Valhalla byla prvním a zatím jediným dílem, které jsem si z téhle slavné série zahrál. Dal jsem Valhalle šanci, i přes převážně negativní recence, spíše pro její historické zasazení než kvůli tomu, že bych si chtěl zahrát Assassins Creed. Prostředí Anglie 9. století mě totiž už od přečtení série Saské kroniky od Bernarda Cornwella velmi baví.

Bohužel obsah této hry nemá s historií víceméně nic společného. Je to spíše jakési fantasy inspirované historickými událostmi. Chápu, že videohry nejsou dokumenty, ale pokud někdo vypráví příběh zasazený do reálné doby a používá v něm skutečné osoby a události, určitá dávka historické přesnosti je podle mě na místě. Místo toho nám Ubisoft servíruje raně středověkou kosmopolitní Anglii, v níž neexistují společenské rozdíly mezi mužem a ženou, kde na každém rohu narazíte na příslušníky všech možných světových ras a vyznání, kde homosexualita není považována za nic zvláštního atd. Zkrátka AC: Valhalla je názornou ukázkou moderní masové kultury, kde je korektnost až na prvním místě. Ještě horší bylo, že tvůrci se při vykreslování historických postav spíše než kronikami či ságami řídili seriálem Vikings, a tak tu zase máme šíleného Ivara, zženštilého Alfreda apod. O výstřelcích typu dějové linie odehrávající se ve Vinlandu, který byl objeven asi 150 let po událostech, ve kterých se hra odehrává, se ani raději nebudu rozepisovat. Pokud vás tedy zajímá vikingské období, doporučuji spíše přečtení výše zmíněné knižní série.

Nicméně, i když Valhalla rozhodně nepotěší historické nadšence, je to z mého pohledu zábavná hra. Soubojový systém se mi opravdu líbil a bavil mě stále i na konci hry. Líbilo se mi taky, že většinu úkolů šlo splnit stejně dobře brutálním nájezdem v plné zbroji a s obouruční sekyrou nebo plížením se k cíli s lukem v ruce. Bavily mě jak velké a chaotické bitvy, tak i souboje s "bossama." Naopak až úmorné mi přišlo, jak mě hra nutila neustále něco hledat, prozkoumávat a otevírat. Ve výsledku mi přišlo, že jsem více času než v bitvě strávil blouděním v různých jeskyních, hradech apod.

Samotný děj má dvě linky, které se neustále vzájemně prolínají: vikingskou a asasínskou. Vikingská linka spočívající v dobývání Anglie a budování vlastní osady není špatná, ale místy je poměrně zdlouhavá až nudná. Asasínská linie se mi líbila víc, hlavně díky postavě Basima, kvůli které si možná budu muset zahrát i další díl. Hra nabízí také nepřeberné množství vedlejších "questů", které jsou ale zpravdila natolik nudné a zbytečné, že s nimi podle mě nemá cenu ztrácet čas. Když pominu lov legendárních zvířat, tak si nevybavím jediný vedlejší úkol, který by stálo za to plnit. Dějových misí je tu tolik, že samy o sobě zaberou dost času. Bohužel mise ve vikingské lini jsou postupem času v podstatě opakováním stále toho samého a ke konci už hru zbytečně natahují.

Pochválit musím za mě skvělou grafiku. I když si myslím, že ani v tomto ohledu si tvůrci s historickou přesností příliš hlavu nelámali, tak vykreslení Anglie té doby je prostě kouzelné. Města, vesnice, hrady, katedrály, dlouhé domy i trosky římských staveb, stejně jako řeky, údolí, hory, lesy či louky...to vše je vytvořeno do nejmenších detailů. Asi není žádným tajemstvím, že vývojáři v Ubisoftu toto umí dokonale.

Plus dávám taky za hlavní postavu, Eivora, který sice spíše než jako drsný viking působí dojmem galantního rytíře z pověstí, ale je dostatečně sympatický, abyste v jeho společnosti dokázali strávit desítky hodin hraní.

