Ačkoliv nemám rád JRPG, u všech tří her, které jsem v životě dohrál (Chrono Trigger, Final Fantasy III a IX), jsem se opravdu bavil. Na druhou stranu japonských her na hrdiny jsem jak na tabletu s Androidem, tak především na emulátorech PlayStationu a Super Nintenda vyzkoušel desítky a drtivou většinu jsem po několika hodinách ukončil, protože mě prvky typické pro JRPG začaly lézt na nervy. O jakých prvcích je řeč? Otřepaný příběh, v němž banda puberťáků zachraňuje svět před ultimátní hrozbou. Nekonečné brouzdání po mapě kvůli zvýšení úrovně hrdinů. Nekončící řada náhodných, opakujících se soubojů na tahy. Nemožnost ovlivnit vývoj hrdinů. V každém novém městě kompletní přezbrojení všech postav, protože tam obchodník prodává výbavu, která má o tři čísla vyšší statistiky. Pochybnosti členů družiny, jestli jsou oni skutečně ti vyvolení, atd. Přestože mi tohle všechno na JRPG hrách vadí, čas od času si stejně nějaké vyzkouším, abych ho po pár hodinách otráveně odložil na neurčito. Vlastně ani pořádně netuším, čím mě Lunar: Silver Star Story zaujal natolik, že jsem u něj vydržel a s chutí jej dohrál.

Lunar mě každopádně hned od počátku okouzlil grafikou. Ta je sice opět naprosto typická pro JRPG z devadesátých let, ale pokud máte tento styl rádi, dokáže chytnout za srdce. Tato hra vyšla původně na dnes již skoro zapomenutou konzoli Sega CD a po pár letech se dočkala nového vydání na Segu Saturn a PlayStation, kde došlo ke značnému grafickému vylepšení. Právě z playstationové verze vychází Lunar Silver Star Story Touch, kterou jsem na svém tabletu dohrál. Díky tomu, že hra původně vyšla na CD, které mělo mnohem vyšší kapacitu než tehdy běžně užívané cartridge, dočkala se i slušné řádky videí, která provázejí zásadní dějové okamžiky. Když už jsem u toho zpracování, tak hudba je rovněž excelentní a obsahuje celou řadu melodií, které stojí za poslech i samostatně. Ne nadarmo se v čtyřdiskové verzi pro PlayStation objevil celý soundtrack samostatně na jednom CD.

K příběhu asi nemá moc cenu se šířeji rozepisovat. Hrajete za mladíka Alexe, který obdivuje bývalého pána draků a proto se rozhodne, že se vydá v jeho šlépějích. Spolu s kamarádem a dívkou, s níž vyrůstal, se vydá do blízké jeskyně, ve které jeden ze čtyř bájných draků žije. Od něj se dozví, že u každého z draků musí splnit jejich zkoušku, aby od nich získal část legendární zbroje a stal se novým Dragonmasterem. Jenže pak se "naprosto nečekaně" objeví ultimátní zlo, které se rozhodne, že nastal čas na ovládnutí světa, což se mu může podařit jen za pomoci Alexovy přítelkyně (která je převtělením bohyně). Alex se rozhodne ji zachránit, k čemuž mu pomůže další banda puberťáků, která se na něj postupně nabalí. Nemůžou samozřejmě chybět nějaké ty pochybnosti, jestli to dokážou, zrada mezi přáteli, osudová láska a další nutná klišé. V rámci žánru se jedná o průměr, který nezklame, ale ani nenadchne. Mně osobně vadil akorát neskutečně přeslazený závěr, kdy se všichni objímali a ujišťovali o nekonečném přátelství ještě dobrých dvacet minut po zničení hlavního padoucha.

