Hrál jsem všechny hlavní a vesměs i vedlejší díly série. I když se tu najde pár přešlapů, tak u mě značka znamenala hlavně to, že i když je daný díl horší (nebo alespoň pro mě), tak je i tak vždy velmi nadprůměrný a nikdy jsem nelitoval peněz, předobjednávek, nebo drahoceného volna, které jsem si vlastně posledních pár releasů vždy bral. Až do teď. Ale začneme pěkně popořádku. 

Nejprve je potřeba říct, že pro mě je nejhorší díl v sérii šestka. Ale nepřipadá mi zdaleka tak hrozná, jak o ní někteří tvrdí. Ano, je to špatný RE, ale jako akční výplach to bylo za mě obstojné. A když série čítá tolik klasických dílů, tak vlastně pro mě není problém, když je jeden díl jiný. Přirovnal bych to asi k sérii Hitman a dílu Absolution. Chci něco akčnějšího a přímočařejšího? Tak dám Absolution. A když chci klasiku, tak tu mám pořád Hitman 1 - 4 a pak novou trilogii. Doufám, že chápete, jak to mám.
 
U RE Requiem jsem byl připraven na ledacos. Odpustil bych hře jakékoliv překroucení lore jen pro ten prvotní wow effekt. Odpustil bych jí, kdyby se stala akční ve stylu RE 6. Měl jsem dojem, že tohle má být po letech (krom remaků) ten klasický Leonův díl, kde navíc dostaneme pořádnou dávku fan servisu. Ale jediné, co jsem dostal, bylo zklamání a vlastně nepochopení toho, že hra dostává takové hodnocení a takové recenze.

Do hry jsem se pustil hned v první moment (pátek 6:00) v den releasu. První, co mě naprosto pohltilo byla atmosféra hry. V prvních momentech hra vypadala nádherně, nástup Leona byl absolutně badass, Grace byla naprosto skvěle zahraná a vlastně herecký výkon představitelky Grace byl fenomenální. Líbilo se mi, že na tyhle hrůzy není zvyklá a bojí se prakticky všeho. Hlavní záporák byl též super. A vlastně první cca 4 hodiny hry mě přišly skvělé a takový mix RE 2 a 7/ Village. Hra přišla s celkem fajn mechanikou získávání zdrojů pro crafting za Grace, kdy bylo možné vysávat jejich krev a z toho získat zdroje na výrobu nábojů. V tento moment byly super i pasáže za Leona, které byly naprosto odlišné a ten kontrast byl super. V téhle části měl Leon jen takové kratší, ale za to energické vsuvky a vždy jsem se na ně těšil. 

A teď přichází pro mě ten hlavní problém. Celá druhá polovina hry . Vlastně jsem se bál, že hraní za Grace pro mě nebude tak zábavné, jako hraní za Leona. Ale opak byl pravdou. Ze začátku působí vše, jako to, co bychom čekali od RE 4. Jenže bohužel ve všem horší. První okamžiky v Racoon City byly fajn, ale celá část s hledáním detonátoru byla hrozně zdlouhavá a zpětně i nudná a celá grafická stránka hry šla úplně do kopru, kde místy hra vypadala naprosto odfláknutě. Souboják byl fajn, ale atmosféra byla pryč a celé to na mě působilo jako natahování herní doby a šité horkou jehlou. Pak přišla Jízda na motorce, kterou vlastně člověk ani pořádně neovládal a jestli někomu vadilo, že RE 6 je akční výplach, tak tohle bylo na stejné úrovni. Teď přišel moment, který byl za mě nejlepší v Leonově části. Celá část na R.P.D byla skvělá a nostalgická. Zde bych vypíchl ještě naprosto fenomenální hudbu, která podporovala celou R.P.D část. Co mě ale nakonec naprosto znechutilo byla poslední část hry. Celé laboratoře na mě působily totálně indie dojmem. Když to člověk srovná s podobným komplexem v RE 2, tak nechápu, že to celé působí tak nudně, levně a odflákle. A teď něco ke zmíněnému fan servisu.

