Série Resident Evil se v roce 2012 začala potýkat s krizí identity. Vydání šestého dílu totiž rozdělilo hráče na dva tábory, přičemž jedni hru kritizovali za odklon od survival hororu a druzí ji naopak vyzdvihovali za její akčnější pojetí. Po rozporuplném přijetí se tak po sérii slehla zem a to až do roku 2017, kdy světlo světa spatřil Resident Evil 7: Biohazard. Nový díl, který měl ambici vrátit sérii zpět k survival hororu, a to nejen díky zcela novému protagonistovi, ale i pohledu z první osoby či zasazení mimo klasické resident evilovské prostředí. S odstupem let můžeme již v úvodu konstatovat, že se sérii skutečně podařilo zachránit, ale pojďme se blíže podívat, jak si Biohazard vede v roce 2026.

Resident Evil 7: Biohazard je survival horor z pohledu první osoby, v němž se ujímáme role Ethana Winterse, mladého muže, který se vydává hledat svou ztracenou manželku Miu, přičemž poslední stopy vedou na opuštěnou bažinatou plantáž v americké Louisianě. Prvotní snaha o nalezení manželky se ale v mžiku promění v boj o vlastní život, do kterého je kromě Mii zapletena i dosti znepokojivá rodina Bakerových. Už od první chvíle je jasné, že se Biohazard od předchozího dílu výrazně liší, a to nejen svým zasazením, ale především celkovým pojetím hratelnosti. Nejvýraznější změnou je výše avizovaný pohled z první osoby, který je zároveň i jedním z klíčových prvků celého zážitku. Díky němu hra působí skutečně nepříjemným dojmem, prohlubuje strach z neznáma a zásadně ztěžuje pohyb v prostředí, jelikož nikdy přesně nevíte, co se skrývá za dalším rohem. Díky výborné práci se světlem navíc v temnějších částech vnitřních prostor vidíte maximálně pár kroků před sebe, což v kombinaci s místy klaustrofobickým prostředím působí až nesnesitelně tísnivě.

Samotné prostředí hry se pak skládá hned z několika lokací, přičemž většinu času strávíte na pozemku Bakerových, na jehož prostranství stojí hlavní dům, starý dům a pár dalších přilehlých budov. Zde musím zdůraznit, že i přesto, že jsou lokace poměrně rozlehlé, zůstává orientace v prostředí - s výjimkou omezené viditelnosti - překvapivě bezproblémová. Během průchodu hrou jsem si bez větších potíží dokázal udržet přehled o tom, kde se nacházím a kam směřuji, a to i navzdory skutečnosti, že jsou jednotlivé lokace častokrát rozděleny do více podlaží. Na řadu míst se budete během hraní opakovaně vracet, jelikož Biohazard částečně funguje i jako metroidvania. Hned několikrát se vám tedy stane, že naleznete klíč k dříve zamčeným dveřím, po jejichž odemknutí si vytvoříte zkratku pro rychlejší pohyb mezi jednotlivými lokacemi. Tvůrci se zde zkrátka trefili do černého a na first-person perspektivě a temném prostředí vystavěli skutečně pevné základy pro kvalitní survival horor.

Zpátky ale k Bakerovým a jejich příběhu, který na ploše zhruba osmi hodin zůstává překvapivě konzistentní. Je dávkován po menších částech a postupně jej odkrýváte, ať už nacházením různých poznámek a spisů, tak prostřednictvím VHS kazet, na nichž jsou zachycené hratelné retrospektivní pasáže. Pomocí těchto prvků pomalu skládáte celou mozaiku událostí a díky neustálému přísunu, mnohdy spíše enigmatických informací, hra prakticky netrpí hluchými místy. Během explorace herní mapy se pak střetnete i s příslušníky zmiňované rodiny, kteří ve hře zastávají roli příběhových bossů. Právě bossfighty jsou další skvělou stránkou hry. Každý z nich je něčím výjimečný, avšak základní postup k jejich porážce zůstává vždy stejný. Vaším úkolem je vyhýbat se útokům a zároveň hledat na těle protivníka slabinu, do které se ho následně snažíte co nejvíckrát zasáhnout. K poražení daného bosse navíc kolikrát využijete i různé prvky okolního prostředí, což soubojům dodává na dynamice a pestrosti. Souboje s bossy vyžadují odpovídající výbavu, kterou si během hraní postupně budujete a rozšiřujete o nové zbraně. Ze startu vám k ruce bude jen pistole a kapesní nůž, ale postupně váš inventář obohatí například brokovnice, plamenomet nebo granátomet. Nasbírané zbraně pak mimo hlavní souboje využijete i na likvidaci běžných nepřátel, kteří na vás číhají za každým rohem.

