Interaktivní filmy. U většiny hráčů se po vyslovení těchto dvou slov změní úsměv na tváři v kyselý výraz, pohrdání...někdy skoro až zhnusení. Málokterý hráč k nim má vyloženě pozitivní vztah. Nejvíc kladných ohlasů si vysloužil druhý díl Gabriela Knighta. Maximálně si tak ještě někdo vzpomene na Phantasmagorii, ale to je asi tak vše. Říká se, že se jedná o slepou vývojovou větev, hry mají mizernou kvalitu a jsou tak po právu zapomenuty. Já osobně si nic takového nemyslím. Naopak, dokonce považuji interaktivní filmy za velmi inovativní a herně zajímavé.
Tender Loving Care je nejlepší interaktivní film, který jsem doposud hrál. Kdybych ho měl přirovnat k nějaké jiné hře, okamžitě mě napadá Fahrenheit. Ačkoli jsou obě hry postaveny na zcela odlišných herních mechanismech, tak si nepamatuji jinou hru, která by mě dokázala tak rychle a silně vtáhnout do děje. Doslova připoutat k obrazovce. Absolutní sžití se s hlavními postavami a brnkání na strunu emocí se dostavilo záhy. Největší zásluhu na tom mají velmi dobré herecké výkony a především příběh, který není žádnou smyšlenou báchorkou odtrženou od reality, jako tomu u her často bývá zvykem. Sledování postupně se měnícího psychického rozpoložení hlavních aktérů a pronikání do nitra jejich duše je hlavní náplní hry.
Hratelnost je velmi netradiční – viz popis hry. Výsledky duševních pochodů a aktuální stav mysli hráče při odpovídání na někdy dosti bizarní otázky ovlivňuje chování všech hlavních postav. Při vyplňování různých dotazníků a testů se mi často stává, že ani jedna z nabízených možností není přesně podle mých představ a musím tak volit odpověď, která plně neodpovídá tomu, co si skutečně myslím. V TLC jsou možnosti odpovědí tak bohaté, že uspokojeni budou i těžcí zhýralci. Za normálních okolností bych od začátku až do konce razil heslo – chlípnost nade vše – a na nic nebral ohledy. Příběh hry mě však natolik zasáhl, že jsem své chování musel velice rychle přehodnotit. Něco mi totiž říkalo, že s dekadentním přístupem nebude konec příliš dobrý a někdo to určitě nepřežije. Přesto se mi chování postav nepodařilo zcela ukočírovat, protože na konci dostala Kathryn od Michaela sladký polibek. Bohužel pro ni kladivem.
Stejně jako všechny interaktivní filmy má i TLC své vady na kráse:
- při prozkoumávání domu se brzo dostaví stereotyp, protože všechny deníky, knihy, poznámky a dopisy se nacházejí po celou dobu hry na stejném místě, takže vždy následuje takové repetitivní kolečko.
- není možné jasněji a přímo ovlivňovat děj. Odpovědi na otázky fungují jen jako popostrčení a následně se příběh sám volně vyvine dál. Hráč tak nemá hru plně pod kontrolou.
Na vysokých kvalitách hry a jedinečnosti zážitku se však nic nemění. Ale pozor! Je to interaktivní film, takže interaktivní skeptici a škarohlídi by se hře měli raději velkým obloukem vyhnout.
Tender Loving Care je nejlepší interaktivní film, který jsem doposud hrál. Kdybych ho měl přirovnat k nějaké jiné hře, okamžitě mě napadá Fahrenheit. Ačkoli jsou obě hry postaveny na zcela odlišných herních mechanismech, tak si nepamatuji jinou hru, která by mě dokázala tak rychle a silně vtáhnout do děje. Doslova připoutat k obrazovce. Absolutní sžití se s hlavními postavami a brnkání na strunu emocí se dostavilo záhy. Největší zásluhu na tom mají velmi dobré herecké výkony a především příběh, který není žádnou smyšlenou báchorkou odtrženou od reality, jako tomu u her často bývá zvykem. Sledování postupně se měnícího psychického rozpoložení hlavních aktérů a pronikání do nitra jejich duše je hlavní náplní hry.
Hratelnost je velmi netradiční – viz popis hry. Výsledky duševních pochodů a aktuální stav mysli hráče při odpovídání na někdy dosti bizarní otázky ovlivňuje chování všech hlavních postav. Při vyplňování různých dotazníků a testů se mi často stává, že ani jedna z nabízených možností není přesně podle mých představ a musím tak volit odpověď, která plně neodpovídá tomu, co si skutečně myslím. V TLC jsou možnosti odpovědí tak bohaté, že uspokojeni budou i těžcí zhýralci. Za normálních okolností bych od začátku až do konce razil heslo – chlípnost nade vše – a na nic nebral ohledy. Příběh hry mě však natolik zasáhl, že jsem své chování musel velice rychle přehodnotit. Něco mi totiž říkalo, že s dekadentním přístupem nebude konec příliš dobrý a někdo to určitě nepřežije. Přesto se mi chování postav nepodařilo zcela ukočírovat, protože na konci dostala Kathryn od Michaela sladký polibek. Bohužel pro ni kladivem.
Stejně jako všechny interaktivní filmy má i TLC své vady na kráse:
- při prozkoumávání domu se brzo dostaví stereotyp, protože všechny deníky, knihy, poznámky a dopisy se nacházejí po celou dobu hry na stejném místě, takže vždy následuje takové repetitivní kolečko.
- není možné jasněji a přímo ovlivňovat děj. Odpovědi na otázky fungují jen jako popostrčení a následně se příběh sám volně vyvine dál. Hráč tak nemá hru plně pod kontrolou.
Na vysokých kvalitách hry a jedinečnosti zážitku se však nic nemění. Ale pozor! Je to interaktivní film, takže interaktivní skeptici a škarohlídi by se hře měli raději velkým obloukem vyhnout.
Shenmue III