Tenhle odstavec číst opravdu až po dohrání, protože tu mluvím opravdu o všem důležitém z příběhu. Fan servisu tu bylo dost, ale naprosto mě to ke konci už znechutilo. Leon a Sherry hledají lék na nemoc, která se v nich probudila. Říkají jí prokletí Racoon City. Mají ho všichni, kteří byli osudný moment v daném městě a teď si řekla o slovo. Takže ho má i Jill, Clair atd... ? Nevíme. Máme tu záporáka, který se jeví v první moment jako Wesker. Říkám wow, to je boží, ten jeho nástup je super. Jenže on to není Wesker. Další moment zklamání bylo, když Leon bojuje s vojákem, který vypadá, jako Hunk. Ale je to Hunk? Nevíme. Další, co nechápu, že má hra 2 konce. Jeden, ten hlavní, a druhý odfláknutý a naprosto debilní. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo hnedka napoprvé se rozhodnout (a to jen pouhým tipnutím) ten správný. V poslední moment to vypadá, že naše hrdiny zachrání Chris Redfield. Jenže pak si voják sundá masku a řekne "Pozdravuje vás Chris". Proč ho tam jako nedali na těch 5 sekund na konci? To neměli model nebo co? Však to by absolutně ničemu nepřihoršilo a bylo by to super. A to je problém celého toho fan servisu. Vždy tu byl jen nakousnut na pár sekund, ale absolutně nic z toho. Připadá mi, jako by celá hra měla být pokračování Village a hraní za dceru Ethana (hlavní hrdina RE 7 a Village) Rose. A pak někdo přišel a řekl ne, musí to být takto. Lidi chtějí Leona a fan service. Proto na mě působí celá druhá hra naprosto odfláknutě a jakoby dělaná v časovém presu, kdy první půlka hry byla už dokončená a jen změnili v pozdější části vývoje hlavní hrdinku a na sílu tam naroubovali druhou polovinu hry. 

Já vlastně absolutně nechápu ty ovace na tu hry a to hodnocení.  Dokážu hře odpustit cokoliv a často jsem v té menšině, která i horší hru bere na milost. Např. dokážu ocenit i ty horší díly CoD v sérii, protože se prostě bavím, byť jen těch 5 hodin, ale bavím. Tady jsem byl bohužel nadšený jen cca první 4 hodiny a pak mě to celé začalo nudit a připadat naprosto laciným dojem. Pokud budu brát v potaz jen hlavní díly série, tak je pro mě Requiem druhý nejhorší hned po RE 6. Není mi líto peněz nebo času, který jsem do hry investoval, jen mě bohužel mrzí, že člověk čeká na hru tak dlouho a nakonec se dostaví zklamání.

Tak jsem dohrál Deus Ex potřetí. 

Na úvod je potřeba říct malé zasvěcení. Jelikož jsem ročník 96, tak jsem se k původnímu DX nedostal v době vydaní a ani v nejbližších letech. Z nějakého neznámého důvodu mě hra míjela až do roku 2011. Možná by to šlo o pár let dříve, ale byly to zrovna roky WoWka a nic moc jiného mě herně tehdy nezajímalo. Díky lásce ke Ghost in The Shell, a následnému seriálovému pokračování Stand Alone Complex, jsem si vybudoval celkem dost silné sympatie k žánru cyberpunk. Proto jsem již ve zmíněném roce vyhlížel Deus Ex Human Revolution a i když už jsem věděl, že existuje nějaká jednička i dvojka, tak si tehdejší mladé já odfrklo nad grafikou prvních her série a vyhlíželo jen Human Revolution. Díky HR mě svět Deus Ex naprosto pohltil a já chtěl víc. A tehdy bylo jediné východisko. Pustit se do původní hry téhle série. Na první dohrání mě hra bavila a hodně jsem si ji užil, dokonce tak, že jsem cca po půl roce dal repete. No a ke třetímu dohrání jsem se dostal teď. V době, kdy grafiku neřeším, u her jinak přemýšlím a hru chápu naprosto jinak než v patnácti letech.