Hlavním důvodem, proč jsem u Lunaru vydržel, bude asi to, že ve verzi pro PlayStation jsou všechny potvory na mapě viditelné, takže se na ně můžete dopředu připravit a pokud chcete, lze je zkusit obejít a boji se tak vyhnout. Lunar: Silver Star Story Touch přinesla ještě jednu velkou výhodu, a sice to, že si lze nastavit vyšší zisk zkušeností a peněz ze zabitých potvor. Maximální navýšení je čtyřnásobné, což už mi přišlo trošku přehnané, ale jelikož nesnáším grindování, rozhodl jsem se obojí zvýšit na dvojnásobné hodnoty. Díky tomu jsem se nikde nezdržoval a hru jsem dohrál přibližně za dvacet hodin, což mi připadá jako naprosto ideální délka. Po celou dobu jsem šel v podstatě jen po hlavní dějové linii. Určitě se ve hře vyskytují i nějaké vedlejší úkoly, ale já jsem na žádný nenarazil. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem si zhruba ve třetině hry přestal povídat se všemi postavami, které jsem potkal. Ty jsou totiž až neskutečně upovídané. Jednak mají vždy připraveny alespoň dvě různé informace, které vám sdělí a navíc se jejich sdělení mění v závislosti na událostech, které ve světě kolem nich probíhají. Na jednu stranu to pomáhá skutečnému vcítění do děje, ale na druhou stranu je toho čtení na počítačovou hru zkrátka moc.

Na závěr něco málo k soubojům. Ty probíhají jako ve všech podobných hrách na tahy, ale odlišují se tím, že si můžete nastavit až tři různá rozestavení vaší party. Nikdo z těch, kdož se souboje účastní, totiž nezůstává na místě, ale všichni se v jeho průběhu pohybují. V závislosti na vzdálenosti a úrovni hrdinů se určuje to, kolik úderů vaše postavy během jednoho útoku zasadí. Každý z hrdinů má osm speciálních útoků (nebo kouzel), které jsou charakteristické jen pro něj. Jsou to jako obvykle mnohem silnější útoky na jednoho nepřítele, což se hodí zejména v soubojích s bossy a pak plošný útok na více nepřátel najednou, což urychluje řadové souboje. I když mě soubojový systém po většinu času bavil, ke konci se už přeci jen začínal stávat repetitivním. Naštěstí výhodou Touch verze je to, že souboje i pohyb po mapě se dají až trojnásobně zrychlit.

Lunar: Silver Star Story je kvalitní JRPG, které by si měl zahrát každý fanoušek žánru. Ale chybu s ním neudělá ani člověk, který těmto hrám neholduje a chtěl by si nějaký kousek alespoň vyzkoušet. Určitě bych ale doporučoval verzi Touch pro Android, protože pokud ho nemáte rádi, vyhnete se grindování.

Asposia je země, která leží kdesi hluboko pod povrchem a o dostatečné zásobování jejího obyvatelstva čerstvým vzduchem se staraly tři větrné fontány. Jenže dvě z nich už delší dobu nefungují, čehož využívá větrný mnich Conroy, který pečuje o tu poslední. Navíc na nebohé Asposiany začali v posledních letech útočit Basyliané, což jsou monstra , která vylétávají z větrných fontán a svým pohledem mění Asposiany v kámen. Této situace využívá Conroy, který upoveňuje svou pozici a stává se faktickým vládcem Asposie.

Ve hře The Inner World se ujmete mladého Roberta, který je Conroyovým učedníkem. Od ostatních Asposianů se Robert odlišuje tím, že v jeho dlouhém špičatém nose jsou otvory a on tak na něj může hrát jako na flétnu. Na začátku příběhu ke Conroyovi přiletí holub, jenž mu ukradne jeho oblíbený přívěsek a je na Robertovi, aby ho od drzého opeřence získal nazpět. Postupně se Robert seznámí s dívkou Laurou, jejíž otec byl kdysi unesen, a s její pomocí začíná zjišťovat, že Conroy rozhodně není tím skvělým mužem, za jakého jej celý život pokládal.

