Tohle BY BYLA výborná hra od tvůrců pozdějšího Stalkera, kdyby...

...kdyby na ni měli ukrajinští vývojáři více času, více schopných lidí a asi i hlavně více peněz. Hra místy graficky skutečně nijak neoslňovala, ale do doby Vietcongu ji na tak nízké HW nároky považuji za jedinou s tak pěkně, živouce a neprostupně ztvárněnou džunglí a porostem.

Zároveň přinášela hra množství zajímavých nápadů, které se do té doby pokusil použít málokdo a i poté nad podobnými mechanismy zbytek vývojářského světa ohrnoval nos, více méně se tak děje dodnes. Na mysli mám např. žádné lékárničky, pouze injekce zmírňující bolest, a že bylo injekcí po mapě více než poskrovnu, dodávalo hře na obtížnosti a místy až "hardcorovosti". K nejednoduchému průchodu hrou přispívalo i cheatování hry. Nepřátelé moc dobře věděli, kde se nacházíte, zřejmě díky nedobrovolně nabytým emzáckým schopnostem, které umožňovali vidět a slyšet věci, na které by byly i termovize se sonarem a směrovým odposloucháváním na kilometry krátké.

Tím hlavním, co jsem na hře oceňoval, byl přístup k používání zbraně. Ve hrách to vidíme stále dokola a málokoho to nějak překvapuje. Postava, tahající s sebou v kapse celou zbrojnici. Nikomu dnes nepřijde divné, že postava vytahuje jednu velkou zbraň za druhou a přitom za sebou netáhne nákupní vozík z Tesca. Tady měly postavy, vy a váš parťák, zbraň jednu. Modifikovatelnou a stiskem jednoho tlačítka byl ze sniperky raketomet, přičemž vše vypadalo tak, že tomu šlo věřit. Něco podobného jsem viděl naposledy snad jen v Prey.

Plusem byl i RPG prvek, kdy ztráta bojem zoceleného parťáka citelně bolela. A že jste té bolesti ve hře zažili až až. Ne všechna tato bolest ale byla záměrná, čímž se dostávám k osvětlení, proč tak vychvalovaná hra, i přes nezměrné plus kompletního počeštění, krom titulků i videí a dabingu, sklidila ode mě pouhopouhých dvacet pět ušušňaných procent.

PROTOŽE, vážení, a nebojím se to říct, tohle byla druhá nejpodělanější (ještě slušně řečeno) hra v mé soukromé herní historii, kterou totální podělanosti ve všech spektrech překonává jen brilantní historický propadák Daikatana, a kterému na paty šlape další ze svaté trojice "WTF OMG BugFestů", Pariah.

Hra byla, díky neuvěřitelnému množství nejbizarnějších a nejneuvěřitelnějších bugů v podstatě nehratelná. Opomeneme-li fakt, že stejně jako vzpomínaná Daikatana tato hra nešla hrát a mnohdy ani spustit bez instalace prvního patche, tak zhůvěřilostmi, se kterými jste se po dobu pokusu o záchranu planety před emzáckou epidemií setkávali, byla doslova napěchovaná a díky nim se tak jednalo o ultra-über-hardcore hru. Smrt na jednu dvě kulky byla v pořádku a přispívala realističnosti, to, že vás ale skosila UI postava z druhé půlky mapy, navíc sedící u stolu v budově a napříč celým lesem a občas i kopci, to nenahánělo hrůzu, to nahánělo vzteky žíly. Mise, kdy jste se museli bažinou proplazit kolem nějakého dokola projíždějícího tanku, který samozřejmě přes svůj motor a v zarostlé džunglo-bažině spolehlivě vycítil a uslyšel každý váš doslovný prd, a dostat se tak k nějaké budově s radarem, kterou nečekaně nikdo nehlídal, ale jakmile jste do ni vlezli, vrhla se na vás armáda UI vojáků, střílejících tu ze vzduchu, kde levitovali, tu zpod země, kdy byli nádherně zabetonovaní a z pod tohož betonu mohli vše výsostně kosit, přičemž vy jste samozřejmě beton prostřelit nemohli ani granátem, a ani utéct nešlo, protože kulky neviditelných krtků-protivníků procházely zemí, budovou, překážkami a nebýt mé herní postavy, která tyto projektily spolehlivě schytávala a nestíhala tak vše doléčit dvěma poprděnými injekcemi, určitě by kulky s přehledem už prozkoumávaly neznámý vesmír tam, kam se člověk dosud nevydal, ale kam GSC Game World vyslalo své "družice".

Po této misi už tak nebylo překvapením slézání vysoké a hluboké vojenské výzkumné stanice žebříky pro údržbu, kde to do vás vojáci s krátkými přestávkami šili skrze několik pater, kde jste propadávali texturami do volného prostoru mimo herní mapu (jako i ve zbytku hry) a kde místy žebřík byl aktivní, hmatatelný a použitelný a místy po několik desítek metrů jen vtipně namalovaný na zdi (asi kanadsko-ukrajinský žertík), Nebylo ani překvapením neustálé umírání parťáka, který nepochopil, že byl na misi vyslán mi pomáhat a ne co chvíli teatrálně umírat stojící či běžící kulce v ústrety, padající do neexistující díry, zasekávající se tu o kámen tu o doslovné nic, občas se ze hry zcela ztrácející či vytrácející drahocenné propriety ze své bagáže (když mi debil ztratí drtivou většinu injekcí, které mám u něj schované, protože já nesu granáty např., tak to nejmenší, co pro něj a své nervy mohu udělat, je toho debila zastřelit a načíst uloženou pozici, která se sice jako uložená tvářit může, ale ve skutečnosti je soubor poškozen a tak se musí začít od začátku).

Ano, pokud to někoho už napadlo, já to mnohokrát, skutečně mnohokrát i udělal. Hru jsem odinstaloval a věřte, že v době, kdy jsem to hrál, byste tak sprostého chlapce na planetě nedohledali. A hle, nedalo mi to. Znovu, stejně jako u Romerova skvostu, nechtěl jsem, aby nade mnou hra zvítězila. Nebylo přeci možné, abych nedohrál hru, která měla příběh, která místy i vypadala, ale která házela pod nohy ne klacky, ne klády, ale celé akry těch nejvzrostlejších sekvojů. Hře jsem nakopal... a dohrál ji. Byl to druhý herní svátek, svátek mého přemožení hry, jejímž primárním účelem bylo zajistit odbyt prodejcům klávesnicí a myší. Už nikdy nechci tuhle hru vidět nainstalovanou na mém disku, NIKDY! Přesto je to zkušenost a vzpomínka, která se do hlavy nevtiskla, ale přímo zažrala. Tehdy jsem nebojoval ve hře, tehdy jsem skutečně bojoval se hrou a se svým vlastním odhodláním ztrácet bezúčelně čas při pokořování ukrajinské vývojářské nedůslednosti a ignorace vydávání nějakých dalších opravných patchů. Já v reálu vyhrál, ve hře cíleně prohrál, oddechl si a ze zabugované hry se vrátil do neméně zabugovaného reálného života, ve kterém mi mnohdy chybí jen ta univerzální puška v nějaké kapesní verzi.

Hail to Outbreak, death to bugs!