Jelikož jsem si hru celkem pamatoval, tak pro mě nebyly překvapením lokace, do kterých jsem se během hraní podíval, ale díky jinému rozložení skillů jsem místo vraždící mašiny byl spíše tichý agent s pistolkou a umem se jedním paklíčem a multitoolem dostat prakticky kamkoliv. Díky tomu se mi otevřelo naprosto jiné vnímáni lokací. Pokud v něčem DX exceluje, je to právě ta prošpikovanost tajnými ventilačkami, chodbami a úkryty. Skoro každé skryté zákoutí člověka odmění ať už novou cestou k cíli, nebo nějakým itemem, který se hodí. V tom je vlastně taky ta boží věc, že prostě každé vylepšení zbraně se hodí, každý náboj do pistole se počítal, každý nalezený aug canister mě potěšil natolik, že si nepamatuji jinou hru, kde bych měl z nalezeného předmětu takovou radost (a to jsem tu zmínil závislost na WoWku, která je o dropování itemů :D). Každá lokace má skvělou a odlišnou atmosféru. Ať je to špinavý New York, barevný Hong Kong, nebo třeba podvodní laboratoře. Navíc lokace naprosto geniálně podtrhuje hudba. Stačí abych si zabroukal Hong Kong theme a tu lokaci hned vidím před očima. A i když jsou tu i sevřenější lokace, jako třeba již zmiňovaná podvodní laboratoř, tak i tam je bohatá nabídka cestiček k taktizování. Navíc konkrétně u podvodních laboratoří na mě fungoval skvěle pocit toho, že jdu pořád hlouběji a že mě na konci čeká nějaký důležitý moment. Ten moment byl pokec s Bobem Pagem a následný boss fight, kde se mi podařilo zabít Waltona Simonse.

Celkově, že hra na vás neřve "teď můžeš zachránit bratra, teď můžeš zabít tohoto" i když to není na první dobrou ta možnost, která by vás jako první napadla, je skvělé a bohužel už celkem nevídané. V moment Kdy jsem v letadle při tomhle hraní na asi sedmý pokus zabil Anu Navvare a později jsem při útěku z UNATCO zjistil, že ta mrcha má killphrase tak mě začalo hnedka v hlavě šrotovat, jak při dalším hraní si dám pozor abych se k tomuhle dostal a využil to ve správný moment. A to samé platí pro Gunthera. Vlastně při celém průzkumu hrou jsem nakousl různé možnosti, jak by šly věci okolo postav jinak vyřešit a těším se, až je prozkoumám v budoucnu.

Příběh hry skvěle graduje, každý chce dosáhnout svého a nikomu nejde úplně věřit. Řekl bych, že tenhle prvek nedůvěry podporuje i fakt jak to dopadne s UNATCO celkem brzo na začátku hry. Pořád jsem si říkal, že ten nebo onen má nějaké vedlejší úmysly. A většinou to tak bylo. Nic není černobílé. Ke konci mi to přišlo už malinko zamotané, ale je to na úkor velkého lore a obřího množství postav a různých skupin, AI, korporací atd... Je fakt skvělé, že i než jsem to dohrál teď potřetí, tak jsem si pamatoval, že tam bude ten a ten. A navíc k mému překvapení jsem některé z nich teď dokonce ani nepotkal.

Na závěr bych jen rád zmínil, že mě mrzí, jak to se značkou dopadlo. I když jednička je geniální, tak Human Revolution a Mankin Divided jsou naprosto skvělé hry. A tam kde jsem si u HR všiml jemných náznaků v podobě emailů a zpráv o postavách z jedničky, tak v Mankin Divided už reálně figurovali. A právě to pokračování mělo být ten poslední dílek skládačky. Adam měl z Boba Page vytvořit to, co je. To, jaký je v prvním díle. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že se někdy stane zázrak a toho posledního dílku se dočkáme. V tenhle momenty bych byl vděčný i za knihu, která by to dovyprávěla. 

Deus Ex je naprosto geniální a nadčasová hra. Už teď vím, že návrat ke hře tentokrát nebude trvat několik let. 

PS: Hru jsem hrál s GMDX modem.

Indiana Jones a Poslední křížová výprava je můj nejoblíbenější film. Možná z nostalgie, možná proto, že je to opravdu vynikající film a možná proto, že kdykoliv ho vidím, tak mě zapadne vše co má skvělý film mít dohromady. Ale tohle není komentář k filmu nýbrž ke hře.

