Carrier Command: Gaea Mission

Tohle bude dlouhý, Gaea Mission je totiž zatraceně originální hra, kterou nejspíše nízký rozpočet donutil spatřit světlo světa příliš brzy.

Vžijete se kůže velitele, který se pokouší na vzdálené planetě ovládnout rozsáhlý archipel patřící nepříteli a vytvořit tak záchytný bod pro síly stahující se z prohrané války o Zemi. K tomu hrdinovi poslouží ukořistěný křižník. Tedy vrak křižníku, jenž kapitán postupně přeleští takovým způsobem, že mu to umožní své osobní nemesis z války o Zemi pravidelně vytírat zrak. Hra je prokládána filmečky z můstku carrieru, kde vizáž hrdiny jakoby z oka vypadla charismatickým kapitánům říšských ponorek. Za mě +1. Dabing je bohužel pouze anglicky, tak jsem si užil mnou velmi oblíbenou jadrnou mluvu aspoň v psané formě, příkladem budiž finální: "To máš zato, ty zmrde!"
Bohužel není možné naštelovat hlasitost zvuků vůči hlasitosti řeči a vyslovené tak zaniká v rachotu vaší techniky. Hru doprovází epická symfonická hudba, kterou jsem si oblíbil, ale k pachtění popsanému níže sedí spíše AC/DC, jejichž jek je aspoň v tom randálu slyšet (konečně chápu motorkáře a tiráky, co na tom mají).

Kampaň v rozsahu asi 35 hodin je prošpikována FPS eventy. Zpracování je silně diskutabilní. Obecně vzato mají ty ve venkovním prostředí i nějaký náznak atmosféry, navzdory často komickému motion capture. Bitky v interiéru se pak řadí spíše mezi stinné stránky hry.

A teď k samotným mechanikám hry: ostrovy jsou spojeny sítí linek, přes než se předává palivo a výkon továren do vašeho skladiště. To může být na mapě jen jedno. Tam také probíhá výroba vojenského materiálu dle ukořistěných plánů. Vaše loď spotřebovává na dojezd k ostrovům a případné opravy po střetech s nepřítelem palivo. Palivo je k lodi dováženo ze skladiště dopravní ponorkou na váš příkaz i s vyrobeným proviantem. Při křižování mezi ostrovy jsem musel dávat velký pozor, abych nezůstal na suchu, přepravní bárka se mi totiž bugla a posledních pár stovek metrů jsem k ní vždy musel dojet z carrierem.

Carrier unese v docích po čtyřech leteckých mantách (aka V.T.O.L.) a obojživelných walrusech (aka A.T.V.), pomocí kterých ostrovy dobýváte. Ostrovů je několik klimatických typů a obranných typů, které se v průbehu hry prostřídávají. Díky tomu a FPS eventům se herní náplni poměrně dobře daří vyhýbat se stereotypu.
Klimatické typy se nejvýrazněji projevují v odlišné grafice - například přepálené slunce nebo chumelenice, skrz kterou není na nos vidět. A taky jízdními a leteckými podmínkami: například nejdřív musíte získat zimní výbavu, aby si vaše walrusy neproklouzaly pneumatiky. Pikantní je, že například výbavu do pouště jsem získal na posledním ostrově :-/.
Na souostroví je lidí málo, vetšinou bojujete proti umělé inteligenci. Každý z obranných typů ostrova vás donutí sjezdit ostrov celý, pro jistotu odeslat vše do křemíkového nebe a ve finále hacknout velitelské centrum v základně s nejsilnější obranou. Vypomoct si můžete ničením radaru, obranných věží a výrobních budov, ze kterých jsou doplňovány prořídlé řady nepřítele. Vaše jednotky musí na svých poutích ostrovem doplňovat v stanicích k tomu určených munici, palivo a zdraví. Když si nepohlídáte u jednotky rezervu paliva, můžete se s ní zpravidla rozloučit.

Převážnou vetšinu postupů vás v úvodních misích hra nenásilně naučí, na zbytek si musíte přijít sami. Bohužel, pak přijde to peklo. Highway to Hell. Hra obsahuje sofistikovaný systém. který zneužívá pathfinding k tomu, aby hráče co nejvíc vytočil. Parta zhulenejch programátorů vás šmíruje přes webkamery a nehorázně se baví u toho jak zuříte, když se snažíte uovládat své velestádo čtyř walrusů, aby se někde zase nenechalo pozabíjet, případně nepopadalo ze skály, neuvařilo v lávě, nerozmlátilo se navzájem, když se sobě snaží vyhnout... manty aby se neroztřískaly o skalní výčnělky a neomotaly o osamělé stromy a komíny. Více v diskusi, ale neodpustím si jeden vzkaz: Vydat hru rozdrbanou jak cikánská hračka a nechat ji tak půl roku (patch 1.04) to se prostě nedělá. Klávesnici jsem o stehno nepřelomil jen díky své nesmírně silné vůli a duchovním cvičením.
Mezi další negativa patří to, že hra co hodinu crashne a místy dezoriantace ve FPS režimu.

Zatímco v první fázi hra silně připomíná simulátor koordinátora dopravy, přibližně v půlce, jak získáte do mant lasery se hratelnost diametrálně změní. Silná asistence zaměřování udělá z nepoužitelných lítaček motorový skalpel. Díky tomu šla druhá půlka hry už jedním dechem, což při délce kampaně asi 40 hodin není v mém věku už nic obvyklého.
V této fázi bojujete o čas proti nepřátelskému carrieru, který taky umí zabírat ostrovy. Potkat se s ním je skutečný adrenalin. Připomíná to souboje mechů, protože kolosy jsou rozděleny do sekcí, odpovědných za fungování jednotlivých systémů. Nepřítel vás tak dobře mířenou střelbou může připravit o pohon, zbraňové systémy, opravování nebo o vaši "tajnou zbraň" :-). V průběhu bitvy a po ní je nutné prioritizovat opravy sekcí a přizpůsobovat stav lodi vaší další taktice.

Závěr hry: aneb Japonec nakonec. Honba ve stylu Call of Duty s využitím všeho dostupného vybavení, s padajícími skálami a vybuchujícími sopkami není na tuhle hru snad ani overkill, to je prostě už úplný overkul. Epičnost odkapává z každého bajtu kódu, bohužel se při tom rozsynchronizuje řeč a obraz... což dohromady přesně vystihuje celou tuhle hru.

A stojí tato kontroverzní záležitost za to? Jak komu. Jestli v dnešních hrách hledáte něco nového, CC:GM rozhodně přináší za cenu pocuchaných nervů svěží vítr nepoznaného žánru. Kdyby nebylo všech těch problémů s bugy, myslím že by hra dostávala vysoká hodnocení.