Když to shrnu, tak mě AC: Valhalla nezklamala a dostal jsem víceméně přesně to, co jsem čekal: Úchvatnou grafiku, skvělé souboje a stealth akci, slušný, ale tuctový příběh a pořádnou dávku historické korektnosti ;)

Jako odvěký milovník westernů jsem se na žádnou jinou hru nikdy natěšil tolik jako právě na Red Dead Redemption 2. Moje očekávání byla obrovská a teď když jsem tohle megalomanské dílo herního průmyslu téměř po roce konečně dohrál musím říct, že nejsem zklamaný, spíše naopak. RDR2 byl skutečně mimořádný herní zážitek. Mimořádný zejména tím, že (alespoň v mých očích) definitivně posunul videohry na úroveň plnohodnotných kulturních medií dnešní doby jako jsou film, literatura či televizní produkce.

Rockstar zde totiž přišel s příběhem, kterému se svou hloubkou a rozsahem mohou za poslední dekádu rovnat možná jen ty skutečně nejlepší seriály. Samozřejmě, že příběh jako takový není zase až tolik nápaditý nebo originální, ale je podán tak poutavě a citlivě, že musí po závěrečných titulcích snad v každém zůstat pocit něčeho opravdu výjimečného.

V čem RDR2 podle mého nemá v herním světě konkurenci jsou jednotlivé postavy. Od hlavních hrdinů, přes vedlejší charaktery až po téměř bezvýznamné NPC jsou v podstatě všechny postavy naprosto skvěle napsány a také zahrány. Třešničkou na dortu je pak samotný hlavní hrdina, Arthur Morgan, který aspiruje na jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího protagonistu historie videoher. Všechna čest Rogeru Clarkovi za jeho úžasný dabing.

Artové stránce hry není rovněž co vytknout. Grafika a celý svět amerického západu konce 19. století jsou naprosto dech beroucí. Ani nevím kolikrát jsem se jen tak zastavil a vychutnával si pohled na zasněžené vrcholky hor, travnatá údolí, vyprahlé pouštní kaňony, temné bažiny nebo ulice velkoměsta – to všechno a mnohem více svět RDR2 nabízí. Vynikající je taky hudba, která skvěle podkresluje jednotlivé mise.

Když už jsem se zmínil o kráse a rozmanitosti světa, ve kterém se hra odehrává, tak je na místě dodat, že ten svět je navíc skutečně zábavný a osobně jsem strávil nespočet hodin jen jeho prozkoumáváním. Na každém rohu vás čeká něco zajímavého – vedlejší questy, náhodné události (např. přepadení dostavníku, závody na koni apod.), lovná zvěř, nepřátelské gangy atd. A vedlejší questy tu nejsou jen nějaký balast, ale opravdu plnohodnotné a zajímavé herní momenty. Zkrátka open world podle mého gusta.

Příběhem samotným hráč proplouvá prostřednictvím hlavních misí. Ty jsou upřímně řečeno často celkem přímočaré – zpravidla spočívají v tom, že přijedete na určené místo, tam určeným způsobem zlikvidujete několik nepřátel, následuje zvrat a potom zlikvidujete další skupinu nepřátel. Při soubojích si vystačíte víceméně se třemi tlačítky. Jakákoliv invence a kreativita se vůbec nepřipouští, a pokud se pokusíte být nápaditý (např. místo toho, abyste si to během přestřelky kráčeli prostředkem ulice a schytávali to ze všech stran, jak od vás hra očekává, rozhodnete se vylézt na nejbližší věž a střílet pěkně odtamtud), hra vás za to okamžitě ztrestá (např. umře váš kumpán z gangu – mise neúspěšná). Tahle chvílemi až absurdní nesvoboda při plnění jednotlivých misí je pro mě asi jediným výrazným nedostatkem hry. I když jsou jednotlivé přestřelky, kterých jsou ve hře mraky, celkem zábava, rozhodně nejsou předností téhle jinak skvělé hry.

Jinak je ale RDR2 téměř dokonalá hra, která dokáže bavit i po několika měsících hraní. A kdo by to čekal, že tolik očekávané znovuzrození westernového žánru bude mít na svědomí videohra. Ale stalo se a Rockstaru se podařilo to v čem selhalo nespočet seriálů, filmů i knih v posledních 30 letech. Tedy vrátit tenhle žánr, byť jen třeba na chvíli, zase na vrchol.

