Vždycky jsem „plejstejšňákům“ záviděl ty jejich závodní série, u kterých se daly probdít dny i noci. Znáte to, začnete kariéru s pár babkama, koupíte první plečku, odjezdíte pár ubohých vesnických závodů a pomalu si krůček po krůčku vyšlapáváte cestičku na vrchol. Buď takové hry na PC dříve nebyly, nebo mi prostě unikaly. S prvním obdobným konceptem jsem se setkal až u NFS Porsche a nedá se zrovna říct, že by se po jejím úspěchu s takovým typem závodních simulací roztrhl pytel. Rád také připomenu velmi povedený, leč hodně obtížný, freewarový simulátor Racer, který aspoň částečně ukojil mou zvrhlou touhu po vůni vysokooktanového benzínu.

GRID jsem si zahrál poprvé před lety, kdy šlo o čerstvou novinku. Z nepochopitelných důvodů jsem tehdy nebyl schopen hru ovládat na klávesnici. Zpětně už opravdu neurčím, zda šlo o mou naprostou neschopnost, či nějaký technický problém, ale tehdy jsem byl touto věcí značně frustrován a hru tak ani zdaleka nedohrál. Od té doby uplynulo pár DIRTů, NFSpeedů, FlatOutů, Test Driverů, Fuelů a Bornoutů. Předevčírem mě sucho donutilo sáhnout do archivu, nahmatat GRID a dát mu další příležitost. Kletba byla zřejmě prolomena, protože od první chvíle se mi vozidla ve hře řídila (na klávesnici) naprosto fantasticky a tak jsem se dal do kariéry.

První plus – grafika. Světla sice stejně přepálený jako u prvního DIRTu, ale stále jde o nex-gen podpořený opravdu kvalitními efekty. Hezké tratě, nablýskané káry, spousta kouře a jisker, co víc chtít? Hudební rockovou nálož jsem sice příliš neregistroval, ale to není dobře ani špatně. Zvukové efekty jsou vcelku ucházející, oproti grafice tedy nejde a ani nešlo právě o orgie. Vám anglofilům to přijde možná jako nicotné plus, ale mě, zaostalému člověku co mluví pouze svou mateřštinou, a to ještě špatně, se docela líbil český dabing. Je příjemné poslouchat postavy v zákulisí závodů, jak se vám snaží sdělovat užitečné informace, což se jim stejně moc nedaří :).

Jak už to tak bývá, ke konci dochází k náhlému ochlazení a přicházející fronta stereotypu může kdekomu zkazit náladu. Polovina hry vás zahrnuje novinkami, druhá pak deptá svou repetivností a umělým protahováním herní doby. Tratě začnou být stejné, vozidla stejná, šampionáty stejné s výjimkou toho, že jsou dvakrát tak delší, ovšem na stále stejných tratích. 24 Hodin Le Mans po každých 3 odjetých šampionátech přestává být zábavné už po druhém odjetí, naštěstí vás ale hra nenutí ten trýznivě dlouhý okruh povinně podstupovat. Nakonec zamrzí i dabing. Týmoví kolegové jsou nadabovaní všichni jedním hlasem a říkají pořád to samé, šéf týmu říká pořád to samé a dokonce i ta ze začátku ukecaná asistentka se sexy hlasem začne časem dokola mlít to stejný.

Po té špíně z předchozího odstavce to s titulem asi moc nadějně nevypadá, ale opak je spíše pravdou. V celkovém kontextu nejsou chyby až tak výrazné nebo neočekávané, klady silně převažují. Nemá smysl se ke každému z mnoha z nich jednotlivě vyjadřovat, ale rozhodně je zmíním v plusech pod tímto textem. Stručně řečeno, GRID mi v mnohém dal to, po čem jsem již léta toužil a o čem jsem psal v prvním odstavci. Na druhou stranu, pořád to není takové, jaké by to mohlo být, tentokrát už stačilo k dokonalosti opravdu nemnoho. Možná, že je i dobře, že ta rezerva tu je a tím pádem snad i důvod mít se ještě na co těšit.