Dohráno na 100% včetně DLC

Tohle byla jízda, jak se sluší a patří. Jsem ryzí PC hráč, tak jsem si musel na pořádného Spidermana pár let počkat, ale to čekání stálo rozhodně za to. Čím jsem byl uchvácen na první dobrou, byl rozhodně pohyb. Spiderman se pod vaším vedením pohupuje mezi mrakodrapy jedna báseň a nejednou jsem se načapal, jak si jen tak bezelstně lítám New Yorkem bez zájmu o jakýkoliv příběhový postup ve hře.

To však neznamená, že je příběhová část něčím méněcenným. Mě celá linka okolo Martina Lina, Octavia a starosty Osborna velmi bavila. Postupné odkrývání celého komplotu probíhá za pomocí převážně dvou pohledných žen Mary Jane a Yuri, které Petera Parkera skvěla doplňují. Peter je ostatně největší devízou celé hry. Snad u žádné hry jsem se tak často neusmíval, jako právě u Marvel´s Spider-Man. Peterovy bonmoty, řečeno slovníkem jednoho politického dinosaura, jsou osvěžující a z hraní hry vytvoří velmi příjemnou kratochvíli. K tomu napomáhá i dobře vybraný dabing, který opravdu sedí jako prdel na hrnec.

Co se týče bojového systému, tak ten není nikterak složitý. Mnohdy jde o nekonečné klikání levým tlačítkem myši s prokládáním stisku úhybového tlačítka. Čím však narazíte na těžší protivníky, tím více musíte využívat spidermanovy utility, kterých má ve svém repertoáru poměrně ucházející množství. Velmi často se můžeme u jiných her setkat s tím, že máte k dispozici různé variace schopností či zbraní, ale samotná hra vás nemotivuje či nenutí je používat a vy si tak vystačíte třeba jen s dvěma. Tady to však neplatí, každá utilita přidá do boje něco navíc a mě samotného jejich kombinování požitek z boje neuvěřitelné zlepšovalo.

Marvel´s Spiderm-Man je poctivý AAA titul, který si zaslouží jen superlativy. Takhle se mají dělat herní bomby! Klobouček!

Ke hře jsem se dostal, když jsem ve všech herních médiích slyšel ódy na Ori and the Will of the Wisps. Tak proč si tedy předtím, než se na tenhle skvost vrhneme, nezapnout jedničku, že?

A ještě, že jsem tak udělal. První Ori mě naprosto a bezpodmínečně uhranul...a to již od první minuty. Plošinovky nehraji, jsem typický mainstream konzument odkojený na těch největší značkách, ale tohle byla naprostá fantazie. Již od začátku cítíte v těle takové ty příjemné vibrace z toho, jak je to všechno vlastně roztomilý a cool. Pak vám do toho tvůrci vrazí smrt a vy se sami sobě divíte, odkad se berou z vašich tváří ty slzy. Ale pryč s emocemi, pojďme na fakta.

Na prvním místě musím vynést do nebes rozhodně hudbu. Je možná na první pohled pochybné, když si na hře nejvíce ceníte zvukového doprovodu, ale kdo prvního Oriho hrál, dá mi rozhodně na pravdu. Mnohdy jsem byl sám naštvaný, že ty nejlepší hudební scénky si pro nás autoři připravili v pasážích, kde se člověk potí, aby je na desátý pokus zvládl. No nic, už se těším až na tenhle skvost najdu na Spotify. Lokace - další obrovské pozitivum celé hry. Svět kolem vás je opravdu variabilní. Tvůrci si pro hráče připravili opravdu velké množství různých prostředí, které každé má svoje vlastní specifika. Podíváte se do vzduchu, do vody, život vám bude znepříjemňovat vítr i oheň - prostě paráda.

Menším problém mi dělala obtížnost celé hry. Ori má ve vínku mnoho zvláštních schopností, které si v průběhu boje osvojujete a které vám pomohou zdolat stále zapeklitější překážky. Někdy je ale všechny schopnosti velmi těžké zkombinovat a mnohokrát se mi stalo, že jsem některé pasáže zkoušel překonat více než hodinu. Nebýt streamerů (Dík Agraelus), tak se obávám, že bych je nikdy neporazil. Nicméně je dost možné, že za vše může moje nezkušenost s hraním těchto typů her.

Škoda také byla, že po finální scénce jsem se nemohl vrátit zpátky do hry, abych si prošel neobjevené lokace. Moje putování hrou tak skončilo na 76% a dvou neodemčených schopnostech.to

Já i Ori jsme to tedy naštěstí zvládli a já se rozhodně vrhnu i na nejnovější druhý díl. První Ori, se však bude překonávat jen velmi těžko. Byl to jeden z největších zážitků, který mi za poslední roky videoherní průmysl zprostředkoval.

