Jedna z nejrozporuplnějších her, jaké jsem kdy hrál.
Na jednu stranu se vůbec nedivím, že se hodnocení Oblivionu často pohybuje kolem průměru. Sám bych některé pasáže čtvrtého dílu série The Elder Scrolls hodnotil velmi podobně – generické prostředí, místy toporné dialogy a výrazné zjednodušení RPG systému oproti The Elder Scrolls III: Morrowind nebo The Elder Scrolls II: Daggerfall. Jenže... Je tu i druhá strana mince. A ta se začne ukazovat ve chvíli, kdy přijmete svět takový, jaký je. Když se přestanete zabývat vedlejšími banalitami a začnete vnímat samotný zážitek z volnosti, objevování a ponoření do světa Cyrodiilu. Ten je možná menší než mapy předchozích dílů, ale stále působí obrovsky – zvlášť pokud se rozhodnete toulky zpomalit a hru si skutečně vychutnat. A nebo si svět upravíte k obrazu svému – a tady Oblivion opravdu září. Díky obrovské komunitě modderů je možné změnit téměř vše: grafiku, uživatelské rozhraní, systém soubojů, umělou inteligenci, hudbu i samotné questy. Hra se pak může stát přesně tím, čím chcete, aby byla – což je pro sandbox RPG titul obrovská devíza, zvláště v roce 2006 a letech následujících.
Oblivion se ke mně dostal ještě v roce vydání (dárek k Vánocům, cena byla tehdy 899 Kč). Strávil jsem v něm více než 150 hodin, což pro mě tehdy bylo něco naprosto nevídaného u jednoho titulu. A přestože jsem během těch desítek hodin narazil na mnoho hluchých míst, hra mě dokázala vždy znovu překvapit – a někdy i okouzlit. Vzpomínám si například na první větší úkol v Kvatchi – městě sraženém do kolen invazí z Oblivionu, který dodal příběhu okamžitě váhu. Nebo na jízdy na koni po zasněžených horách, kdy jsem s tlumeným klapotem kopyt přejížděl přes skaliska skrytá pod sněhem. A samozřejmě na vzestup hrdiny v aréně, kde každý boj byl krokem výš v kastovním žebříčku.
Jedním z nejsilnějších prvků Oblivionu jsou vedlejší úkoly – ať už pro cechy, daedrické bohy u svatyní, nebo jen pro obyčejné obyvatele Cyrodiilu. Mnoho z nich má silný nápad nebo nečekaný twist. Jeden z mých nejoblíbenějších zůstává ten s malířem uvězněným ve vlastním obraze – surrealistická miniatura, která mi utkvěla v paměti dodnes. Stereotypu se navíc lze snadno vyhnout, třeba i výměnou hudby (já používal soundtrack z filmu Barbar Conan, který perfektně sedl k atmosféře), změnami prostředí nebo nahráním rozsáhlejších modů. A pokud jde o grafiku, ve své době patřil Oblivion společně s Gothic 3 k absolutní technologické špičce, a i dnes má při správném nastavení své kouzlo. Obecně velmi rád vzpomínám na tuto dobu. Žádné starosti, devátá třída, legendární dvojice moderních RPG... co si více přát.
Oblivion mě bavil možná víc než kterýkoli jiný TES. A to zvláště proto, že přišel ve vhodnou dobu. The Elder Scrolls V: Skyrim je nepochybně techničtější a dotaženější titul, ale současně i méně hravý, méně živý. Oblivion měl stále v sobě trochu onoho "starého" ducha – rozlehlého, rozporuplného, ale fascinujícího. Mrzí mě jen, že jsem se k předchozím dílům (Morrowind, Daggerfall) dostal až později. Ale Oblivion mi to tehdy plně vynahradil. I přes zmíněná zjednodušení měl něco, co mě dokázalo zaujmout na dlouhou dobu. A s vydáním vynikající total conversion modifikace Nehrim: At Fate's Edge (a následně Enderal: Forgotten Stories) mám navíc další důvod se do tohoto světa znovu vrátit.
Osobně hodnotím 9/10, i když velkou část hodnocení tvoří vzpomínky spíše než samotná kvalita herního designu hry. Nicméně Oblivion jistě špatná hra není, viz nadšené recenze ve Score a Levelu.