Mafii: Definitive Edition jsem hrál jako člověk nepolíbený originálem (i když několik profláklých scén a hlášek jsem samozřejmě dříve viděl). Proto jsem si mohl tenhle kultovní příběh zabalený v kompletně novém hávu vychutnat bez neustálého srovnávání nebo nostalgického vzpomínání na původní verzi. Právě příběh je alfou a omegou jak originálu, tak i remaku, a i když už možná nepůsobí tak přelomově jako před 20 lety, stále je vynikající. Rovněž hlavní postavy jsou dobře napsané a nadabované. Hrál jsem s původním anglickým dabingem, který je podle mě vydařený a určitě bych ho doporučil více než ten český, který na mě působil trochu kostrbatě...zkrátka jako když si pustíte třeba Kmotra s českým dabingem.

Líbila se mi taky artová stránka hry. Hudba je skvělá a grafika taktéž. Město Lost Heaven je pěkně nadesignované a když jedete jeho ulicemi v nablýskaném veteránu a v rádiu vám hraje swingová hudba, atmosféra 30. let na vás z monitoru přímo dýchá.

Co se týče gameplaye, tak je Mafia: DE jednoduchou a poměrně přímočarou střílečkou okořeněnou pouze častými automobilními honičkami. Hra vás zpravidla hodí do děje s nějakou deufaltní zbraní a vy jdete předem určenou cestou a kosíte desítky nepřátel. Jen pár misí nabízí nějakou možnost kreativity či improvizace. Celkově není gameplay rozhodně to, co by Mafii: DE zdobilo a musím říct, že mě chvílemi i trochu nudil.

Velkým zklamáním je pro mě to, že ačkoliv tvůrci DE vytvořili graficky krásný a detailní svět, neudělali hru jako plnohodnotný open world. Na místo toho je zde jakýsi Free ride mode, který nemá žádný příběh a ve kterém pouze plníte různé stupidní úkoly (střílíte mimozemšťany apod.). To vnímám jako promarněnou příležitost posunout Mafii někam výš. Takto tvůrci pouze předělali původní hru do moderní grafiky, pozměnili pár dialogů a uhladili hratelnost. Žádná nadstavba nebo invence se však nekoná.

Účelem Mafie: DE zřejmě bylo zejména odvyprávět jeden legendární příběh nové generaci hráčů, což se také asi podařilo. A jsem za to rád, protože ten příběh si to určitě zaslouží a koneckonců jinak bych se k němu ani já nikdy nedostal. Bohužel mi ale po dohrání zůstala trochu pachuť z pocitu promarněné příležitosti. Mohlo vzniknout něco víc, než pouhý remake, ale nestalo se.

Země promořená doposud neznámou nemocí, které vládne despotický maniak? Hmm..to zní povědomě.

A teď vážně. Dishonored je opravdu povedená hra. Ačkoliv jsem měl ze začátku trochu problém si osvojit všechny herní mechanismy, protože se stealth žánrem nemám moc zkušeností, tak mě nakonec plížení se ponurým Dunwall City neskutečně bavilo. Co musím opravdu hodně ocenit je volnost ve způsobu plnění úkolů, kterou vám hra nabízí. Nejenže si můžete zvolit, jestli se k cíli nenápadně proplížíte nebo se k němu naopak probijete přes nepřátele, ale můžete si taky zpravidla vybrat hned z několika cest, kterými se lze vydat - přes střechy, stokami, temnými ulicemi atd. Dokonce si můžete vybrat i jakým způsobem se vypořádáte se samotným cílem mise. Velká variabilita je i ve schopnostech a vybavení hlavního hrdiny a záleží na každém hráči, jestli bude preferovat spíše používání magie, klasických zbraní nebo technických udělátek, případně kombinaci všeho. Suma sumárum, je možné si stejnou misi zahrát třeba třikrát a pokaždé to bude úplně jiný zážitek.

Než jsem s Dishonored začal, byl jsem trochu rozpačitý ze Steampunkového prostředí, ve kterém je příběh zasazen, protože jsem spíše na klasické fantasy, ale nakonec se mi ten svět opravdu líbil. Zchátralé a zaplavené čtvrti, doupata pouličních gangů, šlechtická sídla, rozmanité mechanické konstrukty, všudypřítomné krysy atd. To vše dohromady vytváří unikátní atmosféru prohnilého Dunwallu. Celkem povedené jsou i jednotlivé postavy. Škoda jen, že tvůrci nevtiskli hlavnímu protagonistovi Corvovi trochu víc života a nepřidali více možností interakce s okolním prostředím.