Abych Biohazard jen nechválil, musím zmínit i jeho slabší stránky. Ve třetím aktu hry přichází pasáž, která je z většiny tvořena skriptovanými sekvencemi. Ty nejen, že bijí do očí, ale navozují i pocit, že se tvůrci snaží uměle natáhnout herní dobu. Podobně je na tom i následující sekvence zaměřující se na dovysvětlení děje. Ta z hlediska narativu sice funguje, ale po stránce hratelnosti působí velice rozvlečeně a lehce kazí jinak skvělý dojem z hraní. Vše zmíněné navíc v negativním slova smyslu podtrhuje i velice průměrné finále, postrádající jakékoliv výrazné hororové motivy. Tvůrci je zde z nějakého důvodu vyměnili za klidnější a obyčejnější zakončení, což trochu působí, jako by testovali, jak velkou míru hororových motivů jsou hráči schopní skousnout.

Resident Evil 7: Biohazard je i v roce 2026 jedním z nejlepších survival hororů, po jakých jen můžete sáhnout. Nabízí konzistentní a děsivý příběh, propracované zasazení a skvělou hratelnost, kterou podtrhuje pohled z první osoby. Díky němu je celý zážitek prošpikovaný adrenalinem, strachem z neznáma a tíživými pocity z místy klaustrofobických prostor. Hra však v některých pasážích působí, jako by testovala, co jsou hráči v rámci žánru schopni skousnout, což lze pozorovat hlavně v naskriptovaných částech třetího aktu nebo ve finále celého vyprávění, které je z nějakého důvodu nepochopitelně klidné a postrádá jakékoliv výrazné hororové motivy. Celkově je ale Biohazard skutečně kvalitním hororovým zážitkem, jenž vrací sérii ke kořenům a zároveň otevírá zcela novou kapitolu, která na první pohled s původní příběhovou linií téměř vůbec nesouvisí.

V klasickém Minecraftu mám nahráno něco přes 100 hodin, což je na poměry ostatních hráčů spíše úsměvně málo. Jeho základní herní smyčka mě nikdy nedokázala udržet u obrazovky a všechno to stavění, těžení, zabíjení monster a hledání diamantů mě vždy po pár dnech přestalo bavit. Mou chuť vrátit se do hranatého světa ale znovu probudila snaha vývojářů z Mojangu o rozšíření jejich původní hry i do dalších žánrů. Jedním z prvních takových pokusů je Minecraft Dungeons, které se na první pohled snaží konkurovat gigantům jako je Diablo nebo třeba Path of Exile. Dokáže se k takovým hrám ale vůbec přiblížit?

Minecraft Dungeons je akční hack & slash RPG zasazené do hráčům dobře známého kostičkového světa. Narozdíl od klasického Minecraftu zde ale nejde o veškeré výše zmíněné aktivity, nýbrž o zdolávání nebezpečných dungeonů a pronásledování takzvaného Arch-Illagera, který se pomocí tajemného artefaktu snaží ovládnout svět. Příběh je to dosti jednoduchý a přesně takový zůstává i po celou dobu hraní. Neočekávejte tedy jakékoliv cutscény, které by ho dále rozvíjely, a připravte se pouze na úvodní a závěrečnou sekvenci doplněnou o několik krátkých ukázek map s popisy jednotlivých úkolů.
Přesuňme se ale od příběhu směrem k hratelnosti, která tvoří podstatnou část celého zážitku a která se i přes jisté limitace poměrně povedla. Během procházení jednotlivých úrovní a zabíjení všemožných monster získáváte nové zbraně a brnění, které vaší předem vytvořené postavě propůjčí různé efekty. Nejde přitom jen o základní atributy, jako zvyšující se útok nebo obrana, ale o opravdu užitečné nástroje, které vám dokáží celou hratelnost velice pěkně zpestřit. Konkrétně můžete nepřátele například zapálit, zasáhnout bleskem nebo si jejich zabitím doplnit část chybějícího zdraví.

