Prey. Tento název v mnohých z nás patrně vyvolá vzpomínky na drsného indiána, kterému mimozemšťané unesli milovanou dívku a on se vydá skrze hordy emzáků na záchranou misi. Novodobý Prey má s touto, dnes již v dějinách zapadlou, hrou jen málo společného. Jakmile je dnes totiž hra pod záštitou Bethesdy, tak se můžeme těšit na kvalitní kousek jako právě tady. Herní vývojáři z Arkane Studios se rozhodli využít různé herní systémy z dalších her a sloučit je do jednoho, který kupodivu funguje velice dobře. Je zde silně cítit inspirace z Bioshocku, DeusEx nebo třeba Dishonored a ze všech si bere jen ty dobré věci, přičemž zde nechybí ani zajímavé inovace.

Samotná hratelnost co se ovládání postavy týče, může hráče ze začátku zaskočit, protože není tak plynulé jako třeba u Dishonored, ale během chvíle si lze zvyknout a pustit se do prozkoumávání hlubin vesmírné stanice
Talos I.

Při průchodu hrou je hráči k dispozici několik klasických i futuristických zbraní, včetně různých typů granátů, které například zrecyklují veškeré použitelné věci v dosahu (včetně nepřátel a vás). Dále je u zbraní nutno zmínit Glue Gun, která má vlastně 1000+1 využití a je neodmyslitelnou součástí po celý průchod hrou. Od zalepení nepřátel, pro pohodlnější likvidaci, přes utěsňování prasklého potrubí až po tvorbu záchytných bodů na stěnách, abyste se mohli dostat do jinak špatně přístupných míst. Také je zde možnost k likvidaci nepřátel využívat bezpečnostní turrety, které lze přenášet a opravovat, díky čemuž se stanou velice vítaným pomocníkem na vaší cestě.

Všechny zbraně ve hře je také možnost vylepšit pomocí craftingu, který je zde implementován poměrně hezky. Vše co člověk potřebuje, jsou součástky, které jsou při prozkoumávání stanice k nalezení a dále materiál, který je získáván recyklací nepotřebných věcí ve speciální recyklační stanici, či použití zmíněného granátu.

Vylepšit se dá i oblek, množství zdraví, velikost inventáře a to pomocí dovednostních bodů. Ty se ve hře získávají řekněme poněkud drastickým způsobem, kdy si náš hrdina vrazí skrze oko do mozku neuromod, který mu prakticky rozšíří paměť. Po tomto úkonu má hráč možnost vybrat si z pestré škály dovedností z vědeckých, technických, bezpečnostních a časem také mimozemských okruhů. Tyto dovednosti fungují všechny naprosto skvěle. Díky nim se můžete rozhodnou, zda budete ve hře postupovat plížením, frontálním útokem, za použití psionických sil nebo pěkně postaru bez speciálních schopností. Každý bod hráči otevře nové možnosti, tady zamčené dveře, tam zase těžkou bednu, vysokou římsu nebo úzkou skulinu, kam by se vlezl leda hrnek na kafe. Každý hráč si zkrátka může vybrat svoji oblíbenou taktiku, což hru posouvá o další úroveň výš.

Ráno jako každé jiné. Probudíte se ve svém bytě, oblečete a s jednoduchým cílem cesty do práce zvesela vyrazíte na rutinní testy. Nic neobvyklého, což se záhy změní a vy zažíváte deja vu, které vyústí v neblahé zjištění *the cake is a lie!*, že váš život není tak úplně v pořádně, jak se mohlo zdát. Při postupu, Morgana kontaktuje January, který ho následně provede celou stanicí (pokud ho poslechnete), dále je hráč kromě nepřátel konfrontován také se svým bratrem, několika přeživšími osobami a sebou samým. Hlavní však je, že si může vybrat komu věřit. Komu pomůže, koho nechá na pospas Typhonu nebo koho sám zabije, je pouze na hráči a každé rozhodnutí se počítá a určuje chování ostatních a samotný konec hry. Během hraní narazíte na značné množství nebožtíků, které lze i cíleně vyhledávat, a získávat z jejich nahrávek zajímavé informace, úkoly nebo třeba kombinace k sejfům. Když se po 20 až 30 hodinách a stovkách mrtvých mimiků dostanete ke konci, máte na výběr z poměrně běžných možností. Zachránit sebe, zachránit výzkum nebo zachránit lidstvo. Brnkačka. Ale nic není, jak se může zdát, a všechna rozhodnutí se počítají.

Hra na mě zapůsobila naprosto ohromujícím dojmem a to jako celek, tak jednotlivé části. Doporučil bych ji každému, kdo má rád žánr FPS s prvky RPG, sci-fi je až vedlejší, ale také by se mohlo zmínit.

Takže jak začít...očekávání byla velká. Na motivy H.P. Lovecrafta, přirovnávání v určitých ohledech k Prey, atmosferický horor.
Ze začátku to vše působí přesně takhle a hráče omámí pozlátko, že si užije Lovecraftovské hororovky a dohraje to v jednom tahu, ale POZOR, tady bych zvedl varovný prst.

