Co mají společného Wuchang: Fallen Feathers a The First Berserker: Khazan? Jsou to soulsovky z Asie a… počkat. Tohle už tady bylo. Tak znovu a lépe.

Wuchang: Fallen Feathers je soulsovka jako řemen. Původně mě tato hra vůbec nezajímala, ale po zakoupení Xboxu Series S (a hodně rychlé výměně za Series X) jsem jí díky Game Passu dal šanci. Zase jsem překonal strach ze hry, která staví na parry, hrdinka nemá štít, bossové jsou hodně agilní, není moc prostoru se přelevelovat a pomocníky na bosse si můžeš přivolat jen výjimečně. Prostě zahodit zvyky z Elden Ringu a série Dark Souls a dostat se do módu — řekněme tomu pracovně — Bloodborne.

Začátek hry je vlastně tutoriál, který vysvětlí základní mechaniky. Je to však jen základ a pro hlubší pochopení systému zbraní, skillů a magie je nutné studovat popisy, popřípadě kodex v menu hry. Mně v pochopení všech těchto věcí hodně pomohl — a opět tady budu promovat — YouTube kanál Matewick, kde jsem si zpětně procházel videa míst, která jsem už navštívil, a dost mi to pomohlo se zvládnutím celého konceptu skillů, magie a taky s výběrem zbraní na bosse. O tom dále.

Všechny nápovědy můžou být napsané zlatým písmem na nejdražším papíru nebo natočené ve 4K v Dolby Vision, ale ovladač má v ruce hráč a buď to dáš, nebo mrštíš ovladačem o stěnu a jdeš si (s druhým ovladačem, pochopitelně) zahrát Death Stranding 2 na nejnižší obtížnost. Není to naštěstí tak hrozné, jak píšu. Hra tě nenápadně vede k tomu, aby sis zbraně měnil, a před jedním bossem ti vyloženě připomene/naučí mechaniku parry. Už jsem se zmiňoval, že jsem nedohrál Sekiro?

K té změně zbraní si hned řekneme základní a skvělou mechaniku hry. Postava se nevyvíjí rozdělováním bodů do vlastností a skillů, ale výběrem zbraně a následným skládáním buildu ve stromě dovedností přímo pro konkrétní typ zbraně. Ten můžeš (a občas, pro vlastní dobro, musíš) kdykoliv u svatyně celý změnit. Zbraně se tedy nelevelují jako v souls hrách — sbíráš materiál a vylepšuješ konkrétní zbraň — ale v rámci skill tree pro jeden typ zbraně si obsazuješ nody a máš tedy vždy jakýkoliv long sword například na +3. Ostatní druhy zbraní jsou na základním levelu, dokud jim nepřidělíš body v příslušném stromu dovedností.

Zdejší ekvivalent duší je Red Mercury. Ty samozřejmě sbíráš a ztrácíš jako v jiných soulsovkách, ale po získání levelu je u svatyně pouze investuješ do Red Mercury Essence a těmi pak obsazuješ jednotlivé nody ve stromě dovedností. Strom dovedností má 6 větví, z nichž 5 je určených pro zbraně a jejich skilly a jedna větev je pro využívání Skyborn Might (mana). U svatyně dále upravuješ build pomocí Temperance (něco jako módy do zbraní) a Discipline Skills, které upravují dodatečné skilly u zbraní. Další mechanika je Benediction, což jsou sloty ve zbrani, do kterých si hráč dává pasivní vylepšení na +damage, rychlejší regeneraci staminy, lepší block/clash, Skyborn Might boosty nebo status efekty atd. Vše je možno kdykoliv vyměnit do jiné zbraně.

Skyborn Might je mana, která je ve formě pírek, jež se nabíjejí v závislosti na vybrané zbrani a vybraném skillu — například long sword generuje 1 Skyborn Might při druhém útoku v kombu. Skyborn Might generuje i například perfect dodge. Skilly a kouzla poté spotřebují 1 až 5 pírek. Zní to dost složitě a bez pořádného prostudování, nebo pomoci na YouTube, je tato mechanika dost náročná na pochopení. Myslím, že hodně hráčů vůbec nevyužije potenciál, který skilly jednotlivých zbraní v kombinaci se Skyborn Might nabízejí.

