Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Adam Kulhánek • 37 let • Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentář

Přejít na komentáře

Detroit: Become Human

  • PC 95
Když jsem se poprvé doslechl o této hře, hodně jsem záviděl majitelům PlayStationu. Později jsem se dozvěděl o tom, že se hry od Quanticu nakonec ukážou i na PC, tak jsem měl obrovskou radost, že si po nějakém čase zahraji i Detroit Become Human. První spuštění hry mi pak ještě poukázalo na fakt, že moje stávající grafická karta hru ani náhodou neutáhne, takže potřebuji upgrade, což nebyl v době celosvětového nedostatku zrovna snadný úkol. Po pár měsících se mi však podařilo jednu sehnat a tak jsem se mohl pustit do hraní.

Jako první do mě udeřila grafická podoba hry. Prostředí, postavy, mimika obličejů, vše vypadá skvěle. Já obvykle grafickou stránku her neřeším, mnohem důležitější je pro mě obvykle příběh a hratelnost. Zde však kvalita grafického provedení zaujala i mě, až jsem si několikrát jen tak bezmyšlenkovitě prohlížel dané prostředí. Hůř to ale bohužel dopadlo s optimalizací pro různé hw sestavy, tedy minimálně s tou mou, protože se mi často hra na pár vteřin zasekávala. Naštěstí mi pomohl softwarový omezovač FPS, po jehož aktivaci již nebyl jediný problém.

Od Quanticu už mám několik her za sebou a tak jsem automaticky sáhl po gamepadu a psychicky se připravoval na typické ovládání pomocí gest, QTE a další jejich šílenosti. To tu samozřejmě je, ale přijde mi, že ne v takové míře jako dřív. Jsem rád, že se tu neopakuje například vykrývání z Beyond: Two Souls. Prostě ve výsledku mi to ovládání ani tak moc nevadilo, jen se mi občas projevil bug v tom, že jsem byl u interaktivního předmětu a místo jeho použití se pouze pohybovala kamera, která se ovládá stejnou páčkou na gamepadu.

Co je ale na této hře extrémně povedené je příběh, dobře napsané a zahrané postavy a vlastně celková atmosféra obecně. Popravdě, po celou dobu jsem byl přilepený na monitoru a sledoval, co se bude dít dál. Líbí se mi rozvětvenost možností, kdy většina kapitol může mít trošku jiný průběh a některé činy nebo rozhodnutí mohou ovlivnit pozdější kapitoly. Úplně nejvíc pak musím hodnotit závěr, kde je rozvětvení opravdu velké a na celou řadu scén ani nemusí dojít. U mě třeba v první hře vůbec nedošlo k chycení Kary a Alice a jejich odvezení do recyklačního centra, z něhož sálala neskutečně drsná atmosféra koncentračního tábora. Popravdě scéna, kdy si měly Kara s Alice "vypnout" kůži a jejich pomalé posouvání ve frontě, ve mně vyvolávaly pocity beznaděje jak při sledování dokumentů nebo filmů s podobnými záběry z druhé světové.

Jinak moje pocity z prvního dohrání byly rozporuplné. Connor se stal deviantem, Hank zůstal naživu, Markus a ostatní devianti získali uznání, ale zrovna Kara s Alice, se kterými jsem se hodně sžil, to na loďce nedaly. Jejich závěr jsem pak rozdýchával fakt těžko. Aspoň došlo na sice očekávané, ale i tak velmi emotivní oslovení "mami".

Po dohrání jsem se začal zkoušet vracet k některým rozhodnutím a volil jsem jiné cesty. Dobrou pomůckou mi pak byl rozhodovací strom, který je pro hráče jako já naprosto geniálním nástrojem. Jen škoda, že se dá vrátit jen k některým místům a i tam je potřeba si vyslechnout komplet celé dialogy bez možnosti přeskakování již známého. V klasické kombinaci s nemožností běhat to pak zbytečně natahuje strávený čas. U prvního průchodu to chápu, je potřeba pro danou scénu pořádně vybudovat atmosféru. Během opakování to už ale potřeba není.

Za mě je Detroit Become Human asi nejvíc povedenou adventurou/interaktivním filmem, co jsem za poslední dobu hrál. Ten příběh mě fakt dostal svým vyprávěním i emočně. Něco takového jsem naposled zažil u prvního Life is Strange a to už je nějaký ten pátek. Samozřejmě chápu, že řadě hráčů může hraní značně znechutit zmíněné ovládání, to ale není můj případ.

Pro: Příběh, postavy, grafika, vyšetřování

Proti: Ovládání

+25