Začnu technickým stavem hry. Hru jsem hrál v early acess o 3 dny dřív díky premium edici. Hned na úvod musím říct že hra vypadá a běží naprosto skvěle. Takhle dobře optimalizovanou hru day one jsem dlouho nezažil. Hra mi v průběhu hraní ani jednou nespadla, neměl jsem žádné vizuální glitche. Pouze jednou se mi stalo, že jsem musel načíst kontrolní bod (o minutu hraní zpět), protože se mi neukázala ikonka použití biče. 

Teď ke hře samotné. První co mě odrovnalo byl úvod hry. Úvodních 5 minut nemohli autoři vymyslet lépe. zahrajete si intro Dobyvatelů ztracené archy. Hned po intru jste vrženi do příběhu a hned na úvod naprosto potěší míra detailů a pomrknutí pro fanoušky filmů. Hra s úctou nakládá s filmovým universem a v průběhu hraní by vás ani nenapadlo říct, tohle není Indy, tohle by Indy ve filmech neudělal. Navíc hru podtrhuje skvělá hudba, ať už ta známá z filmů od Johna Williamse nebo nová, která se ke hře hodí.

Příběh hry je vynikající. Hlavní i vedlejší postavy jsou zapamatovatelné, hlavní záporák mě chvilkama připomínal Frau Engel z Wolfensteina (autoři se nezapřou). Vedlejší mise a sběratelské předměty zde mají opravdu smysl. Ať už kvůli doplnění příběhu, vylepšení postavy, navštívení skrytých míst, ale hlavně proto, že jsou zábavné a často nerozeznáte rozdíl od hlavní mise. Takže se málokdy stane, že vám dává statické NPC nějaký trapný fetch quest jako tomu bylo např. v Shadow of The Tomb Raider. Rovněž mě potěšilo, že příběh dává možnost aby jsme se podívali do mnoha různorodých lokací. Bál jsem se, že si řeknu "je škoda, že jsem nebyl na poušti, nebo v džungli". Tohle zde neplatí, lokace jsou velmi variabilní.

Hratelnost je rovněž výborná. Hra mi připomínala Deus Ex: Human Revolution, Wolfenstaina (bez masakrovaní nepřátel) a občas nějaký walking simulator. Hra vás donutí střílet (co si dobře pamatuji) jen 2x a s mojím stylem hraní jsem měl hru jako střílečku tak málo, že nedokážu ani říct jak se zbraně chovají. Hra vás opravdu do ničeho nenutí, můžete si hrát svým tempem, můžete se vyhnout konfliktu, můžete postupně odpravit nepřátele pomocí stealthu. Navíc lze Indyho vylepšovat pomocí nalezených knih, což taky lecos ulehčí. Jediné co mi přišlo lehce nevyužité v combatu byl bič. Pokud jsem něco nepřehlédl nebo neminul důležité vylepšení postavy, tak v podstatě funguje bič na stisknutí jednoho tlačítka, ale nejde držet v ruce jako např. revolver. 

Další věc co byla celkem diskutovaná tak je pohled z první osoby. Popravdě jsem se ho taky celkem bál. Sedí mě maximálně do koridorových stříleček typu CoD nebo Doom. Zde je to však ku prospěchu věci a zachování immerze. Představte si situaci, kdy se plazíte úzkou skulinkou v hrobce a najednou se vám objeví před očima štír. A podobných situací je spousty. Navíc i tak si Indyho z třetí osoby užijete dost a navíc hra má velké množství cutscén (které vystihují filmy a jsou skvěle střižené), takže se nestane že by vám bylo líto, že Indyho nevidíte.

Co se týče negativ nic moc mě opravdu nenapadá. Snad jen umělá inteligence je někdy opravdu umělá. Snad to poladí nějaký nastávající patch, ale jediné momenty kdy jsem byl vytržen z immerze, tak bylo díky tomu, že nepřátelé dělali různé brikule. A boss fighty jsou nenápadité a celkem nezapamatovatelné.