Máme tedy správnou zbraň, vybrané skilly, nastavené Temperance a Benediction a nezbývá než se vydat najít svou sestru Bai Yu. Hra je rozdělena na 5 aktů, během kterých musí Wuchang porazit spoustu bossů, potká NPC, která může zachraňovat nebo — jako já — špatným výběrem dialogu poslat na věčnost. Zdejší svět je stižen kletbou Feathering, kdy se postupně lidé mění na ptáky, a Wuchang této kletbě vzdoruje. Feathering se na hráčce projevuje postupným nárůstem Madness — je více zranitelná, ale získává zase více zkušeností. Já jsem se této mechanice vyhýbal a Madness se snažil vždy resetovat zabitím svého inner demona po smrti nebo zabíjením feathered nepřátel.

Equip postavy je v zásadě kopírka DS a podobných her. Ze standardních nepřátel padají části zbroje. Z bossů padají relikvie, které umožní u obchodníka pořídit jejich sety. Na různé situace se hodí jiný set a určitě se vyplatí měnit equip podle lokace a nepřátel. Ve hře není equip load, takže těžká brnění lze používat bez omezení, ale každé pro má svá proti.

Nepřátelé se liší dle navštívené oblasti. Lidští bojovníci a jejich variace v chrámech, různí mutanti v podzemí a pak dále po světě jejich varianty. Většina je hodně agilní a boj vyžaduje rychlé reakce. Já jsem odehrál velkou část hry s long swordem a stačil mi blok, dodge a u jednoho bosse parry. Na výběr je dále sekera, dva meče, kopí a krátký meč pro vyloženě magic build. Long sword se hodil na většinu situací. Sekeru jsem ve třetí kapitole docela dlouho používal. Dual sword mi z jednoho bosse udělal vyloženě pohodové setkání. O tom, že jsem šel na tohoto bosse původně s long swordem, musela vědět polovina naší ulice. Holt se moc nedařilo.

Co se týče obtížnosti hry, tak mi přišla těžší než třeba nedávno dohraný Khazan. Průchod lokacemi mezi checkpointy byl docela v pohodě, ale určitě jsem musel více pokusů u některých bossů opakovat. Jedna šikovná paní mi dávala tak zabrat, že jsem nevěřil, že budu ve hře pokračovat. Finální boss byl naproti tomu jeden z těch lehčích. Na bossy se bylo třeba připravit výběrem správné zbraně a armoru kvůli resistencím. Vyloženě nefér boss fight jsem nezažil, ale náročnost byla u některých fakt hodně vysoká.

Graficky je hra ok. Na Xboxu X se mi ale zdála plynulost horší než u Khazana, který také jede na Unreal Enginu 5. Hlavně mě štvalo občasné škubání (stuttering) obrazu. Hratelnost to ale naštěstí neovlivnilo. Hudba je správně monumentální, jak už to u souls her bývá, a finální úroveň je doprovázena asi nejlepší skladbou ve hře.

Na pažbě mé souls zbraně mám další zářez. I když není ten zářez tak hluboký jako třeba u Khazana (ten má 95 %), tak si hra zaslouží pozornost každého souls fandy. Pokud bude stále v Game Passu, za vyzkoušení určitě stojí! Třeba hra chytne ostatní stejně jako mě. Umírání zdar!

Co mají společného Wuchang: Fallen Feathers a The First Berserker: Khazan? Jsou to soulsovky z Asie, všechny jsem dohrál, na databázi her se o nich moc nediskutuje a jsou výborné! Každá se může úplně klidně pyšnit titulem nejlepší soulslike hra. Samozřejmě k nim patří i Lies of P, kdyby někomu zmínka chyběla.

Maturitní slohovku jsem psal před mnoha lety, tak už jsem vyšel ze cviku a tahle recenze nebude žádné velké literární dílo. Khazan tady má jen jednu recenzi a podle mě je to škoda. Proto jsem se rozhodl oživit diskuzi a snad tato recenze některé nerozhodné a unavené souls hráče přesvědčí dát hře šanci.