Právě Robert a Laura jsou dvě hratelné postavy, kterým ale naštěstí nebylo věnováno stejně prostoru. Zatímco za Roberta si zahrajete ve čtyřech kapitolách z pěti, do Laury se převtělíte v té zbývající. Proč píšu naštěstí? Kvůli charakteru obou postav. Pokud bych měl popsat Roberta jedním slovem, bylo by to ňouma. V případě Laury by byl přímo hřích nepoužít slova nána. Kdybych se měl rozepsat šířeji, stal by se z Roberta naivní, dobrosrdečný, občas připitomělý ňouma. A z Laury by se stala protivná, rádobydrsná, přemoudřelá, namyšlená nána. Ne nedarmo ji jiná z postav přímo ve hře označila anglickým slůvkem bitch. Za Roberta jsem klikal na všechny předměty a využíval veškeré dialogové možnosti, protože jeho komentáře byly někdy milé, občas vtipné a několikrát i lehce pitomé, což se dalo přičíst tomu, že se poprvé v životě ocitl mimo zdi Conroyova paláce. Za Lauru jsem vykonával jen nezbytně nutné činnosti a stejně jsem si při nich obvykle myslel "drž už kušnu, ty...". V komentáři na hru Nelly Cootalot: The Fowl Fleet jsem napsal, že Nelly je asi nejsympatičtější postava, za jakou jsem kdy hrál, Lauru z The Inner World bych označil za Nellyn protějšek.

Co se týče obtížnosti, je The Inner World naprosto typická point and click adventura moderního ražení. Každá z kapitol se odehrává jen na nějakých 4-5 obrazovkách, které jsou obvykle zalidněny přibližně stejným počtem postav. V inventáři se snad ani jednou neobjeví více než 10 předmětů. Hra se tedy dá za použití metody "kombinování všeho se vším" dohrát i bez návodu. Bohužel jsem se k této pro adventuristy neoblíbené metodě musel uchylovat poměrně často, protože předměty z inventáře sice mizí, ale aktivních míst na obrazovkách zůstává docela dost a hned v několika případech mě vůbec nenapadlo, co bych měl udělat teď. Teprve poté, co jsem na aktivní místo vyzkoušel všechny předměty a najednou se některý podařilo úspěšně použít, jsem si obvykle pomyslel, "tak takhle jste to mysleli". Hned jedna z úvodních kombinací, kdy prak vytvoříte spojením klacku a žížaly ukazuje, že tady se na logiku moc nehraje.

Na The Inner World je znát, že ho má má svědomí malé studio. Hra je krátká (kolem 5 hodin) a grafika má sice svůj svébytný ráz, ale rozhodně se nebude líbit každému. Ale hlavně díky neobvyklému a zajímavému světu, v němž se odehrává a sympatickému Robertovi, jsem si hru užil. Ale jestli vyzkouším i druhý díl The Inner World - The Last Wind Monk, to nevím, protože tam by mělo být hraní za Lauru více než v prvním díle a já vážně nevím, jestli bych tohle dokázal vydýchat.

Jelikož jsem vyrůstal v devadesátých letech, vyzkoušel jsem ve svém pařanském životě tuny plošinovek. Ale kromě Pitfall: The Mayan Adventure, The Lost Vikings a obou dílů Jazze Jackrabbita jsem žádnou jinou nedohrál. Když jsem se před lety vrátil k hraní, a sice na tabletu, zavzpomínal jsem na mládí a pár plošinovek jsem si zakoupil. A při jejich hraní jsem shořel jak papír. Na hraní rychlejších a akčnějších her na dotykové obrazovce jsem totiž levej jak turecká šavle. Navíc jsem obvykle přesvědčený, že jsem to pitomé tlačítko zmáčknul a ten krok navíc jsem rozhodně neudělal. Zkrátka když necítím tlačítka, vítězí má paranoia a já jsem si jistý, že se mnou hra nehraje fér.

V Leo's Fortune tohle rozhodně nehrozí. Pohyb je vyřešen velice jednoduše a to tak, že levým palcem posouváte do stran, čímž ovládáte pohyb, a pravým palcem při posunutí nahoru našeho hrdinu nafouknete a při posunutí dolů jej přimáčknete k zemi. Což zvládne i úplný lempl. Tedy i já. Myslím si, že pro plošinovku primárně určenou pro mobilní zařízení je to naprosto jednoduché a vyhovující řešení.