Součástí vaší výbavy jsou i artefakty, speciální kouzla nebo různě očarované předměty, jejichž využití do jisté míry závisí na stylu vašeho hraní. Počet artefaktů, které můžete nést, je však omezený, a tak je před zahájením každé mise dobré promyslet, jakou kombinaci si do dungeonu vezmete. Ať už tedy preferujete kontaktní souboje, jste nadšeným lukostřelcem, nebo rádi zastáváte roli aktivní podpory, své combo si určitě najdete. Pokud se však za záchranou světa chystáte vyrazit sami, je důležité, aby vaše postava zvládala nejen efektivně bojovat, ale i pravidelně doplňovat zdraví. Specializace na jeden konkrétní typ artefaktů se tak ve hře pro jednoho hráče bohužel nedá využít naplno, a pokud chcete z různých rolí vytěžit maximum, budete do hry muset zapojit i pár kamarádů. Minecraft Dungeons lze totiž hrát jak online, tak v lokálním multiplayeru až ve čtyřech hráčích, a právě zde nejvíce vyniká. Já část hry odehrál v režimu pro více hráčů a likvidace nepřátel získala díky různorodým kombinacím zbroje a artefaktů skutečně epické rozměry, plné vypjatých i komických momentů. Samotný průchod dungeony je pak i přes neustále valící se hordy nepřátel dostatečně svižný. Díky předem označenému cílovému bodu jen málokdy sejdete z určené cesty a na konec úrovně se probijete během přibližně třiceti až čtyřiceti minut.

Každou misi začínáte ze svého tábora, kde můžete získanou zbroj patřičně vylepšit za takzvané enchantment points a přidat jí tak několik vámi vybraných vlastností. Tyto body získáváte postupným levelováním vaší postavy a každou část vybavení můžete osadit až třemi enchanty najednou. Nepotřebné předměty lze posléze rozebrat a za získané emeraldy, jež jsou jedinou měnou v celé hře, koupit u obchodníka nové s lepšími staty. Počet a druh obchodníků ve vašem táboře se navíc během hry navyšuje, a to s počtem osvobozených vesničanů v jednotlivých misích. Pokud by vám náhodou cokoliv z výše popsaného přišlo složité, nemusíte se bát - hra vám vše poctivě vysvětlí a vy se tak po několika odehraných misích budete v základním táboře cítit jako doma.

Z dosavadních dojmů je nejspíš patrné, že si mě hra dokázala udržet až do závěru vyprávění, tak kde se tedy skrývají zmíněné limitace? Jakmile vymlátíte pár dungeonů, celé jádro hry se začne postupně ohrávat. Téměř při každém průchodu najdete nové vybavení, a pokud je lepší, naházíte na něj enchanty, nepotřebnou zbroj prodáte a jedete zas nanovo. Poměrně rychle se tak dostaví výrazný pocit repetitivnosti, který dále prohlubuje i absence stromu dovedností či jiného systému rozdělování tříd, jež by hratelnosti dodaly potřebnou hloubku. Minecraft Dungeons ale naštěstí nijak nepřekypuje obsahem a základní hru tak hravě dokončíte za pět až sedm hodin, což je vzhledem k avizované jednoduchosti herní smyčky vlastně docela vítané pozitivum.

Ačkoli nemám k původnímu Minecraftu nijak výrazně blízko, musím přiznat, že mi jeho kostičkový spin-off poměrně sedl. Minecraft Dungeons sice nedokáže konkurovat hrám jako Diablo nebo Path of Exile, ale jako vstupní brána do daného žánru funguje dobře. Příběh i hratelnost jsou možná až přehnaně zjednodušené a celé jádro hry se vzhledem k absenci stromu dovedností a dalších hlubších RPG prvků poměrně rychle ohraje, ale než hru stihnete definitivně odložit, s velkou pravděpodobností se na její konec prokoušete. Úplně nejlépe funguje jako nenáročná oddechovka, která svůj plný potenciál ukazuje především v režimu pro více hráčů .