Dohrál jsem spoustu soulsovek. Dokonce jsem pokořil Bloodborne i s datadiskem. Velký rest mám ale vůči panu Miyazakimu, protože mi chybí pokořit Sekiro. Vzdal jsem to po Lady Butterfly, kterou jsem sice dal, ale Genichiro byl nad mé síly. O Khazanovi se psalo jako o mixu Sekira a Dark Souls, a proto mě tato hra nejprve vůbec nezajímala. Pak jsem zkusil demo, pročetl recenze, poslechl názory na YouTube, vyměnil Xbox S za X, dohrál Wuchang a Code Vein a dostal chuť na další trýznění mého nervového systému a také karpálních tunelů. Nu, nelituji. Po 72 hodinách mám hotovo na true ending.

Wuchang a Khazan mají jednu věc společnou, a to je možnost resetovat kdykoliv strom dovedností. Staty (str, vit atd.) jde resetovat taky, ale u Khazana na to hráč potřebuje item, který je naštěstí možno koupit, a za mě je ho dostatek. Tím podobnost do velké míry končí a každá hra si s formulí souls jde vlastní cestou.

Khazan je hra rozdělená na kapitoly a lokace, které se postupně odemykají v Crevice, což je takový Nexus, odkud se hráč vydává na hlavní a vedlejší mise. Postupně se mu tady objevují NPC, kovář a obchodníci. Doporučuji plnit úplně všechny mise. Nejen kvůli expům, ale hlavně kvůli receptům pro kováře a sběratelským předmětům (Jarlingy a Souls Stony). Do navštívených oblastí se může hráč kdykoliv vracet a před misí ví, kolik sběratelských předmětů už našel a kolik mu jich ještě chybí. Ty slouží k nákupu u zvláštního obchodníka a Souls Stone vylepšuje množství HP pro léčivé lahvičky.

Khazan se může specializovat pouze na 3 druhy zbraní – double weapons, greatsword a spear. Není to málo, řekne si nejeden hráč, a já hned odpovím, že vůbec. Hrál jsem s greatswordem a hra má unikátní mechaniku, kdy si hráč výbavou a zvolenými skilly vytváří svůj bojový styl. Asi bude existovat ideální kombinace, kterou jsem si našel i já, ale variabilita je docela velká. Každý kus equipu má své statistiky a setové vybavení, které je určené pro určitý typ zbraně, má vlastní skilly, které právě doplňují nebo úplně překopávají styl boje se zbraní. Hra je docela náročná ohledně ovládání kombinací schopností - LT + X, LT + A atd. a ten prstoklad byl občas hodně divoký. Naštěstí se všechny možnosti otevírají postupně, takže si člověk na ovládání zvykne a na konci je nezastavitelná mašina, která dává parry, uhýbá (brink dodge) a zasazuje charged útoky, které ničí staminu a následně ubírají hodně HP pomocí brutal attacku.

Boj je hodně rytmický, náročný na svalovou paměť, ale férový. Správné načasování parry, dodge a brutal attack si poradí s běžným mobem i s vedlejšími a hlavními bossy. Ve hře je i mechanika na statové poškození – flame, poison, plague, chaos atd. Rezisty řeší změna equipu. Je skvělé, že boss arény jsou blízko checkpointů, a hlavně – a za to jsem hru miloval – po smrti se lacrima (duše) objeví před arénou. Takže se jde do souboje bez rizika a navíc, za každý neúspěšný pokus dostane hráč lacrimu v poměru k tomu, kolik HP bossovi před smrtí sebral. Já jsem starší člověk, hru jsem hrál na obtížnost normal a s jednou výjimkou jsem každého bosse dal na pár pokusů. Občas vyšel i první pokus. Možnost snížení obtížnosti jsem po marném úsilí použil jen jednou a poté se vrátil k normálu a tak jsem hru dohrál. Nevím, jak moc jednotlivé opravy hru zjednodušily, ale mně obtížnost sedla tak akorát a zařadil bych ji po bok Wuchangu a Elden Ringu.

Co se týče vybavení, tak hra motivuje hráče vracet se do prozkoumaných lokací a farmit materiály pro výrobu potřebného vybavení. Ano, i hlavní bosse je možno znovu zkoušet a z jejich lootu pak vyrábět setové vybavení. Já jsem nakonec skončil u dvou setů brnění a jednoho setu meče s prstenem a náhrdelníkem. Ten pocit, kdy se bosse naučíš a dáváš ho 5× za sebou, abys měl materiál na celý set, je k nezaplacení.