Co musím určitě doporučit, jsou obě DLC - The Knife of Dunwall a The Brigmore Witches. Z mého pohledu jsou minimálně stejně dobré jako původní příběh a mají navíc i lepšího (respektive propracovanějšího) protagonistu.

Laťka je nastavena vysoko a doufám, že dvojka bude taky stát za to...:)

Musím přiznat, že jsem od hry takového věhlasu čekal přeci jen o trošičku více, ale i tak jsem se při procházení výzkumným střediskem a řešení jednotlivých hádanek skvěle bavil. Líbilo se mi, jak každá další úroven přínáší nějaký nový prvek - turrety, lasery, gely, silová pole atd. nebo třeba obrovské šachty, ve kterých jsem měl často větší problém zjistit, kam se mám dostat, než jak se tam dostat. Ovládání je příjemně jednoduché a hráč si pohodlně vystačí s 6 tlačítky a myší. Grafika i celkový design jsou rovněž super.
Co mě ale mrzelo bylo to, že tvůrci nedali této hře nějaký silnější příběh, který by z Portalu 2 udělal něco více než "jen" povedenou logickou hru. To samé se dá bohužel říct i o protagonistce Chell, která nemluví, nemá žádnou osobnost a v průběhu hry se ani nedozvíme nic o její minulosti nebo o tom, jak se dostala do výzkumného střediska, ze kterého utíká. Samozřejmě GLaDOS a Wheatley jsou místy zábavní, ale kdyby tvůrci vynaložily úsilí, které museli věnovat vymýšlení vtipných průpovídek, spíše na vymyšlení propracovanějšího příběhu a hlavní postavy, byl bych osobně radši.
Trochu mě taky zklamalo, že Valve více nepřitlačili na obtížnost jednotlivých puzzlů. Takhle je vidět, že Portal 2 má být prostě mainstreamová hra pro co nejširší spektrum hráčů, což není nic špatného, ale zároveň pak logicky nepředstavuje (s výjimkou jedné nebo dvou místností) skutečnou intelektuální výzvu.
Jinak bych ale Portal 2 určitě doporučil, protože i když to není hra nijak extrémně náročná a má jen minimální příběh, je to hra opravdu zábavná.

Shadow Tactics jsem si původně rozehrál bez velkých očekávání zejména kvůli atraktivnímu prostředí feudálního Japonska, pro které mám slabost. Nicméně po pár desítkách minut mě tenhle stealth-taktický herní systém začal neskutečně bavit. Troufám si říct, že u málokteré videhohry musí totiž člověk tolik přemýšlet a být často skutečně kreativní, aby dokázal procházet jednotlivými misemi. Někdy jsem měl problém se od hry vůbec odtrhnout a občas se mi stávalo, že jsem hru vypnul, šel se věnovat něčemu jinému a za 20 minut jsem dostal nový nápad na další postup a už jsem v tom lítal znovu.

Příjemným překvapením byly i jednotlivé postavy, které jsou bez výjimky zajímavé a zábavné, a to jak po osobnostní stránce, tak i po stránce jejich schopností. Škoda jen, že nebyla možnost si pro každou misi vybrat vlastní složení týmu, protože pokud se snažíte hrát skutečně stealthově a vyhýbat se zbytečné likvidaci nepřátel, tak jsou těžkopádní Takuma a Mugen v některých misích vpodstatě na obtíž. Jinak jsou ale jednotlivé postavy pěkně vyvážené, a komu dáte přednost, záleží spíše na osobních preferencích a stylu hry. Já mám nejradši Hayata a Aiko.

Hezky růnorodé jsou i jednotlivé mise a každá je něčím unikátní. Navíc každá další mise je o něco těší a u těch posledních se slušně zapotíte. Příběh jako takový je sice trochu přitažený za vlasy, ale ve výsledku nebyl špatný.

Jedinou výtku bych měl k trochu krkolomnému ovládání v některých situacích, protože k úspěchu často nestačí jen přemýšlet a taktizovat, ale v některých situacích i rychle reagovat. Několikrát jsem dojel na to, že jsem se kvůli špatně natočené kameře nestihl schovat do dveří, na které zrovna z daného úhlu nešlo kliknout apod. Naopak co mi přišlo skvělé byl Shadow Mod, kterým lze spustit společnou akci více postav.

No a na závěr nesmím zapomenout pochválit výborný soundtrack, který se stejně jako celá hra opravdu povedl.