Série Resident Evil se v posledních letech vyšplhala na absolutní špičku survival horor žánru. Ať už se bavíme o znovuoživení série v podobě Resident Evil 7: Biohazard, jeho pokračování Village nebo postupně vydávaných remacích druhého, třetího a čtvrtého dílu, vždy se jednalo o řemeslně povedený herní zážitek. Nabízí se proto otázka, zda dnes recenzovaný díl s podtitulem Requiem udrží laťku nastavenou minulými díly, nebo zda se ukáže, že sérii už pomalu dochází dech.

Resident Evil Requiem je v pořadí již devátým hlavním dílem série a příběh tentokrát sledujeme z pohledu hned dvou hlavních postav, přičemž každá perspektiva nabídne i odlišný styl hratelnosti. Novou postavou v sérii je agentka FBI Grace Ashcroft, která je vyslána vyšetřovat okolnosti několika záhadných úmrtí, jejichž stopy vedou do hotelu, kde byla před lety zavražděna její matka. Stejný případ současně vyšetřuje i legendární Leon S. Kennedy, kterého však s celou situací pojí zcela jiné okolnosti.

První třetina hry je z většiny věnována Grace, jejíž hratelnost se nejvíce podobá sedmému a osmému dílu série. Napomáhá tomu především pohled z první osoby, který sice lze v nastavení kdykoliv změnit, ale pro autentický zážitek doporučuji zůstat právě u něj. V této perspektivě vás pak s Grace kromě hromady infikovaných a jinak znetvořených nepřátel čeká hlavně prozkoumávání, plížení, sbírání surovin a řešení lehčích či těžších hádanek, které i nadále zůstává jednou ze stěžejních mechanik. Zajímavou novinkou je pak částečné zachování identity některých infikovaných, u kterých lze pozorovat, co dělali těsně před proměnou. Přiznám se ale, že mi celá mechanika nepřijde dostatečně využitá a celkově působí jen pro efekt. V praxi se totiž s těmito typy nepřátel setkáte hlavně během stealth pasáží a navíc nepředstavují o nic větší hrozbu než klasický typ nakažených. Pokud však máte dost nábojů a dobrou mušku, nebude vám dělat problém se i přes větší počet nepřátel jednoduše prostřílet, a to zejména na lehčí obtížnost. Ke správnému survival hororu neodmyslitelně patří i vydatná atmosféra a ta se dá v Requiem vyloženě krájet. Graceiny pasáže jsou skutečně nervy drásající, a to hlavně díky její vystresované a úzkostlivé povaze. Nejednou se mi tak stalo, že mě hra zvedla ze sedačky v naprosto vypjatém momentu, aby mě vzápětí vytrhla z dění přepnutím na druhou hratelnou postavu. Toto tvůrčí rozhodnutí ale kvituji, jelikož vás nutí hru jen tak nevypnout a postupovat v příběhu stále dál.

Jak už jsem zmínil, první třetina hry je věnována hlavně Grace. Hra vám ale nabídne i pár relativně krátkých sekvencí z Leonova pohledu, který je oproti agentce diametrálně odlišnou postavou. Je zkušeným bojovníkem, který se v podobných situacích ocitl již několikrát a nic ho jen tak nevykolejí. Jeho hratelnost nejvíce připomíná třetí a čtvrtý díl série a dozajista naplní vaši touhu po masakrování nemrtvých, pro které vám bude k dispozici nejen rozsáhlý arzenál zbraní, ale i pěsti a kopance. Ve druhé třetině hry pak Leon přebírá otěže a jeho pasáže začínají značně převažovat. Oproti Grace budete s Leonem plnit spíše akční úkoly zaměřené na postupné odemykání nových nebo již dobře známých lokací, což jde ruku v ruce s již avizovanou likvidací nepřátel. V mezičase pak můžete svou nalezenou výbavu i patřičně vylepšit a libovolně modifikovat – ať už přidáním většího zásobníku, nebo třeba zvýšením útočného poškození. V neposlední řadě nechybí ani velice trefné hláškování našeho charismatického policisty, který je v Requiem ve svých vůbec nejlepších letech.