Grafika je stylová a cel-shade postavy nemusí sednout každému. Mně se stylizace líbila. Prostředí není úplně variabilní, kdy převažují hrady a chrámy. Občas se objeví bažiny a vyloženě depresivní lokace pro arachnofobiky, jako jsem já. Mně tenhle tón hry ale sedl a ve spojení s příběhem to utváří velmi dobrý celek. Co se týče příběhu, tak ten je vyprávěn standardně a důležité momenty doprovází krásné 2D animace.

Hrál jsem v režimu performance na Xboxu Series X a hra jela úplně v pohodě. Tady si vývojáři Unreal Enginu 5 pohlídali a hra je bez problémů hratelná. Hudba sedí skvěle k náladě hry a u jednoho bosse je vyloženě nádherná.

Závěrem jen řeknu to, že patřím taky k částečně unaveným a přejedeným hráčům souls her. Když si ale člověk dá pauzu a vybere si poté správně, tak s touhle hrou (a Wuchangem) nešlápne vedle. Každá si jde svým směrem a i přes vysokou obtížnost nabízí hráčům nové mechaniky, které se snaží ulehčit hru a otevřít tento super žánr i novým hráčům. Úplně mě udivilo, když jsem po závěrečných titulcích zjistil, že mám ve hře přes 70 hodin. Jděte do toho. Ta hra si to zaslouží!

Tak za prvé. Jsem velký fanoušek Persony. První jsem dohrál Persona 5 (ne Royal). Pak dohrál čtyřku v gamepassu. Persona Strikers padla taky a trojku reload mám rozehranou. Personu Royal 5 jsem rozehrál a v budoucnu ji chci určitě dohrát. Joker, Yosuke, Chie, Naoto a celá parta kolem Morgany v pětce, to jsou fakt postavy, které bych chtěl mít jako přátelé ve skutečnosti.

Na Metaphor jsem se extra netěšil, ale jako fanoušek Altusu jsem hru pořídíl a 81 hodin jí věnoval. Nehrál jsem v kuse, ale bohužel pro Metaphor mi do hraní vlezl Expedition 33. Kdo tuto hru hrál, tak ví, že si bere to nej z Persony, souls her a bůhví čeho ještě. Pro Metaphor to znamenalo jediné. Rychle dohrát ať ji mám z krku a nelituji utracených peněz.

Já tady nebudu podrobně vypisovat plusy a mínusy. To ví každý, kdo hru hrál sám a pro ostatní jsou tu lepší recenzenti. Za sebe napíšu jen jedno. Kdo má rád Persona style hry, tak bude spokojený. Mě v hodnocení 70 % ovlivnily 2 věci.

1. pro mě top 5 hra za celý život Expedition 33 - příběh, dialogy, postavy, souboják, délka hry (58 hodin na střední obtížnost), "zaháčkování". V tom všem Expedition 33 dává Metaphor fakt na "pr*el".

2. final battle a všeobecně únava z JRPG boss figtů. Tak naštvaný jsem snad v životě u hry nebyl. Final fight nesmyslně natahovaný. To jsem toho záporáka zabil během hry 3x to už bylo fakt moc. Prostě to tentokrát byla hra, která mě na konci tak naštvala, že jsem ji smazal, vymazal cloud savy a chci už nikdy víc něco podobného. Zemřel jsem na konci poslední fáze boss fightu, když by stačilo asi 1 kolo. Pak mě save vrátil na úplný začátek té úmorné a nezábavné dřiny a to už bylo fakt moc. Snad Personu 6 nepokazí. Vše co bylo ve hře před tím final bossem nebylo špatné, ale prostě mě postavy nezajímaly, natahování herní doby bylo zbytečné a mít hra max. 60 hodin, byla by o dost lepší.

Persona 5 Strikers je akční RPG hra. Kdo tuto sérii nezná, tak jen pro vysvětlení. Jedná se o JRPG sérii, kde je kladen důraz na souboje, vztahy s parťáky, vyplňování předem daného času dne školními aktivitami, minihrami, brigádami atd. Tato hra je přímým pokračováním předchozí hry Persona 5, kde hráč bude putovat Japonskem a se svou známou partou se podívá do Tokia a dalších měst (Sapporo, Kyoto atd.). 