Hru jsem hrál, až když se na ní projevil 10letý zub čas. To jsem bral v mém hodnocení na zřetel. Tak kde začít...Terminator Salvation je poměrně jednoduchá koridorovka, která vyšla na světlo světa pravděpodobně pouze jako doplněk k, té době chystajícímu, celovečernímu snímku se stejným názvem. Pokud by vás hra dokázala do sebe vtáhnout, tak jí máte za jedno delší odpoledne dohranou, takže nepřekvapivě patří spíše k těm kratším. Kolem celé hry je vidět aura jednoduchosti, a to není myšleno pouze v negativní konotaci. Hra si je vědoma svých stropů i ambicí a na nic víc si nehraje. Příběh je na klasické notě, postavy taktéž, o ty tady totiž nejde. Druhů nepřátel také moc neuvidíme, všehovšudy jsou tady tři (pokud se nepletu). Takže tu jde převážně o akci, která v rámci možnosti poměrně ujde, převážně díky zajímavému systému krytí, bez kterého si v této hře ani nejštrechnete. Zbraní je také poskrovnu, ale víc jich asi ani nebylo potřeba.Takže na oddych proč ne, pro milovníky Terminátora proč ne...ale to je asi tak vše.

Pokud bych měl jmenovat jednu hru, u které mě opravdu mrzí, že nevyjde pokračování tak je to právě Spec Ops: The Line. Jen málo her ve mě nechalo takový dojem, jako právě tento počin od Yagera. Pro mě osobně na poli stříleček absolutně nejlepší příběh s morálním poselstvím, které vám zanechává nepříjemnou pachuť v ústech.

Ano, na první pohled to vypadá jako klasická prostoduchá akční rubačka bez špetky nápadu. Hloupá koridorovka, která chce okopírovat COD nebo Battlefieldem. Čím dále ale člověk hrou postupuje, pozná, že tohle není obyčejná střílečka. Jelikož akční model není to, co má Spec Ops táhnout vpřed, ale příběh...to je ta nosná esence. A tady to funguje opravdu bravurně. Nebudu se pouštět do spoilerů, nicméně dějová linka i se závěrečným "rozzuzením" je dechberoucí a závěrečnou kapitolu [spoiler]u Konrada ve věži[spoiler], jsem si užíval, zatímco jsem měl srdce až v krku. Vše navíc podtrhuje nádherná hudební vložka.

Vývojáři za důvod nepokračování v sérii označili zjištění, že trh není dostatečně velký na to, aby se tituly s morálním poselstvím uživili. To mě přijde jako obrovská škoda. Ano každý se chce odreagovat a vysypat zásobník do nepřítele, zatímco akce plyne jako blázen. Ale pak to jsou díla jako je Spec Ops: The Line...díla, která pořádají MindFucky na vaší osobu tak velké, že po dohrání sedíte a koukáte do zdi. A ty ve vás zanechají daleko větší zážitky a vzpomínky, než další vydání "Modern Warfare".

V sérii Need For Speed nejsem moc zběhlý, a tak pro mě jediným a také "překvapivě" nejlepším dílem zůstává podtitul Carbon. Chtě nechtě s ním Undercover musím srovnávat, a bohužel, možná i díky nostalgii, je Carbon přeci jen někde jinde.
S jízdním modelem ani s grafickým kabátkem problém nemám, přeci jen jsem člověk, který na vzhled moc nedává a naopak kvituje, když si "gamesu" může užít i na nepříliš výkonném stroji. Nicméně, co se týče Undercover...příběh je opravdu slabý, cut scény tam jsou jen aby se neřeklo, o nějáké rozmanitosti misí se hovořit taky nedá. Takže všeho všudy je přibližně nějákých 6-7 typů úkolů, které se neustále opakují. Naštěstí zde nelze moc použít brečení na stereotypnost, jelikož okolí ve kterém se jezdí je proměnlivé a mě opakující úkoly díky tomu nevadily.
Co se týče vozového parku...popravdě si nejsem jistý čím to je, ale nic mě nemotivovali k tomu, kupuvat si kárky, tuningovat je. Zkrátka když jsem na silnici nestačil, tak jsem zajel do dílny a koupil jsem si jný auto, rozklikl si že chci balíčky tuningu 3.stupně a jel jsem zas na to. Aktuálně jsem příběhová ve 50% (herně ve 34) a měl jsem zatím jen dvě auta, možnost většího ozkoušení ani moc není, jelikož na kárky zkrátka není moc peněz.