Série Resident Evil se v roce 2012 začala potýkat s krizí identity. Vydání šestého dílu totiž rozdělilo hráče na dva tábory, přičemž jedni hru kritizovali za odklon od survival hororu a druzí ji naopak vyzdvihovali za její akčnější pojetí. Po rozporuplném přijetí se tak po sérii slehla zem a to až do roku 2017, kdy světlo světa spatřil Resident Evil 7: Biohazard. Nový díl, který měl ambici vrátit sérii zpět k survival hororu, a to nejen díky zcela novému protagonistovi, ale i pohledu z první osoby či zasazení mimo klasické resident evilovské prostředí. S odstupem let můžeme již v úvodu konstatovat, že se sérii skutečně podařilo zachránit, ale pojďme se blíže podívat, jak si Biohazard vede v roce 2026.
Resident Evil 7: Biohazard je survival horor z pohledu první osoby, v němž se ujímáme role Ethana Winterse, mladého muže, který se vydává hledat svou ztracenou manželku Miu, přičemž poslední stopy vedou na opuštěnou bažinatou plantáž v americké Louisianě. Prvotní snaha o nalezení manželky se ale v mžiku promění v boj o vlastní život, do kterého je kromě Mii zapletena i dosti znepokojivá rodina Bakerových. Už od první chvíle je jasné, že se Biohazard od předchozího dílu výrazně liší, a to nejen svým zasazením, ale především celkovým pojetím hratelnosti. Nejvýraznější změnou je výše avizovaný pohled z první osoby, který je zároveň i jedním z klíčových prvků celého zážitku. Díky němu hra působí skutečně nepříjemným dojmem, prohlubuje strach z neznáma a zásadně ztěžuje pohyb v prostředí, jelikož nikdy přesně nevíte, co se skrývá za dalším rohem. Díky výborné práci se světlem navíc v temnějších částech vnitřních prostor vidíte maximálně pár kroků před sebe, což v kombinaci s místy klaustrofobickým prostředím působí až nesnesitelně tísnivě.
Samotné prostředí hry se pak skládá hned z několika lokací, přičemž většinu času strávíte na pozemku Bakerových, na jehož prostranství stojí hlavní dům, starý dům a pár dalších přilehlých budov. Zde musím zdůraznit, že i přesto, že jsou lokace poměrně rozlehlé, zůstává orientace v prostředí - s výjimkou omezené viditelnosti - překvapivě bezproblémová. Během průchodu hrou jsem si bez větších potíží dokázal udržet přehled o tom, kde se nacházím a kam směřuji, a to i navzdory skutečnosti, že jsou jednotlivé lokace častokrát rozděleny do více podlaží. Na řadu míst se budete během hraní opakovaně vracet, jelikož Biohazard částečně funguje i jako metroidvania. Hned několikrát se vám tedy stane, že naleznete klíč k dříve zamčeným dveřím, po jejichž odemknutí si vytvoříte zkratku pro rychlejší pohyb mezi jednotlivými lokacemi. Tvůrci se zde zkrátka trefili do černého a na first-person perspektivě a temném prostředí vystavěli skutečně pevné základy pro kvalitní survival horor.
Zpátky ale k Bakerovým a jejich příběhu, který na ploše zhruba osmi hodin zůstává překvapivě konzistentní. Je dávkován po menších částech a postupně jej odkrýváte, ať už nacházením různých poznámek a spisů, tak prostřednictvím VHS kazet, na nichž jsou zachycené hratelné retrospektivní pasáže. Pomocí těchto prvků pomalu skládáte celou mozaiku událostí a díky neustálému přísunu, mnohdy spíše enigmatických informací, hra prakticky netrpí hluchými místy. Během explorace herní mapy se pak střetnete i s příslušníky zmiňované rodiny, kteří ve hře zastávají roli příběhových bossů. Právě bossfighty jsou další skvělou stránkou hry. Každý z nich je něčím výjimečný, avšak základní postup k jejich porážce zůstává vždy stejný. Vaším úkolem je vyhýbat se útokům a zároveň hledat na těle protivníka slabinu, do které se ho následně snažíte co nejvíckrát zasáhnout. K poražení daného bosse navíc kolikrát využijete i různé prvky okolního prostředí, což soubojům dodává na dynamice a pestrosti. Souboje s bossy vyžadují odpovídající výbavu, kterou si během hraní postupně budujete a rozšiřujete o nové zbraně. Ze startu vám k ruce bude jen pistole a kapesní nůž, ale postupně váš inventář obohatí například brokovnice, plamenomet nebo granátomet. Nasbírané zbraně pak mimo hlavní souboje využijete i na likvidaci běžných nepřátel, kteří na vás číhají za každým rohem.