 Jednou z nejvýraznějších vlastností této hry je její soubojový systém. Každá postava má své unikátní schopnosti, které jsou vázány na její Personu. Persona je společník, který definuje tvou postavu, má silné a slabé stránky a kterou během soubojů hráč leveluje. Nic se ale nevyrovná varibalitě hlavní postavy Jokera, který může své Persony měnit během boje a tím využívat slabiny nepřátel. Novinkou je "Showtime" útok, který přidá poškození navíc a je doprovázen super animací. Strikers přináší dynamičtější a akčnější soubojový systém, na který jsem si chvíli zvykal. Naštěstí autoři ponechali i prvky klasického turn-based bojovému systému, takže pro mě to nakonec byl vyvážený mix, který jsem si hodně užil. 

 Soustředění hry více na boj než další aktivity a prohlubování vztahů v partě může být pro ty, kteří si užívali vztahy s postavami v předchozí hře, zklamáním. Toto „okleštění“ hry mi nakonec nevadilo a zážitek byl dynamičtější a hra prostě lépe odsípala. I tak si hráč užije spousty rozhovorů a animací, které dotvářejí jedninečný zážitek. 

 Co se mi hodně dostalo pod kůži, tak je příběh hry. Cílem je v každém městě porazit bosse, což má za následek, že mu Phantom Thieves (tak se jmenuje hráčova parta) ukradnou srdce a tím jej zbaví traumat, donutí se přiznat k nekalostem atd. Některé příběhy hlavních bossů byly hodně emotivní (např. dcera jednoho z protagonistů hry) a fantaskní svět paláců střídaný s realitou je pro mě jedna z devíz všech Persona her. 

 Celá série Persona (hrál jsem díly 4, 5) je hodně stylizovaný zážitek a každému nemusí grafika hry sednout. Já se do tohoto stylu zamiloval už v Personě 5 (a chystám se na Personu 5 Royal Edition) a ve Strikers autoři pokračovali v nastaveném trendu – vadily mi snad jen zdlouhavé animace v menu. 

 V poslední zmíňce něco o zvukové stránce hry. Anglický dabing je velmi kvalitní. Jsem sice zastáncem japonského dabingu u tohoto typu her a třeba Yakuzu hraji výhradně v originálu. V Personě mám raději anglicky mluvené postavy, na které jsem zvyklý z předešlých her. Hudba je v celé sérii Persona skvělá. Už v pětce mě dostaly jazzové skladby občas říznuté tvrdším rockem. V Personě 5 Strikers je hudba opět parádní a patří k mým oblíbeným soundtrackům. 

 Celkově lze říci, že Persona 5 Strikers je vynikající hra, která věrně navazuje na předchozí hry série Persona. Stejně jako Persona 5 mi ukradla srdce (jako já bossům) a za celých 40+ hodin mě nezklamala. Systém boje je zábavný a překvapivě hluboký, postavy jsou skvěle napsané a anglický dabing je vynikající. Tuto hru rozhodně doporučuji fanouškům série Persona, stejně jako všem, kteří hledají kvalitní akční RPG hru.

Nový Zéland nám dal nejlepší ragbyový tým, filmového Pána prstenů, free to play diablovku a nyní došlo na soulslike hru. Řeknu to hned na začátku. Hrál jsem skoro všechny „souls“ hry a Ashen mě z trailerů a obrázků moc nezaujal. Připadalo mi, že nemá proti konkurenci co nabídnout. Tam kde má např. The Surge odsekávání končetin, které slouží na výrobu zbroje a Nioh inovativní soubojový systém, tak u Ashen jsem viděl jen low budget pohádku se soubojákem z Dark souls. Vše změnila recenze na Vortexu a sleva na Epicu.

Klacek do ruky, parťáka k tomu a hrrr na ně. Aktivuj tenhle kámen na odpočinek, dostaň se přes hordu nepřátel k dalšímu, zabij bosse a získáš možnost rychlého cestování. Takhle by vypadala šablona klasické „soulslike“ hry. V Ashen na to jdou trochu jinak. Výše řečené hra obsahuje, ale pro mě byla spíše mix standardního RPG s hlavní dějovou linkou a vedlejšími questy, doplněná soubojovým systémem z Dak Souls her. Vedlejší questy byly nakonec hodně důležité pro vývoj postavy a vyplatilo se plnit všechny. Hra k tomu i jemně vybízela designem úrovní a postupným odhalováním mapy tak, jak se člověk prokousával hlavní dějovou linkou.