O co vlastně ve hře jde? Leo je vysloužilý vynálezce, který si užívá zaslouženého odpočinku a hlavně vydělaných peněz. Jednoho rána se ovšem probudí a zjistí, že veškeré jeho zlato zmizelo. Naštěstí byl zloděj neopatrný a značnou část jej vytrousil cestou. Leo se tedy vydává po zlaté stopě, aby odhalil, který z jeho příbuzných má krádež na svědomí.

Leo ovšem není obyčejný člověk. Je to jakási chlupatá koule, která se umí v případě potřeby nafouknout a tímto způsobem dokáže plachtit. Jeho cesta jej provede 5 kapitolami a celkem 20 úrovněmi (plus 4 bonusovými). Leo se tak postupně podívá do dolů, přístavního města, na poušť, do hor a na závěr do továrny. Aby to neměl snadné, čeká ho spusta skákání, plachtění, potápění a na několika místech i pár jednoduchých hlavolamů. Nesmí samozřejmě chybět spousta bodáků a pohyblivých či rotujících plošinek. Naštěstí ho nečekají žádní nepřátelé, protože i bez nich je jeho pouť místy opravdu nelehká.

Každou úroveň lze splnit na tři hvězdičky. První hráč získá po sebrání všech mincí, druhou pokud se mu podaří v úrovni nezemřít a třetí pokud stihne dojít do cíle v určeném čase. Tu první se asi podaří získat každému, protože všechny mince jsou jasně viditelné a většinou i bez obtíží dosažitelné. V určeném čase se také do cíle několikrát podíváte, i když spíše to bude v počátečních úrovních. Ale získat hvězdičku za průchod bez úmrtí hlavního hrdiny, to už je solidní výzva. V Leo's Fortune budete umírat. A to tak že hodně. Ať už proto, že spadnete z plošinky nebo se střetnete s bodáky, ale hlavně v pozdějších částech hry to bude z důvodu, že někam šlápnete nebo skočíte a než se stačíte rozkoukat, něco na Lea spadne nebo ho srazí a podobně. V takovém případě se naštěstí neopakuje celá úroveň a hra vás jen posune a malý kousek zpět, takže po několika pokusech se vám nakonec podaří i náročnější pasáže zdolat.

Leo's Fortune je poměrně krátká hra, kterou lze dokončit za 2-3 hodiny. Ale díky příjemnému ovládání, dobře vybalancované obtížnosti, kvalitnímu level designu, nádherné grafice a výtečnému hudebnímu doprovodu je to čas strávený nanejvýš příjemným způsobem. Takhle si představuji ideální plošinovku na tablet.

Humorná point and click adventura z pirátského prostředí, kde hlavně hrdina sebere všechno, co není přibité a s nadsázkou komentuje dění kolem sebe. To je přece Monkey Island. Ba ne, tady byste Guybrushe hledali marně. Ale nebojte, dobrodružství Nelly Cootalot má rozhodně také co nabídnout.

Nelly má ráda ptáky! No fakt, nekecám. A upřímně doufám, že se všichni ti, které při téhle větě napadlo něco nemravného, červenají, protože tady jde o skutečné opeřence. Když se baron Widebeard, nemesis naší hrdinky, rozhodne všechny ptáky očarovat, aby je zneužil (opět se všichni zvrhlíci styďte) k získání pokladu svého zesnulého bratra, nemůže to Nelly nechat jenom tak. Vydá se po stopách zlotřilého barona, aby nebohé opeřence zachránila a padouchovy plány zhatila.

Nelly se vypraví celkem do tří lokací, kde první a třetí jsou spíše menšího rozsahu, zatímco druhá tvoří nejpodstatnější část celé hry. V první části se bude naše hrdinka snažit dostat z ostrova, kam se nechala tajně přepravit, aby unikla z nudné práce na poště. Poté, co se jí to podaří, zjistí, že baron Widebeard uhranul všechny ptáky na druhém ostrově, ale netuší co s nimi zamýšlí a kam se vypravil. Bude proto muset sehnat komponenty na sestavení ptačího detektoru, najmout vzducholoď a také si opatřit povolení k odletu. No a na závěr bude muset prokázat, že je vhodným kandidátem k tomu, aby se dostala do vulkánu, kde se ukrývá potopená loď s pokladem.

