeba si přiznat, že v mnohém přitvrdilo ratingové hodnocení her a holt už dneska neprojde to samé, co v dřevních dobách herních konzolí, takže řekněme, že změny v zahalování kůže dokážu pochopit a přejít.
Co stále nedovedu pochopit, je ono zaměňování označení postav za nějaké neutrální výrazivo, tím spíše, když se ve hře vlastně vůbec nereflektuje. Totiž, naštěstí. Při tvorbě postavy si hráč vybere jednu ze dvou možností a následně mu hra řekne, že se hraje za hrdinu v rámci Appearance A, a za hrdinku jakožto Appearance B. A pak už se Appearance A nebo B ve hře nikdy neobjeví a hra si jede to svoje „You are my hero / heroine.“ Haha, co? Jak, proč? Nerozumím té logice, ale jsem rád, že to není horší.
Tolik asi k cenzuře.

Takže jak to celé vypadá? HD-2D kabátek RPG hrám sluší, ale tady se mi zdál jaksi příliš 3D. Z prostředí už úplně zmizel jakýkoli náznak 2D a všechno je zcela trojrozměrné kromě pixelatých spritů postav
a příšerek. Navíc celé okolí působí velmi plastickým dojmem, což mě osobně moc nebavilo a raději bych se vrátil do tradičnějších kulis Octopath Traveler. Ale v rámci možností to funguje a šlape. Taky se povedly nostalgicky znějící melodie (kromě těch fidlátkových, co znějí jako zacyklená opera, to se nedá dokola poslouchat), a rovněž je super oživující japonský dabing (dabuje tam několik známých herců či hereček i z jiných RPG her a anime).  

Příběh je holt velmi klasický s jednoduchou zápletkou. Hráč se vydává se svou postavou po stopách zmizelého otce Ortegy, jenž v zápalu boje zahučel do chřtánu smrti. Cestuje přes všechny kouty světa (očividně inspirovanými opravdovými kontinenty), řeší epizodické problémy královských měst a bojuje proti velkému zlu.
A pak proti dalšímu, a pak dalšímu… všichni to znají. Motivy bývají obvykle více pohádkovější
a přímočařejší než v jiných hrách, ale v jednoduchosti je krása, že.  

Cestou je třeba sbírat milion ukrytých věcí jako třeba mini medaile, odemykat mobilitu a nacházet univerzální klíče otvírající různobarevné dveře. Nacházet příšerky a s nimi pak bojovat v arénách (asi nejlepší zdroj peněz).
A samozřejmě dbát na patřičnou výbavu (ale doporučuji výbavu nekupovat ve městech a nosit jen to, co se najde venku, protože peněz moc není a každé další město zvětšuje nabídku i ceny). Pokaždé, když se mi otevřel nový způsob dopravy na nová místa, jsem obvykle trávil pár hodin cestováním a věnoval se sbírání všeho v dosahu.  

Asi nejzábavnější na hře je systém povolání postav. V úvodní fázi si hráč najme či vytvoří tři další postavy do týmu (takže dohromady má čtyři) s nějakým povoláním. Ty si může jakkoliv levelovat
a kdykoliv je může změnit na jiné (v lokaci Alltrades Abbey), ovšem s tím, že se resetuje level na 1
a zachová si naučená kouzla a ability ze všech předchozích povolání. Osobně jsem za hru protočil několik povolání na všech třech postavách (hlavní postava je fixní a nedá se měnit), takže každý nakonec uměl téměř všechno. Nicméně chybí tomu určitá hloubka a to kouzlo všelijakého kombinování jako v jiných hrách, takže zábavné je to spíš jen tak napůl.

V prvních dvou třetinách hry je poměrně obtížné rozumně levelovat postavy, leze to celkem pomalu
a grind taky trvá, ke konci se to razantně zlepší. Na druhou stranu obtížnost není nijak vysoká (hrál jsem na normál) a ani superboss, kterého je třeba porazit několikrát, mi nedal nijak moc zabrat. Jakmile jsem ovšem vlezl s nabušenými postavami do dungeonu v závěrečném Trialu, raději jsem odbíhal ze soubojů a vyhýbal se jim.

Co na závěr? Jako remake je DQ3 asi dobrý. Ale to je tak všechno.
Místy je repetitivní, ničím extra nevyčnívá a nostalgicky asi může potěšit starší fanoušky hry. Dohrál jsem to asi za necelých 55 hodin. Občas se mi líbila hudba a určitě musím pochválit dabing. Plus je fajn, že remake má v sobě relativně svižný bonusový post game obsah. Taky mě potěšilo, že mohu urychlit animace soubojů.
Z hlediska HD-2D her bych dal určitě přednost jiným než tomuto, ale navazující díly 1 a 2 si možná zahraju. Nebo možná taky ne. Uvidím.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 55 hodin
Arus level 70
Mini medaile komplet 110/110
Monster aréna komplet rank 11
Temple of Trials + Grand Dragon komplet