Autoři hry dali hráči do ruky jedno a dvouruční zbraně a to pouze ve formě palic a seker. Někdo by řekl, že je to málo, ale mě to ke štěstí stačilo. Každá zbraň se lišila movesety, takže se vyplatilo řádné odzkoušení obou typů útoků (rychlý a silný) vzhledem ke spotřebě staminy. Pro výběr zbraně byla pro mě důležitá i vlastní animace útoku. Velkou část hry jsem odehrál s dvouruční sekerou, ale přišly chvíle, kdy se hodila jednoruční zbraň. Hra hodně pracovala se světlem a tmou a v jedné pokročilé části hry byla zbraň v jedné ruce a lucerna v druhé naprostou nutností. Celkově mi soubojový systém vyhovoval. Úskoky, blokování štítem, lockování nepřátel, to vše bylo zvlánuto s přehledem a šlo vidět, že se vývojáři učili od mistrů z Japonska a ostudu jim neudělali.
Ke zdárnému průchodu hrou bylo potřeba levelovat jak postavu tak i zbraně. Jak jsme už psal, důležité bylo plnit vedlejší questy. Po každém odevzdaném questu se postavě zvýšil život nebo stamina. Během putování jsem nacházel spoustu materiálů, které sloužily k levelování zbraní. Vymetání všech koutů a skrytých míst se určitě vyplatilo.

Hodně mě bavilo sledovat, jak se postupně rozrůstá vesnička. Z trosek na začátku hry se ke konci stalo krásné místo k odpočinku, domov pro postavy a pěkně šlapající manufaktura na všemožná vylepšení (zbraně, statistiky postavy atd.).

Hra byla dost lineární a design světa nepočítal se zkratkami, otevíráním zamčených dveří a všemi dalšími radostmi, kterými nás zásobuje mistr Miyazaki. Pro mě osobně to problém nebyl a úrovně jsem se snažil projít komplet už jen pro loot, který byl potřebný pro levelování zbraní a lucerny. Grafika je hodně stylizovaná, na první pohled bez detailů, ale každá oblast měla své kouzlo. Jednoduchý hudební motiv mě společně s grafikou občas přivedl do snové nálady. Samozřejmě jen do doby, než mě obklíčila smečka vlků, v jeskyních na mě vyskočili pavouci a jeden obvzlášť dlouhý a tuhý dungeon dokázal rozzuřit do běla.

Obtížnost šla nahoru postupem hrou. Hodně pomáhalo uskakování, podle situace výměna 1h a 2h zbraní a dost práce odvedl parťák. Oznámené online prvky, kdy může být parťák živý hráč pro mě nakonec nebyly moc zajímavé a tuto možnost jsem v nastavení vypnul. NPC pomocník byl nakonec použitelný a hru jsem s ním dohrál. Z Bossů mě nakonec nejvíc potrápil hned první, přičemž některé jsem dal na první pokus.
Hru jsme hrál na starším procesoru i5-3570 s Radeonem R570, 8 Gb RAM s detaily na maximum a vše šlapalo bez problémů. Grafika, i přes jednoduchou stylizaci, dokázala občas vyčarovat nádherné scény. Zvlášť lucerna v temných dungeonech skvěle vytvářela atmosféru.

Hrát či nehrát? Toť otázka, na kterou už znám odpověď. Soulslike hry to mají podle mě teď těžké. Král je jen jeden, podobných her vychází čím dál víc a každý, kdo se vydá podobným směrem, se neubrání srovnávání. Veteráni budou ohrnovat nos nad nízkou obtížností, lineárností a jasně definovanými questy, nedej bože mapou. Ostatní se leknou systému, kdy jim obrazovka každou chvíli oznamuje „you died“. Mě hra celkově hodně sedla, užíval jsem si „skoro“ relaxační hratelnosti, objevování světa, plnění hlavního a vedlejších úkolů a rozkvětu mé vesničky. Celková doba lehce přes 20 hodin byla tak akorát a já můžu všem hru všemi pěti prsty, které nesvírají dvouruční zbraň, hru doporučit.