Nelly Cootalot: The Fowl Fleet je spíše lehčí adventura. Předmětů v inventáři je snad po celou hru méně než deset, na několik málo hádanek, které se ve hře vyskytují se po kratším zamyšlení dá bez obtíží přijít a pokud by hráč nevěděl, co dál, vždy se může zeptat Sebastiana, což je ptačí společník hlavní hrdinky. Toho je dokonce možné asi ve třech případech použít, aby Nelly pomohl přímo. Hlavní náplň hry spočívá v rozhovorech. Rozhodně doporučuji využít v dialozích všechny možnosti, i když už jste se potřebnou informaci dozvěděli, protože v téhle adventuře jsem se při několika rozhovorech skutečně upřímně zasmál. Rovněž se vyplatí poctivě prozkoumávat okolí, protože Nelly často humorně komentuje i věci kolem sebe. Pobaví i netradiční řešení některých situací. Když má na konci hry Nelly prokázat, že má Spirit of Huntsman a Will of the Wise Man, vyřeší to tak, že od lovce odcizí alkohol, který si tajně pálí v lese a od notáře získá závěť zesnulého starosty.

Grafické zpracování se povedlo na jedničku. Na hře je sice znát, že ji má na svědomí malé studio, ale přesto je grafika velice pohledná a zároveň přehledná. Hudba skvěle doplňuje atmosféru a také dabing všech postav je výtečný. Ze všeho nejvíc bych ovšem pochválil namluvení samotné Nelly. I díky němu a díky všudypřítomnému a milému humoru bych neváhal označit Nelly Cootalot za jednu z nejsympatičtějších postav, za jaké jsem kdy hrál.

Nelly Cootalot: The Fowl Fleet se dá dohrát za nějakých 5-6 hodin. To se sice může zdát málo, ale já oceňuji, že po celou dobu jsem se výtečně bavil a vychutnával si pohodovou atmosféru, která ze hry čiší.

Už jako kluk jsem měl rád první GTA. Poté mě několik dílů této legendární městské akce minulo a další v sérii jsem vyzkoušel až San Andreas. Nicméně jsem hraní zabalil už v prvním městě, protože všudypřítomný nigga styl se mi nelíbil. Po mnoha letech jsem si postupně na tablet pořídil všechny dostupné díly (trojka, Vice City, San Andreas, Chinatown Wars a Liberty City Stories), ale žádný se mi nepodařilo dohrát. Pak vydaly Rockstar na android Bully, což byl titul, který jsem vůbec neznal, ale údajně to mělo být něco jako GTA ze střední školy a já si řekl, proč ho nevyzkoušet. A rozhodně toho nelituji.

Hlavním hrdinou je patnáctiletý potížista Jimmy Hopkins, jenž kvůli své povaze vystřídal už několik středních škol, protože ze všech byl vyloučen. V úvodu vidíme Jimmyho, kterého matka spolu s novým otčímem vysadí před Bullsworthskou školou a sami se vydávají na dlouhou svatební cestu. Po nezbytném rozhovoru s ředitelem školy se Jimmy ocitá na internátu, kde se převlékne do školní uniformy, seznámí s několika spolužáky a hra může začít.

Herní náplň obsahuje řadu příběhových misí, ještě více nepovinných misí a chození do školy. Kromě toho si Jimmy může přivydělat roznáškou novin a sekáním trávy nebo trávit volný čas závody na kole a na motokárách nebo návštěvou lunaparku. Jak se příběh rozvíjí, odemykají se postupně části mapy. První kapitola se odehrává čistě v areálu školy, kam ale patří i hřiště, tělocvična, knihovna a ubytovny pro chlapce i dívky. Jak se herní plocha rozrůstá a vzdálenosti se prodlužují, potřebuje Jimmy využívat různé dopravní prostředky. Jelikož je našemu hrdinovi pouze patnáct, bude se nejčastěji přepravovat na kole nebo na skateboardu. Pro rychlejší přesun zpět do školy se může svézt i školním autobusem.

