Zábavné pokračování kultovní fantasy FPS, tentokrát v third person pohledu a s větším důrazem na kontaktní boj.

Zatímco v původní hře byla hole nouzovou zbraní, zde se jedná o tu nejpoužívanější a nejuniverzálněji využitelnou. Lze s její pomocí skákat na delší vzdálenosti, usekávat nepřátelům končetiny, vyrážet jim zbraně z rukou, případně je i rovnou dekapitovat. Nedá se sice říci, že by šla ovládat natolik přesně, aby se jednalo o více než pouhá díla náhody, i tak to ale potěší. Na dvou místech je dokonce možné si ji vylepšit. Taková ohnivá hole je pak nejen efektivní, ale i velmi efektní. Heretic II obecně má povedené grafické efekty. Radost pohledět.

Bohužel přesun kamery také značně ztěžuje použití střelných zbraní. Je zde sice možnost zapnutí automatického zaměřování, s tím to ale prostě není ono. Problémem není ani tak kamera samotná, jako spíše celková rychlost hry. Nepřátelé nečekají. Většina se pohybuje rychle, dobrá polovina z nich je navíc asi tak polovičního vzrůstu proti hlavní postavě, což zaměřování ještě více znemožňuje. Nakonec jsem střelné zbraně použil v podstatě jen na bosse. Zamrzela také absence více nepřátel z prvního dílu, zaznamenal jsem pouze jednoho. Většinou jsem měl pocit, že bojuji spíše proti agresivní fauně té které lokace než proti opravdovým nepřátelům, což mi úplně nesedělo. Dalším záporem je relativní krátkost hry, mapa zobrazená při načítání slibovala více.

Přes všechna negativa se ale stále jedná o velmi dobrou akci z mé nejoblíbenější herní éry.

Divine Divinity mi přišlo jako takřka bezchybná single playerová verze Diabla II, u Beyond Divinity bohužel tvůrci provedli několik změn, které ho v mých očích staví níže.

Jako první si všimnete převodu všech postav a monster z 2D do 3D. Tady jistě záleží na preferencích, mně osobně ale přišly 2D postavy hezčí, detailnější a plynuleji rozanimované. Další grafická změna souvisí se zasazením hry. Zapomeňte na zelené louky, po kterých hopsají králíčci a kde ve vzduchu poletují motýli. Beyond Divinity se sice odehrává ve stejném světě, ale v jiné dimenzi. Převládajícími barvami jsou černá, hnědá a oranžová. Opět věc vkusu, opět něco, co mi bylo bližší v původní hře.

Zásadní změnou je překopání systému skillů. Divine Divinity mělo strom dovedností ne nepodobný tomu z Diabla II. Tedy spoustu rozmanitých schopností a kouzel, a to nejen pro mágy, ale i pro válečníky. Co nabízí válečníkovi Beyond Divinity? Zjednodušený strom dovedností, kde vylepšujete například přesnost úderů s obouručními zbraněmi, rozsah bonusového poškození (ohnivé, mrazivé apod.) připočteného ke každému zásahu a podobně nudné skilly, které slouží jen ke zvýšení statistik. Za zmínku také určitě stojí, že tvůrcům trvalo několik patchů, než zprovoznili dovednost páčení zámků. Ostudné.

Celkově mi hra přišla akčnější a hloupější než předchůdce, základ hratelnosti ale naštěstí zůstal. Jedná se tedy sice o zklamání, zklamání je to ale stále zábavné.

Invictus mě zaujal už v době vydání, nakonec jsem se k němu ale dostal až o 10 let později. Nazdory převážně negativním dobovým kritikám jsem se dobře bavil.

Koncept hry bych přirovnal k těm misím Warcraftu III, kde máte pouze hrdinu a velmi omezenou armádu. I zde má každý hrdina unikátní schopnosti a malý inventář. Při postupu hrou nabírá zkušenosti, mezi misemi rekrutuje nové jednotky, případně vylepšuje ty stávající. Nové jednotky se mu zpřístupňují v průběhu hry. Cílem všech misí je pak porazit nepřátelskou armádu nebo zabít určitou příšeru.

A to je, myslím, největší problém této hry. Zatímco podobný koncept byl pouze jednou z částí Warcraftu, tady se žádných rozdílných mechanismů nebo cílů misí nedočkáte. Což by tolik nevadilo, kdyby hra byla více zaměřená na taktiku, to ona ale není. Je jednoduchá, žádné taktizování není pro vítězství potřeba. Velmi brzy jsem zjistil, že kupovat jiné jednotky než lučištníky je zbytečné. Hrdinové udrží první linii bez problémů sami. To ale na druhou stranu znamená, že průchod hrou je plynulý a frustrace se nikdy nedostaví.

Pokud je vám tedy podobný herní systém stejně sympatický jako mně, a jmenovaný zápor vám nepřijde nikterak závažný, mohu vám ji doporučit.

Po dohrání celkem povedené konspirační adventury The Moment of Silence mě zajímalo, s čím studio House of Tales debutovalo. Vám bych doporučil podobné myšlenky rychle zahnat.

Jakkoli graficky preferuji starší 3D hry před těmi novými, úroveň grafiky v Mystery of the Druids je prostě tragická. Všimnete si toho už v úvodním videu, přímo ve hře to bohužel není o nic lepší. V roce 2001 si vývojáři zřejmě mysleli, že 2D je mrtvé, a tak zplodili raději tuto 3D zrůdnost. Postavy se v přirozenosti pohybu vyrovnají aktérům loutkového divadla. Pozadí jsou sice předrenderovaná, to jim však na ošklivosti nijak neubírá. Uměle působící grafika, jako je tato, se s ručně kreslenými hrami minulých let nemůže rovnat. Nehledě na to, že také mnohem rychleji zastarává. Mystery of the Druids zůstává do dnešního dne jedinou hrou, u které jsem cítil kvůli grafické stránce určitou fyzickou nevolnost. Stejnou, jako při poslechu špatné či vyloženě amatérské a kýčovité hudby.

Druhým velkým problémem je hlavní hrdina. Jen těžko se dokážu ztotožnit s někým, kdo je hlupák. Pokud znáte Simpsonovy a vybavujete si díl, kde v televizi běžel seriál Policajtský poldové, ve kterém vystupovala postava Homera Simpsona, pak máte přibližnou představu o tom, za koho zde budete muset hrát. Ve zkratce: nemotora a blbec.

Jediné pozitivum tak vidím v tom, že postupně se ze hry stává o něco menší utrpení. Člověk si zvykne na všechno. Ke konci jsem se snad i trochu bavil.

A tím končí tato epizoda.