Závěr hry kombinuje pasáže obou hlavních hrdinů a graduje do klasického resident evilovského finále, které není ani zdaleka tak přehnaně akční jako v případě osmého dílu. V poslední řadě musím pochválit i celou vizuální a technickou stránku. Na hru se díky RE Enginu opravdu skvěle dívá a za realisticky zpracované postavy, práci se světlem, efekty a interaktivní prostředí si hra zaslouží velké plusové body. V podobných superlativech musím mluvit i o cutscénách a zvukovém zpracování. Cutscény jsou dramatické, často střídají hned několik kamerových úhlů a plynule přecházejí do gameplayových pasáží. Fantastické zvukové efekty pak perfektně podtrhují napětí a dynamicky se přizpůsobují změně prostředí.

Resident Evil Requiem nejen skvěle vypadá, ale hlavně se výborně hraje. Má poutavý příběh, jehož naléhavost je cítit na každém kroku, přehledně střídá dvě hratelné postavy a mezi gameplayem nechává dost prostoru pro odvyprávění klíčových a fantasticky zpracovaných příběhových cutscén. Mě osobně si získali oba protagonisté, byť mi o něco méně sedla první třetina hry, která je na můj vkus poměrně zdlouhavá a relativně náročná na orientaci v rozlehlém prostředí. Vše však zachraňuje zbytek, který je perfektní kombinací akce a survival hororu. Requiem se zkrátka ve všech ohledech povedl a nelze mu v žádném směru téměř nic vytknout. Nezbývá mi tedy než jen potvrdit, že se autoři opět trefili do černého a nejnovější přírůstek jen sebevědomě potvrzuje, že série stále zůstává na absolutním vrcholu žánru.

Hraní Uncharted 4: Thief’s End mě dostalo do poněkud zvláštní situace. Jedná se totiž o již osm let starý titul, který většina cílového publika zajisté hrála. Nabízí se tedy otázka, zda jsou mé dojmy a názory ještě vůbec na místě. Po dohrání ale zkrátka nemůžu jinak, než vám mé dojmy alespoň stručně a v rychlosti shrnout. Čtvrté Uncharted je totiž skutečně excelentním zážitkem.

Hned zpočátku musím přiznat, že je pro mě Thief’s End vůbec prvním setkáním se světem proslulého Nathana Drakea. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že titul skvěle funguje jako vstupní brána pro nové hráče. Jasně, sem tam narazíte na referenci k předešlým dílům, ale jako celek je čtvrté Uncharted plnohodnotným zážitkem i pro naprosté nováčky v sérii. Děj se točí kolem ztraceného pokladu pirátského kapitána Henryho Averyho, který se Nathan společně s dalšími dobrodruhy vydává hledat. Vedle hratelnosti je příběh bezesporu hlavním tahákem celého titulu. Tvůrci v něm totiž skvěle kombinují vydatné akční pasáže s prvky explorace a precizními filmovými cutscénami. Výsledkem je vyvážený mix akce a emocí, který přetváří tradiční herní vyprávění v dokonalý zážitek.

Další předností titulu je již avizovaná hratelnost, která je složena převážně ze střelby, lezení a řešení nenáročných hádanek. Bojovat budete jak pěstmi, tak střelnými zbraněmi a využít můžete samozřejmě i tichý přístup. Nepřátel je však mnohdy víc než dost, a tak se lokacemi budete občas muset zkrátka prostřílet. Za zmínku rozhodně stojí i detailně zpracovaná prostředí. Městské oblasti působí živým a autentickým dojmem, hory nabízí dramatické výhledy a jeskynní komplexy skrývají nejeden malý poklad. Ačkoliv je Uncharted 4 silně lineárním titulem, nabízí hráčům v některých oblastech značnou volnost v exploraci. To je rozhodně vítaný prvek, který slouží jako příjemné odlehčení mezi akčními scénami. 

Předposlední odstavec bych rád věnoval postavám, bez kterých by titul nebyl ani zdaleka tak povedený. Nathan Drake je charismatický sympaťák, jehož dynamický vztah s Elenou, Sullym a Samem posiluje emocionální stránku celého příběhu. Záporáci výborně kontrastují s Nathanovými hodnotami, a vytváří tak další intenzivní konflikty, ve kterých musí Nathan přehodnocovat své cíle a priority.
 