Náplň misí je pestrá a hezky se drží středoškolského prostředí. Zadavateli misí budou nejčastěji spolužáci a učitelé. Občas to mohou ale být i jiné osoby (školní kuchařka nebo opilecký Santa). Pro spolužáky budete třeba dělat doprovod z knihovny, ale také intimní fotky roztleskávačky nebo házet vajíčka na dům neoblíbeného učitele. Pro učitele budete dělat často různé obchůzky, během kterých jim máte něco přinést z města, ale také jednomu seženete použité kalhotky z dívčího intru a jinému budete pomáhat vymanit se ze spárů alkoholismu. Kromě toho vás budou zastavovat spolužáci i lidé z města a za peníze po vás budou požadovat různé drobné služby. To může zahrnovat někomu něco přinést nebo doručit, ale třeba i hození třaskaviny do záchodu nebo strčení někoho do odpadkového koše.

Interakce s jinými postavami opět odpovídá tématu. Spolužáky lze zavírat do skříňky, vytahovat jim spodní prádlo a všelijak podobně je šikanovat. Můžete jim ale také projevit náklonnost, za což bude Jimmy od dívek odměněn polibkem. Ve škole se nachází několik frakcí, pro něž budete plnit úkoly a podle toho vám u nich poroste oblíbenost. V každé z pěti částí hry se převážně plní úkoly pro jednu z těchto frakcí. I když je náplň misí pestrá, jejich provedení je často značně stereotypní. Jimmy někam přijede, obhlédne situaci, rozbije pár teenagerům hubu a mise je splněná. Pokud se mu to nepodaří, musí ji Jimmy plnit celou od začátku. Naštěstí je obtížnost dost nízká a já musel opakovat jenom naprosté minimum misí. Po jejich splnění je občas dokonce snazší nechat se za nějaký prohřešek od policie nebo školní ostrahy chytit a nechat se přemístit na policejní stanici nebo pokud probíhá vyučování, tak přímo do příslušné třídy. Jiný postih za dopadení nehrozí.

Když už jsem nakousl ty třídy, navážu rovnou výukou. Tu totiž považuji za jednu z nejzábavnějších částí celé hry. V Bully je možné každý den zajít na dva předměty (jeden dopoledne a druhý odpoledne), které se odehrávají formou miniher. V chemii a dílnách budete mačkat sekvence tlačítek a tím připravovat chemické směsi a opravovat kola. V biologii na vás čeká pitva zvířat, v matematice se budete ve vymezeném čase snažit zodpovědět řadu nenáročných úkolů, v zeměpise si vyzkoušíte slepou mapu různých koutů světa a v angličtině se pokusíte sestavit ze zadaných písmen co nejvíce slov. Kromě toho tu je ještě výtvarka, v níž budete ve stylu staré hry Volfied odkrývat obraz, hudebka, kde se budete snažit mačkat tlačítka přesně podle rytmu a v tělocviku se naučíte nové chvaty, které můžete využít při hře. Pokud v daném předmětu uspějete (každý předmět má pět stupňů s rostoucí obtížností), čeká na Jimmyho i nějaká odměna. Buď se mu odemkne nový oblek, předmět nebo dovednost.

Bully jsem si opravdu užil, i když se v pozdějších fázích dostavil jistý stereotyp. Na druhou stranu, hra se dá dohrát za nějakých 15-20 hodin, takže to není tak hrozné. Líbilo se mi ne úplně obvyklé prostředí, i to, že konečně nemám na konci mise počet zářezů na pažbě jako ten magor z filozofické fakulty. Neznamená to rozhodně, že je hra nenásilná, ale pokud si chcete zahrát GTA a nebýt na konci každé mise masovým vrahem, můžu vám Bully rozhodně doporučit.