Persona 5 Strikers je akční RPG hra. Kdo tuto sérii nezná, tak jen pro vysvětlení. Jedná se o JRPG sérii, kde je kladen důraz na souboje, vztahy s parťáky, vyplňování předem daného času dne školními aktivitami, minihrami, brigádami atd. Tato hra je přímým pokračováním předchozí hry Persona 5, kde hráč bude putovat Japonskem a se svou známou partou se podívá do Tokia a dalších měst (Sapporo, Kyoto atd.). 

 Jednou z nejvýraznějších vlastností této hry je její soubojový systém. Každá postava má své unikátní schopnosti, které jsou vázány na její Personu. Persona je společník, který definuje tvou postavu, má silné a slabé stránky a kterou během soubojů hráč leveluje. Nic se ale nevyrovná varibalitě hlavní postavy Jokera, který může své Persony měnit během boje a tím využívat slabiny nepřátel. Novinkou je "Showtime" útok, který přidá poškození navíc a je doprovázen super animací. Strikers přináší dynamičtější a akčnější soubojový systém, na který jsem si chvíli zvykal. Naštěstí autoři ponechali i prvky klasického turn-based bojovému systému, takže pro mě to nakonec byl vyvážený mix, který jsem si hodně užil. 

 Soustředění hry více na boj než další aktivity a prohlubování vztahů v partě může být pro ty, kteří si užívali vztahy s postavami v předchozí hře, zklamáním. Toto „okleštění“ hry mi nakonec nevadilo a zážitek byl dynamičtější a hra prostě lépe odsípala. I tak si hráč užije spousty rozhovorů a animací, které dotvářejí jedninečný zážitek. 

 Co se mi hodně dostalo pod kůži, tak je příběh hry. Cílem je v každém městě porazit bosse, což má za následek, že mu Phantom Thieves (tak se jmenuje hráčova parta) ukradnou srdce a tím jej zbaví traumat, donutí se přiznat k nekalostem atd. Některé příběhy hlavních bossů byly hodně emotivní (např. dcera jednoho z protagonistů hry) a fantaskní svět paláců střídaný s realitou je pro mě jedna z devíz všech Persona her. 

 Celá série Persona (hrál jsem díly 4, 5) je hodně stylizovaný zážitek a každému nemusí grafika hry sednout. Já se do tohoto stylu zamiloval už v Personě 5 (a chystám se na Personu 5 Royal Edition) a ve Strikers autoři pokračovali v nastaveném trendu – vadily mi snad jen zdlouhavé animace v menu. 

 V poslední zmíňce něco o zvukové stránce hry. Anglický dabing je velmi kvalitní. Jsem sice zastáncem japonského dabingu u tohoto typu her a třeba Yakuzu hraji výhradně v originálu. V Personě mám raději anglicky mluvené postavy, na které jsem zvyklý z předešlých her. Hudba je v celé sérii Persona skvělá. Už v pětce mě dostaly jazzové skladby občas říznuté tvrdším rockem. V Personě 5 Strikers je hudba opět parádní a patří k mým oblíbeným soundtrackům. 

 Celkově lze říci, že Persona 5 Strikers je vynikající hra, která věrně navazuje na předchozí hry série Persona. Stejně jako Persona 5 mi ukradla srdce (jako já bossům) a za celých 40+ hodin mě nezklamala. Systém boje je zábavný a překvapivě hluboký, postavy jsou skvěle napsané a anglický dabing je vynikající. Tuto hru rozhodně doporučuji fanouškům série Persona, stejně jako všem, kteří hledají kvalitní akční RPG hru.

Nový Zéland nám dal nejlepší ragbyový tým, filmového Pána prstenů, free to play diablovku a nyní došlo na soulslike hru. Řeknu to hned na začátku. Hrál jsem skoro všechny „souls“ hry a Ashen mě z trailerů a obrázků moc nezaujal. Připadalo mi, že nemá proti konkurenci co nabídnout. Tam kde má např. The Surge odsekávání končetin, které slouží na výrobu zbroje a Nioh inovativní soubojový systém, tak u Ashen jsem viděl jen low budget pohádku se soubojákem z Dark souls. Vše změnila recenze na Vortexu a sleva na Epicu.