Uncharted 4 je skutečně excelentním zážitkem, který mohu i po osmi letech od vydání s nadšením doporučit. Vývojářům z Naughty Dog se povedlo vytvořit pokračování, kterým se zavděčí jak zarytým fanouškům série, tak naprostým nováčkům. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak perfektní technické a scénáristické zpracování.

Závodní sérii The Crew jsem v minulosti věnoval jen minimum svého času, a to i navzdory skutečnosti, že mám arkádové závodění velice rád. Situace se však změnila během oznámení The Crew Motorfest, třetího dílu série, který se měl od těch předchozích v lecčem lišit. Vývojáři z Ubisoft Ivory Tower slibovali rozmanitý svět, rozsáhlý vozový park a spoustu dalšího obsahu. Otázkou ale je, zda se sliby skutečně proměnily v realitu. 

Jak už jsem nastínil výše, The Crew Motorfest je arkádová závodní hra zasazena na havajský ostrov Oahu, kde právě probíhá Motorfest, obrovský festival oslavující motorsport všeho druhu. Po úvodní ochutnávce několika menších závodů se vám kompletně otevře celý herní svět a je už jen na vás, jakým motorovým kláním začnete. Oahu je vizuálně podmanivé místo nabízející skutečně pestré prostředí. Těšit se tak můžete na rozlehlé pláže, deštné pralesy, dlouhé dálniční úseky, města, vesnice nebo třeba vrcholky hor. Celá mapa je sice menší než v případě předchozích dvou dílů, ale aktivit nabízí bezesporu dostatek.

Středobodem celé hry jsou takzvané playlisty, tematické závody zaměřené na určitý druh závodění, typ vozidla, značku nebo historické období. Na své si tedy přijdou milovníci luxusních i historických strojů, elektromobilů, motocyklů, či dokonce letadel. V rámci každého playlistu je vám propůjčeno hned několik vozidel, které si následně můžete zakoupit za herní měnu. Za dokončování playlistů navíc získáte odměnu v podobě jednoho z vozů, který jste dříve měli možnost vyzkoušet. Samotná náplň playlistů je poměrně pestrá, od klasických závodů přes driftová klání až po vyhlídkové či orientační jízdy. Dle slov vývojářů budou playlisty nadále přibývat, což dělá z Motorfestu live service titul s velkým potenciálem do budoucna. 

A jak jsou na tom vozidla? K mému překvapení velice dobře. Vizuální zpracování je provedeno na jedničku, ovládání je sice arkádové, ale každý z dostupných vozů se ovládá trochu jinak. Vozový park je složen z více než šesti set vozidel, přičemž k dispozici nejsou pouze automobily, ale i již avizované motorky, letadla či motorové čluny. Tvůrci nezanevřeli ani na milovníky tuningu, pro které je připravena jak vizuální, tak výkonnostní customizace. Až doteď jste pravděpodobně pozorovali jisté podobnosti s konkurenční Forzou Horizon a ano, Motorfest je právě Forze dosti podobný. Celý koncept motorového festivalu však posouvá ještě o level výš, a to možností prakticky okamžitě přepínat mezi autem, letadlem a člunem. Díky tomuto prvku vznikají nové možnosti průzkumu herního světa a to je za mě velké pozitivum. Několik playlistů je také věnováno právě letadlům a motorovým člunům, přiznám se ale, že mě osobně moc neuchvátily. Letadla se ovládají poněkud krkolomně a závody v motorových člunech na mě zas nepůsobily moc zábavným dojmem.

Celkově pozitivní dojem podporuje i několik detailů. Jmenovitě se jedná například o pečlivě vybraný soundtrack či třeba o playlistové vypravěče. Ti vám během jednotlivých klání poskytnou pár zajímavých informací o právě řízeném vozu, okolním světě nebo historických momentech. 

Jak už tu jednou padlo, The Crew Motorfest se v mnoha ohledech podobá Forze Horizon, ale na poli arkádových závodu své místo určitě má. Doufejme tedy, že hře budou tvůrci i nadále věnovat dostatek lásky, aby se tahle skvělá alternativa držela konkurence zuby nehty. Král žánrů je totiž zatím stále neporažen.