Možná je problém jen ve mě a logické puzzly zkrátka nezvládám, ovšem hledat power cell opravdu desítky minut atmosféru prakticky zničí a jen velice těžko se do ní znova vnoříte. A nebyly to jen ty články, prakticky každý puzzle je o hledání věcí a občas to je spíše otravné, než cokoliv jiného. Horor opět v tahu.

Jakmile narazíte na nepřátele a řeknete si, že ta pravá hra zrovna začíná...NE, krom toho, že jsou zabugovaní vás nijak nepřekvapí a opět spíše naštvou.
Radši nezmiňovat prvek skenování, protože taky není úplně o co stát.

Jediné co by se dalo chválit jsou hrátky s myslí hlavního protagonisty, které atmosféře přidávají... bohužel však ne dost.

Za sebe bych hru opravdu nedoporučil, raději zkusit Soma nebo Narcosis, ale volba je na každém jednotlivci.

Dneska už fenomén Dark Souls byl vydán v roce 2011. I přes to, že má tenhle kousek už 11* let a v herním průmyslu je zkrátka starý, stále patří mezi špičky v žánru ARPG. Inspiraci a funkční mechaniky převzali vývojáři z původního Demon’s Souls, který vyšel na PS3 v roce 2009, a po každé stránce je vylepšili. PC verze na byla vydána v roce 2012, kdy vyšla jako Dark Souls: Prepare to Die Edition a to hlavně kvůli obrovské fanouškovské základně a petici s 93 000. podpisi. Bohužel až do dnes není oficiálně optimalizována na rozhraní myš+klávesnice, takže je pro klasického PC hráče nehratelná. Naštěstí jsou mezi fanoušky i perfektní programátoři, kteří se chopili příležitosti a vytvořili mody, které tyto nedostatky prakticky eliminují. Klávesnice s myší jsou tedy po menších úpravách velice dobře použitelné a hra se díky tomu dá projít skoro bez obtíží (pokud se nepočítá obtížnost samotné hry).

Hratelnost se téměř nemění v celé sérii už od tohoto dílu. Herní postava dokáže běhat, rollovat, blokovat, odrážet rány, útok, protiútok a s takovými základy vyslán do světa Dark Souls snažit se a umírat. Začátky určitě budou pro spoustu hráčů odstrašující, ale po likvidaci prvního bosse je celá hra jako procházka. Celá vlastně ne. První díl série je výjimečný v tom, že se před hráčem po odchodu z Undead Asylum, otevře svět a svobodné rozhodnutí je sakra špatná volba. Kdo zabloudí do lokací, ve kterých by neměl o dělat, umře a problém je o to větší, čím hloub se dotyčný odváží. Podobné případy zkrátka odradí útlocitnější hráče, kteří po několika neúspěšných pokusech s brekem utíkají a po návratu Dark Souls smažou. Monstra jsou holt ze začátku vysoko nad vašimi schopnostmi a po zjištění, že po skolení pár kostlivců, kteří jsou sakra tuzí, na vás čekají ještě desítky a stovky dalších, nesmíte ztrácet hlavu. Člověk musí zkoušet, objevovat a nenechat se odradit, na rozdíl od dalších dílů, kde je cesta vytyčena docela jasně. Po nabrání správného kurzu, jde už jen o to osvojit si schopnosti postavy, najít a vylepšit vybavení, kterého je opět široký výběr, a nakonec rozsekat všechny bosse… po zvládnutí jednotlivých taktik samozřejmě. Navíc je ve hře spousta zbraní a dalších věcí, které lze získat, pouze pokud o nich víte. Splnění úkolu nebo rozhovor v určité části hry, useknutí ocasu bossovi, abyste získali silnou zbraň a další věci, které jsou na první pohled skryty. Tento aspekt je pro nováčka zcela nepodstatný, ale při průchodu na NG+ opravdu pomůže.

Jednou z mála milých překvapení, kdy si hráč muže vydechnout a doplnit prázdné Estus Flasky, je nalezení bonfiru, který označuje (relativně) bezpečnou zónu a postupem hry taky možnost rychlého cestování. Většina bezpečných zón má svého ochránce, který hráče během návštěvy ochrání a bez jeho přítomnosti není možné bonfire využít.

Celý svět je protkaný tísnivou atmosférou, kdy se každou chvíli bojíte, co na vás vyskočí za dalším rohem. Strach je to oprávněný, protože umírání a ztráty duší si užijete do sytosti. Jednoduchá myšlenka a zdrcující průběh. Množství adrenalinu, endorfinu a všech dalších –inů vyplavených během téhle hry, udrží každého trpělivého hráče, který miluje výzvy (nebo trpí duševní poruchou, kdo ví), zaraženého hluboko ve své židli na několik dní i týdnů.