Abych Biohazard jen nechválil, musím zmínit i jeho slabší stránky. Ve třetím aktu hry přichází pasáž, která je z většiny tvořena skriptovanými sekvencemi. Ty nejen, že bijí do očí, ale navozují i pocit, že se tvůrci snaží uměle natáhnout herní dobu. Podobně je na tom i následující sekvence zaměřující se na dovysvětlení děje. Ta z hlediska narativu sice funguje, ale po stránce hratelnosti působí velice rozvlečeně a lehce kazí jinak skvělý dojem z hraní. Vše zmíněné navíc v negativním slova smyslu podtrhuje i velice průměrné finále, postrádající jakékoliv výrazné hororové motivy. Tvůrci je zde z nějakého důvodu vyměnili za klidnější a obyčejnější zakončení, což trochu působí, jako by testovali, jak velkou míru hororových motivů jsou hráči schopní skousnout.
Resident Evil 7: Biohazard je i v roce 2026 jedním z nejlepších survival hororů, po jakých jen můžete sáhnout. Nabízí konzistentní a děsivý příběh, propracované zasazení a skvělou hratelnost, kterou podtrhuje pohled z první osoby. Díky němu je celý zážitek prošpikovaný adrenalinem, strachem z neznáma a tíživými pocity z místy klaustrofobických prostor. Hra však v některých pasážích působí, jako by testovala, co jsou hráči v rámci žánru schopni skousnout, což lze pozorovat hlavně v naskriptovaných částech třetího aktu nebo ve finále celého vyprávění, které je z nějakého důvodu nepochopitelně klidné a postrádá jakékoliv výrazné hororové motivy. Celkově je ale Biohazard skutečně kvalitním hororovým zážitkem, jenž vrací sérii ke kořenům a zároveň otevírá zcela novou kapitolu, která na první pohled s původní příběhovou linií téměř vůbec nesouvisí.
Resident Evil 7: Biohazard je survival horor z pohledu první osoby, v němž se ujímáme role Ethana Winterse, mladého muže, který se vydává hledat svou ztracenou manželku Miu, přičemž poslední stopy vedou na opuštěnou bažinatou plantáž v americké Louisianě. Prvotní snaha o nalezení manželky se ale v mžiku promění v boj o vlastní život, do kterého je kromě Mii zapletena i dosti znepokojivá rodina Bakerových. Už od první chvíle je jasné, že se Biohazard od předchozího dílu výrazně liší, a to nejen svým zasazením, ale především celkovým pojetím hratelnosti. Nejvýraznější změnou je výše avizovaný pohled z první osoby, který je zároveň i jedním z klíčových prvků celého zážitku. Díky němu hra působí skutečně nepříjemným dojmem, prohlubuje strach z neznáma a zásadně ztěžuje pohyb v prostředí, jelikož nikdy přesně nevíte, co se skrývá za dalším rohem. Díky výborné práci se světlem navíc v temnějších částech vnitřních prostor vidíte maximálně pár kroků před sebe, což v kombinaci s místy klaustrofobickým prostředím působí až nesnesitelně tísnivě.