Asi jsem mladší než než většina lidí zde (28 y/o), ale rád vzpomínám na doby, kdy jsme na základce neřešili jestli je hra dobrá nebo špatná. Prostě nás bavila nebo ne. Jedna taková mě bavila moc. Indiana Jones and Emperors Tomb, hra kterou mám díky nostalgii zkreslenou jako skvělou. Hra, kterou jsem dohrál více než desetkrát, protože v ní hraju za svého nejoblíbenějšího filmového hrdinu. Jsem rád, že je tu další taková hra. Tímto se pro mě uzavírá jeden pomyslný hráčský milník. V roce 2025 mě čeká kompletní rekonstrukce domu (svépomocí), který jsem koupil. Čeká mě svatba a celkově na delší dobu stav kdy na hry nebude čas. A jsem moc rád, že jsem tenhle Velký Kruh uzavřel právě tímto hrdinou, právě touhle hrou. Navíc u hry, která je skvělá jako taková a navíc důstojná ke zdrojovému materiálu. Pro mě nejlepší herní adaptace všech dob a GOTY.

Za mě rozhodně nejlepší hra ze série a jedna z nejlepších herních detektivek vůbec. Dost jsem ocenil že oproti předchozím dílům jako Jack rozparovač a nebo Testament se ve hře neřeší jeden konkrétní případ, ale hra se skládá z více na sebe nenavazujících případů. Díky tomu jsem měl pocit že hra nabízí pořád něco nového a musím přiznat že jsem se často těšil až dokončím stávající případ a uvidím jakou zápletku si hra připravila v dalším případu. Všechny případy mě přišli, že mají hlavu a patu a bavilo mě sledovat jejich příběh a vývoj. Navíc opravdu jedna z mála her kde rozhodnutí a dedukce mají nějaký dopad na hru a v konečném důsledku je klidně možné že hráč odsoudí nevinou osobu. Ve hře se navíc vyskytují minihry, které neomrzí protože je zde několik typů a hlavně se neopakují až tak často aby se hráč začal jimi nudit. Všechny činnosti kolem řešení případu jako je hledání stop, výslech, dedukce a následný verdikt jsou jednoduše udělané a přesto velmi zábavné.

Jediné co bych mohl zmínit jako mínus jsou neviditelné zdi, kdy prostě konec mapy mohl být vyřešen trošku elegantnějším způsobem. Navíc mi občas přišlo že postavy mají trošku "prkenný" pohyb. Ale to už jsou jen detaily.

Naprosto parádní detektivka, která dokáže překvapit dějem a zápletkou jednotlivých případů i řešením případu (hledání stop, výslech atd....). Ve hře se vyskytuje celkem dost miniher, které zapadají do hry a působí naprosto logicky. Za mě rozhodně palec nahoru a přál bych si víc takových her.

Každý z nás má určitě hru kterou přezdívá "srdcovka". Pro mě je to tahle a kdyby nevyšel loňský Red Dead Redemption 2 tak bych Maxe Payna 2 stále držel na prvním místě mého pomyslného žebříčku her. I když ho RDR 2 srazil na místo druhé, tak nic nemění na tom že Max Payne 2 je pro mě hra naprosto výjimečná.

Max Payne 2 je v podstatě lineární střílečka z pohledu třetí osoby, která svou hratelnost osvěžuje možností zpomalit čas. Tahle možnost se jmenuje "bullet time" a nacházela se již v předešlém díle, ale zde je přeci jen trochu vylepšena a upravena a dle mého k lepšímu. Co je určitě velké plus je početný arsenál zbraní, který nezačne nudit. Obtížnost hry je navíc dobře vyvážená, kde i při nejnižší obtížnosti vám nějaké situace dokáží pěkně zatopit.

Největší plus téhle hry je ovšem její příběh, atmosféra, postavy, lokace a vyprávění pomocí komixu. Příběh je parádně noire a v kombinaci s úžasnou atmosférou nočního New Yorku za deště je doslova radost sledovat jaký děj si hra připravila. Co se týče lokací jsou různorodé a i když se do nějakých podíváme vícekrát tak pokaždé za jiných okolností. Max Payne v podání Jamese McCaffrey je skvělí a Mona Sax už je jen třešničkou na tomhle dokonalém dortu.

Možná že do mého hodnocení zasahuje nostalgie, ale tak či tak je tahle hra klenot. V dnešní době se hry podobného stylu už nevidí což je určitě škoda, ale z Maxe to tím pádem dělá jedinečnou hru, které nedokážu nic vytknout. Snad jen to že je trochu kratší což, ale zato zatraceně kvalitní.