Co se týče děje prvního Dark Souls, tak se točí kolem naplnění proroctví, které praví, že jednou přijde prokletý nemrtvý. Šampion, který získá Lord Soul, navrátí oheň a nastolí Období Ohně. Hráč přebírá roli nemrtvého, který je po všech stránkách jen kost a kůže. Zamčený v cele, bez zkušeností, výbavy a po kapsách ani duše. Naštěstí se mu jednou naskytne možnost úniku a tím začínají desítky hodin naplňování proroctví. Během putování hrdina potká desítky smrtících nepřátel, na které platí různé taktiky, desítky hlavních a vedlejších bossů a samozřejmě i nemrtvé kolegy, kteří občas poradí, potěší nějakou nepotřebnou věcí nebo možností obchodovat a vyrábět. Někteří jsou sympatičtí, jiní méně, ale žádné setkání si nenecháte ujít, protože z něj vyplyne další střípek příběhu nebo profit.

Ač mi trvalo velice dlouho, než jsem se k tomuto dílu dostal (hlavně kvůli neschopnosti najít vhodný mode, který napraví optimalizaci), tak musím říci, že je to jedna z nejlepších herních sérií jaké jsem kdy hrál. Pro člověka, který má rád výzvy a nechybí mu trpělivost, je to povinnost. Pro ostatní něco co nikdy ani nevyzkouší, což je dáno tím, že tato série má celosvětové jméno náročné, drsné a neodpouštějící hry a každý hráč ví, o co jde, když se řekne Dark Souls.

Observer je laděn ve stylu cyberpunk detektivky s četnými hororovými prvky a je zasazena do prostředí té co možná nejšpinavější ubytovny, kterou si vývojáři z Bloober Team dokázali představit. (Jen tak na okraj, toto studio má na triku také Layers of Fear, sklízející úspěchy a kladná hodnocení kde se dá.) Hlavní role se zde ujímá detektiv Daniel Lazarski, vybaven mnoha nedobrovolnými augumentacemi a také dobře známým syndromem: „I never asked for this…“, hledající svého ztraceného syna, který ho v úvodu hry kontaktuje s nevyřčenou žádostí o pomoc.

Herní prostředí rozhodně zaujme, ale vzhledem k četným vizuálním kejklům, spojeným s očními implantáty detektiva, není asi úplně vhodné pro jedince citlivější na záblesky. Na druhou stranu díky těmto implantátům můžeme přepínat mezi normálním a vyšetřovacím režimem, kdy vidíme technologické nebo biologické stopy, které jsou spojené s řešeným případem. Kromě vševidoucích očí je vyšetřující obohacen také o konektor na propojení jeho vědomí a čip vyšetřovaného (většinou již nebožtíka). Tímto způsobem se dostane do neuspořádaných vzpomínek oběti, ve kterých se musí dopátrat dalších vodítek k vyřešení svého případu. Bohužel jak to tak bývá, čím víc myslí nahackujete, tím obtížnější je rozeznat realitu. 

Herní doba je sice poměrně krátká, a pokud nebudete sbírat všechny karty pacientů nebo se nezaseknete u jednoho z nepříliš náročných puzzlů, zabere vám něco kolem 6 hodin. Není to mnoho, ale o to intenzivnější zážitek hra nabízí.

Napadlo vás někdy, co má chuchvalec chlupů společného s třešní? No vůbec nic, to se ale nedá říci o hře Chuchel, kde se právě takový chuchvalec snaží jednu třešeň získat.

Hra je od českého studia Amanita Design, které má na svědomí počiny typu Machinarium, Botanicula nebo sérii Samorost. Všechna tato díla jsou point&click adventury a Chuchel není výjimkou. Dočkáme se tedy funkční hratelnosti, pěkné (šílené) grafiky, chytlavého (šíleného) soundtracku a bezpočtu šílených situací. Chuchel je na rozdíl od předešlých titulů tažený až za hranice extrému, ale světe div se, ono to funguje! 

V roli ztřeštěné koule chlupů se hráč musí dopracovat ukradené třešně, na které si náš Chuchel chce pochutnat, ale v cestě mu stojí překážky v podobě obří neznámé ruky, „psa“ a desítek puzzlů. Tyto jsou poskládány, aby za nic na světě nedávali logiku, takže pokud je hráč chce pokořit, nesmí zkrátka přemýšlet. Místy můžou být až frustrující, ale po vyřešení hádanky je odměnou ztřeštěná scénka, s o nic méně ztřeštěnou hudbou a opětovná krádež kýžené třešně. I přes neskutečně ulítlé situace hra neustále tlačí dopředu, takže kratší herní doba je poměrně pozitivní, protože by z delšího tripu takového ražení mohl člověk přijít o své duševní zdraví.

Přes neskutečně smíšené pocity z takového díla musí být výsledný verdikt kladný. Po dohrání to chce nějaký čas na rekonvalescenci, ale takový úlet se zkrátka musí alespoň jednou za život vidět. Jen by mě zajímalo, na čem autoři jeli, při samotné tvorbě…to by taky mohlo stát za to :D