Okami jsem si poprvé všimla kdysi dávno, když její PS2 verzi vyšla recenze v OPS2 (RIP!), a na první pohled mě uchvátila. V následujícím čísle OPS2 dokonce vyšla její demoverze - asi půlhodiny gameplaye, který vám samozřejmě řekne úplně 0 věcí, nicméně můj crush na tuhle hru se ještě víc vystupňoval a já si ji hrozně chtěla zahrát, ale vzhledem k tomu že jsem byla chudé děcko z vesnice, nikdy se mi ji nepovedlo nějak sehnat a pomalu jsem na ni zapomněla.

ALE! Když jsem se dozvěděla o existenci PC portu, všechno se mi to okamžitě vrátilo a asi za 10 minut už jsem klikala na steamu na play. Čekaly jsme na sebe 10 let, ale fakt to stálo za to!

Problém je, že bych o Okami chtěla napsat strašně moc hezkých věcí, ale hrozně špatně se mi o ní píše. Jasně že je to objektivně strašně dobře udělaná hra - rozmanitá, komplexní, neskutečně rozsáhlá a do detailů propracovaná. Bizarně vtipná, nespoutaně kreativní a zábavná.
Ale všechny moje objektivní názory prostě přebily pocity, které ve mě Okami vyvolala. Je to hra která mě úplně neskutečně zahřála na srdci, je strašně příjemná, milá, něžná a nádherná, šílená exhibice kreativní mysli bez jakýchkoliv hranic. Každá vteřina je čistá koncentrovaná radost, každý nový nápad který se objeví přesně zapadne na své místo, a když si myslíte že nic divnějšího už se neobjeví - jo, máte pravdu, objeví se to do příštích deseti minut hry.

Okami je moje herní varianta fakt dobrého MDMA - svou nádherou přesune člověka do jiného, strašně příjemného a klidného, ale zároveň bizarního a šíleného světa, kde všechny zdánlivě nesouvisející střípky a záblesky zapadnou na své místo a vytvoří úžasný, dokonale a plynule funkční celek.

Kdyby existovala jen jedna hra kterou by si měl fakt každý zkusit, je to tahle - třeba to bude i vaše herní MDMA, a to by měl mít každý!

Pro hry Christiny Love mám velkou slabost, stejně jako je mi velmi sympatické ústřední téma této hry, takže očekávání jsem měla velká - a nezklamala jsem se.

Na její předchozí hře Analogue: A Hate Story jsem nejvíc oceňovala, samozřejmě kromě toho skvělého příběhu, to, jaký pocit ve mně zanechala - ačkoliv je o dost vážných temných věcech, vyvažuje to milými, až trochu "cheesy" momenty, a ve výsledku působí strašně příjemně a nadějeplně.

A to je přesně to samé co mě tak dostalo i na Ladykiller in a Bind.

Jinak si ty hry podobné vážně nejsou - ať už herním systémem (v Ladykiller nejsou žádné texty k odkrývání ale jednoduchý systém s větvícímí se dialogy), tématem, vizuály... Ladykiller je taky výrazně komplexnější a obsáhlejší. Je to navíc i spousta dost explicitních, ale rozhodně ne laciných a samoúčelných sexuálních scén.

Zatímco Analogue se zaobírá tématy feminismu, osobní svobody a individuality, Ladykiller si hodně hraje s, v dnešní společnosti hodně zneužívanými a špatně chápanými, věcmi jako genderová identita, sexuální orientace a s nimi svázané stereotypy, a v neposlední řadě důvěra, konsenzualita a principy BDSM vztahů. A přesně stejně jako v Analogue, i tady hrdinové zaujímají k těmto tématům strašně sympatický, správný postoj, je to hra naplněná respektem a tolerancí k jnakosti a jako taková dokáže doslova zahřát u srdce.

Jelikož mám z nějakého důvodu úchylku na typing games, Epistory mě okamžitě zaujala a hodně jsem se na ni těšila. Nelze říct, že bych byla zklamaná, to ne, ale už v průběhu hry je jasné, že forma zde zvítězila nad obsahem.