Na jednu stranu se vůbec nedivím, že se hodnocení Oblivionu často pohybuje kolem průměru. Sám bych některé pasáže čtvrtého dílu série The Elder Scrolls hodnotil velmi podobně – generické prostředí, místy toporné dialogy a výrazné zjednodušení RPG systému oproti The Elder Scrolls III: Morrowind nebo The Elder Scrolls II: Daggerfall. Jenže... Je tu i druhá strana mince. A ta se začne ukazovat ve chvíli, kdy přijmete svět takový, jaký je. Když se přestanete zabývat vedlejšími banalitami a začnete vnímat samotný zážitek z volnosti, objevování a ponoření do světa Cyrodiilu. Ten je možná menší než mapy předchozích dílů, ale stále působí obrovsky – zvlášť pokud se rozhodnete toulky zpomalit a hru si skutečně vychutnat. A nebo si svět upravíte k obrazu svému – a tady Oblivion opravdu září. Díky obrovské komunitě modderů je možné změnit téměř vše: grafiku, uživatelské rozhraní, systém soubojů, umělou inteligenci, hudbu i samotné questy. Hra se pak může stát přesně tím, čím chcete, aby byla – což je pro sandbox RPG titul obrovská devíza, zvláště v roce 2006 a letech následujících.
Oblivion se ke mně dostal ještě v roce vydání (dárek k Vánocům, cena byla tehdy 899 Kč). Strávil jsem v něm více než 150 hodin, což pro mě tehdy bylo něco naprosto nevídaného u jednoho titulu. A přestože jsem během těch desítek hodin narazil na mnoho hluchých míst, hra mě dokázala vždy znovu překvapit – a někdy i okouzlit. Vzpomínám si například na první větší úkol v Kvatchi – městě sraženém do kolen invazí z Oblivionu, který dodal příběhu okamžitě váhu. Nebo na jízdy na koni po zasněžených horách, kdy jsem s tlumeným klapotem kopyt přejížděl přes skaliska skrytá pod sněhem. A samozřejmě na vzestup hrdiny v aréně, kde každý boj byl krokem výš v kastovním žebříčku.
Jedním z nejsilnějších prvků Oblivionu jsou vedlejší úkoly – ať už pro cechy, daedrické bohy u svatyní, nebo jen pro obyčejné obyvatele Cyrodiilu. Mnoho z nich má silný nápad nebo nečekaný twist. Jeden z mých nejoblíbenějších zůstává ten s malířem uvězněným ve vlastním obraze – surrealistická miniatura, která mi utkvěla v paměti dodnes. Stereotypu se navíc lze snadno vyhnout, třeba i výměnou hudby (já používal soundtrack z filmu Barbar Conan, který perfektně sedl k atmosféře), změnami prostředí nebo nahráním rozsáhlejších modů. A pokud jde o grafiku, ve své době patřil Oblivion společně s Gothic 3 k absolutní technologické špičce, a i dnes má při správném nastavení své kouzlo. Obecně velmi rád vzpomínám na tuto dobu. Žádné starosti, devátá třída, legendární dvojice moderních RPG... co si více přát.
Oblivion mě bavil možná víc než kterýkoli jiný TES. A to zvláště proto, že přišel ve vhodnou dobu. The Elder Scrolls V: Skyrim je nepochybně techničtější a dotaženější titul, ale současně i méně hravý, méně živý. Oblivion měl stále v sobě trochu onoho "starého" ducha – rozlehlého, rozporuplného, ale fascinujícího. Mrzí mě jen, že jsem se k předchozím dílům (Morrowind, Daggerfall) dostal až později. Ale Oblivion mi to tehdy plně vynahradil. I přes zmíněná zjednodušení měl něco, co mě dokázalo zaujmout na dlouhou dobu. A s vydáním vynikající total conversion modifikace Nehrim: At Fate's Edge (a následně Enderal: Forgotten Stories) mám navíc další důvod se do tohoto světa znovu vrátit.
Osobně hodnotím 9/10, i když velkou část hodnocení tvoří vzpomínky spíše než samotná kvalita herního designu hry. Nicméně Oblivion jistě špatná hra není, viz nadšené recenze ve Score a Levelu.
Pro: grafika, rozsah, relativně zajímavý příběh, modifikovatelnost
Proti: generičnost - podobné dungeony, některé úkoly