Co o této hře říct ? Možná že jsem dohrál nespočet her a žádná mě nezasáhla jako tato. Možná to že nostalgicky miluji hru Max Payne 2 a považoval jsem ji roky za mou nejoblíbenější. A možná to že po dohrání této hry jsem jí udělil v mém žebříčku her první místo. O této hře bych mohl mluvit celý den a neřekl bych vše, ale zkusím to tak nějak shrnout.

Ve hře se vžijeme do kůže Arthura Morgana, pravé ruky Dutche van der Lindeho. I když si můžeme vybrat jestli jestli se budeme chovat jako hovado nebo dobrák, tak stejně má Arthur určitý charakter, který se projevuje hlavně při hlavních misích, kde nemáme moc šancí na nějaké rozhodování. Ze začátku byla cesta k tomuto hrdinovi pro mě spíš trnitá, protože sem k němu moc sympatií nechoval což se, ale postupem času změnilo a bavilo mě Arthurův příběh sledovat, a dost jsem si ho oblíbil. Celkově na internetu jsem vysledoval názory různých lidí a někteří si stěžovali na utahanost příběhu a Arthura. Ano ze začátku je hra taková utahaná, ale to se postupem příběhu změní a věřte že jak příběh správně vygraduje tak se od ně nebudete moci odtrhnout a rozhodně vám nebude Arthur lhostejný. S Arthurem se taky pojí jeho parťáci v gangu a celkově správa tábora. Když si procházíte tábor gangu tak je tam spousty interakce což mě rozhodně potěšilo a krásně to dodalo na atmosféře celé hry. Můžete s členy gangu hrát různé minihry jako domino, poker, five fingers atd... Pokud by jste chtěli být krom hlavních misí gangu nějak užiteční můžete přispívat penězi a vylepšovat tábor. A pokud chcete přiložit ruku k dílu, můžete lovit a následně nosit ulovenou zvěř ke kuchaři nebo třeba jen sekat dřevo a nosit vodu.

Lidé na Arthura nereagují jen v táboře, ale i v městech a divočině. Myslím že o téhle stránce hry toho bylo řečeno opravdu spousty a kdybych měl opakovat co již bylo řečeno o detailnosti tak by to lidi už nejspíš ani nepřekvapilo. Co mě nejvíc z téhle stránky hry potěšilo bylo že Arthurovi rostou vousy a vlasy. Další skvělá věc se týká taky oblečení, které se opotřebovává a když spadnete třeba do do bláta, je opravdu od bláta a nebo když si přehodíte mrtvé zvíře přes rameno tak košile nebo kabát bude opravdu na tom místě od krve. Co se týče krajiny je opravdu radost ji prozkoumávat. Najdete zde opravdu spousty míst. Od nádherných pastvin a prérií až po hluboké lesy nebo bažiny. Snad u žádné jiné hry se mi nestalo že bych si jen tak cválal na koni a kochal se dokonalou a nádhernou krajinou. Západ slunce nad pastvinami plných bůvolů je opravdu něco.

Co se týče zbraní je jich opravdu spousta. Od revolverů, pistolí, opakovaček a různých pušek až po luk a nebo třeba tomahawk. Zbraně si můžete vylepšovat a tím popohnat různé atributy zbraní a nebo je třeba vyčistit a pořádně si je prohlédnout. Takže si každý určitě najde svého oblíbence.

Koně slouží jako hlavní nástroj přepravy ve hře, ale super je že snima máte opravdu vztah, že jim můžete různě upravit hřívu nebo sedlo atd... Můžete si je dokonce pojmenovat. Ve hře je několik typů koní a každý typ je v něčem jiný. Jeden je rychlejší a druhý má zase lepší výdrž. Pohyby koní působí přirozeně a je potřeba na ně dávat pozor i váš kůň se může zranit nebo zemřít a rozhodně to není pěkný pohled.

Co víc říct ? Za mě nejlepší hra co jsem měl tu čest hrát. Děkuji ti Rockstare. Ještě jsem u žádné hry nezažil takové emoce jak tady. Smích, slzy, napětí, radost, smutek, strach, nepříjemnost, radost a hlavně takovou zábavu jsem nezažil u her roky. Povinnost pro každého hráče. Za mě nejlepší hra co jsem měl tu čest hrát.