Epistory je okouzlující - má krásnou, jemně snovou atmosféru, k čemuž přispívá citlivě zvolená hudba. Herní mechaniky mě taky bavily - dungeony, které postupně objevujete, jsou právě tak složité na splnění, aby člověk neměl pocit, že to má ÚPLNĚ zadarmo, ale ne dost náročné na to, abyste se na něčem zasekli a byli z toho otrávení. Stejně tak na mě působila i obtížnost soubojů, na kterou si hodně lidí stěžuje - a to jsem měla adaptivní obtížnost vypnutou a nastavenou na high, ale stejně mě hra nezačala svou náročností obtěžovat.

Co ovšem má potenciál frustrace poměrně velký, byla mapa, která funguje způsobem, který se mi nepovedlo do konce hry odhalit - a pro člověka, který se ztratí i v rovné chodbě, to je docela problém, natož na tak velké ploše. Nicméně závěru jsem se nakonec dobrala úspěšně.

Asi tak jediný aspekt hry, který podle mě absolutně vůbec nefunguje, je příběh - nevadí mi, že byl vyprávěný voiceovery, naopak to působilo příjemně intimně, ale je podávaný až příliš útržkovitě, prázdnými rádoby metaforickými frázemi, takže hráč nemá šanci do něj proniknout. Škoda, kdyby byl odvyprávěný líp, mohl celou hru držet pěkně pohromadě.

Mimochodem, velký palec nahoru za arena mód!

Kdybych psala hodnocení hned po dohrání, nejspíš by obsahovala víc pochval než jsem řekla za celý rok dohromady. Nicméně po pár dnech to prvotní nadšení a dojmy vyprchaly a ukázalo se i pár negativních věcí.

Napřed to pozitivní. Hra úžasně klame a dokonale buduje atmosféru. Jakmile se přehoupne přes "normální" úvod, stane se z ní jedna z nejvíc creepy věcí co jsem kdy hrála (na druhou stranu je fakt, že jsem toho za poslední dobu moc nenahrála a co se týče hororovek, měla jsem panické ataky i Pony Islandu a Cat Lady). Vizuálně je to strašně povedené, japonské školačky v twisted provedení jsou totálně kouzelné.

Za zvláštní zmínku stojí spousta textu a bizarních easter eggů, nad jejichž významy můžete opravdu HODNĚ dlouho uvažovat.

A teď to negativní - hra je rozdělená do čtyř částí, z nichž opravdu skvělé jsou asi jen ty dvě prostřední. Ta úvodní je lehce zdlouhavá a otravná, a ta poslední, kde má být to velké rozuzlení, je trochu plochá a laciná, rozhodně mě pointa tak nešokovala jak by asi měla.

Nicméně, i tak by si to měl každý zahrát, už jenom proto, aby viděl, co všechno se může skrývat pod povrchem :)

"A wheel rotating in six dimensions. Forty gears and a ticking clock. A clock that ticks one second for every rotation of the planet. A clock that ticks forty times every time it ticks every second time. A bolthead of holy stakes tied to the existence of a docked ship to another world. A kaleidoscope of blood written in clocks."

Saya no Uta mi byla doporučena když jsem se sháněla po nějaké hodně dospělé, temné visual novele, a tohle rozhodně splnila na 110%. Gore lovecraftovská estetika, mrazivý náhled do duše mentálně narušeného člověka, zcela otevřeně vyobrazené násilí včetně sexuálního - tahle hra je neskutečně explicitní a nezastaví se před ničím.

Ale pokud nahlédnete trošku dál, zjistíte, že je to ve skutečnosti vlastně jemný, smutný příběh o lásce, odtržení od světa a problémech s akceptací jak sebe sama, tak okolím. A to je, i když ne do takové míry - není každý z nás lovecraftovské monstrum pojídající lidské maso - něco, s čím se podle mě téměř každý dokáže ztotožnit.