Samotné prostředí hry se pak skládá hned z několika lokací, přičemž většinu času strávíte na pozemku Bakerových, na jehož prostranství stojí hlavní dům, starý dům a pár dalších přilehlých budov. Zde musím zdůraznit, že i přesto, že jsou lokace poměrně rozlehlé, zůstává orientace v prostředí - s výjimkou omezené viditelnosti - překvapivě bezproblémová. Během průchodu hrou jsem si bez větších potíží dokázal udržet přehled o tom, kde se nacházím a kam směřuji, a to i navzdory skutečnosti, že jsou jednotlivé lokace častokrát rozděleny do více podlaží. Na řadu míst se budete během hraní opakovaně vracet, jelikož Biohazard částečně funguje i jako metroidvania. Hned několikrát se vám tedy stane, že naleznete klíč k dříve zamčeným dveřím, po jejichž odemknutí si vytvoříte zkratku pro rychlejší pohyb mezi jednotlivými lokacemi. Tvůrci se zde zkrátka trefili do černého a na first-person perspektivě a temném prostředí vystavěli skutečně pevné základy pro kvalitní survival horor.
Zpátky ale k Bakerovým a jejich příběhu, který na ploše zhruba osmi hodin zůstává překvapivě konzistentní. Je dávkován po menších částech a postupně jej odkrýváte, ať už nacházením různých poznámek a spisů, tak prostřednictvím VHS kazet, na nichž jsou zachycené hratelné retrospektivní pasáže. Pomocí těchto prvků pomalu skládáte celou mozaiku událostí a díky neustálému přísunu, mnohdy spíše enigmatických informací, hra prakticky netrpí hluchými místy. Během explorace herní mapy se pak střetnete i s příslušníky zmiňované rodiny, kteří ve hře zastávají roli příběhových bossů. Právě bossfighty jsou další skvělou stránkou hry. Každý z nich je něčím výjimečný, avšak základní postup k jejich porážce zůstává vždy stejný. Vaším úkolem je vyhýbat se útokům a zároveň hledat na těle protivníka slabinu, do které se ho následně snažíte co nejvíckrát zasáhnout. K poražení daného bosse navíc kolikrát využijete i různé prvky okolního prostředí, což soubojům dodává na dynamice a pestrosti. Souboje s bossy vyžadují odpovídající výbavu, kterou si během hraní postupně budujete a rozšiřujete o nové zbraně. Ze startu vám k ruce bude jen pistole a kapesní nůž, ale postupně váš inventář obohatí například brokovnice, plamenomet nebo granátomet. Nasbírané zbraně pak mimo hlavní souboje využijete i na likvidaci běžných nepřátel, kteří na vás číhají za každým rohem.
Abych Biohazard jen nechválil, musím zmínit i jeho slabší stránky. Ve třetím aktu hry přichází pasáž, která je z většiny tvořena skriptovanými sekvencemi. Ty nejen, že bijí do očí, ale navozují i pocit, že se tvůrci snaží uměle natáhnout herní dobu. Podobně je na tom i následující sekvence zaměřující se na dovysvětlení děje. Ta z hlediska narativu sice funguje, ale po stránce hratelnosti působí velice rozvlečeně a lehce kazí jinak skvělý dojem z hraní. Vše zmíněné navíc v negativním slova smyslu podtrhuje i velice průměrné finále, postrádající jakékoliv výrazné hororové motivy. Tvůrci je zde z nějakého důvodu vyměnili za klidnější a obyčejnější zakončení, což trochu působí, jako by testovali, jak velkou míru hororových motivů jsou hráči schopní skousnout.
Resident Evil 7: Biohazard je i v roce 2026 jedním z nejlepších survival hororů, po jakých jen můžete sáhnout. Nabízí konzistentní a děsivý příběh, propracované zasazení a skvělou hratelnost, kterou podtrhuje pohled z první osoby. Díky němu je celý zážitek prošpikovaný adrenalinem, strachem z neznáma a tíživými pocity z místy klaustrofobických prostor. Hra však v některých pasážích působí, jako by testovala, co jsou hráči v rámci žánru schopni skousnout, což lze pozorovat hlavně v naskriptovaných částech třetího aktu nebo ve finále celého vyprávění, které je z nějakého důvodu nepochopitelně klidné a postrádá jakékoliv výrazné hororové motivy. Celkově je ale Biohazard skutečně kvalitním hororovým zážitkem, jenž vrací sérii ke kořenům a zároveň otevírá zcela novou kapitolu, která na první pohled s původní příběhovou linií téměř vůbec nesouvisí.
Pro: Příběh, zasazení, pohled z první osoby
Proti: Závěr hry