Klacek do ruky, parťáka k tomu a hrrr na ně. Aktivuj tenhle kámen na odpočinek, dostaň se přes hordu nepřátel k dalšímu, zabij bosse a získáš možnost rychlého cestování. Takhle by vypadala šablona klasické „soulslike“ hry. V Ashen na to jdou trochu jinak. Výše řečené hra obsahuje, ale pro mě byla spíše mix standardního RPG s hlavní dějovou linkou a vedlejšími questy, doplněná soubojovým systémem z Dak Souls her. Vedlejší questy byly nakonec hodně důležité pro vývoj postavy a vyplatilo se plnit všechny. Hra k tomu i jemně vybízela designem úrovní a postupným odhalováním mapy tak, jak se člověk prokousával hlavní dějovou linkou.

Autoři hry dali hráči do ruky jedno a dvouruční zbraně a to pouze ve formě palic a seker. Někdo by řekl, že je to málo, ale mě to ke štěstí stačilo. Každá zbraň se lišila movesety, takže se vyplatilo řádné odzkoušení obou typů útoků (rychlý a silný) vzhledem ke spotřebě staminy. Pro výběr zbraně byla pro mě důležitá i vlastní animace útoku. Velkou část hry jsem odehrál s dvouruční sekerou, ale přišly chvíle, kdy se hodila jednoruční zbraň. Hra hodně pracovala se světlem a tmou a v jedné pokročilé části hry byla zbraň v jedné ruce a lucerna v druhé naprostou nutností. Celkově mi soubojový systém vyhovoval. Úskoky, blokování štítem, lockování nepřátel, to vše bylo zvlánuto s přehledem a šlo vidět, že se vývojáři učili od mistrů z Japonska a ostudu jim neudělali.
Ke zdárnému průchodu hrou bylo potřeba levelovat jak postavu tak i zbraně. Jak jsme už psal, důležité bylo plnit vedlejší questy. Po každém odevzdaném questu se postavě zvýšil život nebo stamina. Během putování jsem nacházel spoustu materiálů, které sloužily k levelování zbraní. Vymetání všech koutů a skrytých míst se určitě vyplatilo.

Hodně mě bavilo sledovat, jak se postupně rozrůstá vesnička. Z trosek na začátku hry se ke konci stalo krásné místo k odpočinku, domov pro postavy a pěkně šlapající manufaktura na všemožná vylepšení (zbraně, statistiky postavy atd.).

Hra byla dost lineární a design světa nepočítal se zkratkami, otevíráním zamčených dveří a všemi dalšími radostmi, kterými nás zásobuje mistr Miyazaki. Pro mě osobně to problém nebyl a úrovně jsem se snažil projít komplet už jen pro loot, který byl potřebný pro levelování zbraní a lucerny. Grafika je hodně stylizovaná, na první pohled bez detailů, ale každá oblast měla své kouzlo. Jednoduchý hudební motiv mě společně s grafikou občas přivedl do snové nálady. Samozřejmě jen do doby, než mě obklíčila smečka vlků, v jeskyních na mě vyskočili pavouci a jeden obvzlášť dlouhý a tuhý dungeon dokázal rozzuřit do běla.

Obtížnost šla nahoru postupem hrou. Hodně pomáhalo uskakování, podle situace výměna 1h a 2h zbraní a dost práce odvedl parťák. Oznámené online prvky, kdy může být parťák živý hráč pro mě nakonec nebyly moc zajímavé a tuto možnost jsem v nastavení vypnul. NPC pomocník byl nakonec použitelný a hru jsem s ním dohrál. Z Bossů mě nakonec nejvíc potrápil hned první, přičemž některé jsem dal na první pokus.
Hru jsme hrál na starším procesoru i5-3570 s Radeonem R570, 8 Gb RAM s detaily na maximum a vše šlapalo bez problémů. Grafika, i přes jednoduchou stylizaci, dokázala občas vyčarovat nádherné scény. Zvlášť lucerna v temných dungeonech skvěle vytvářela atmosféru.

Hrát či nehrát? Toť otázka, na kterou už znám odpověď. Soulslike hry to mají podle mě teď těžké. Král je jen jeden, podobných her vychází čím dál víc a každý, kdo se vydá podobným směrem, se neubrání srovnávání. Veteráni budou ohrnovat nos nad nízkou obtížností, lineárností a jasně definovanými questy, nedej bože mapou. Ostatní se leknou systému, kdy jim obrazovka každou chvíli oznamuje „you died“. Mě hra celkově hodně sedla, užíval jsem si „skoro“ relaxační hratelnosti, objevování světa, plnění hlavního a vedlejších úkolů a rozkvětu mé vesničky. Celková doba lehce přes 20 hodin byla tak akorát a já můžu všem hru všemi pěti prsty, které nesvírají dvouruční zbraň, hru doporučit.