Další ze zástupu her, které jsem dohrál až na druhý pokus s mnohaletým odstupem. Hotline Miami má i dnes co nabídnout, ale v době vydání, kdy nebyla indie scéna ještě tolik rozvinutá, to bylo asi větší zjevení. Ve stylizovaném brutálním kousku jde v první i poslední řadě o hratelnost, jež je velmi specifická a pár her z poslední dekády se zcela zjevně inspirovaly právě prvním dílem dnes již kultovní pixelové vyvražďovačky.

Hratelnost je akční, brutální a velmi rychlá, byť alespoň občasné plánování a taktizování je rozhodně na místě. Hra pracuje s prvkem "instakillu" a hráčova postava proto nevydrží doslova nic (ok, maximálně jeden zásah s příslušnou maskou), ale stejně tak na první dobrou padá i většina nepřátel. Náročnost hry je relativně vysoká, vzhledem k takřka okamžitému restartu to však nevadí a penalizace za smrt tak není přehnaná. Frustrace vystrkuje růžky jen občas a vyloženě mě štvaly jen sporadické bossfighty, které se do hry vlastně moc nehodí a nejsou ani příliš zajímavě zpracované (zejména ten poslední). O vybití všeho živého nejde snad jen v jediné kapitole, kterou si za mě autoři mohli klidně odpustit. Místo chaotických jatek se totiž musíte úrovní proplížit, což je vzhledem k systému hry nesmírný voser.

Grafická stylizace mi příliš nesedla, ale tohle je dost o vkusu a preferencích. Soundtrack je naopak skvělý a rozhodně jde o jeden z prvků, proč si hra za ta léta získala kultovní status. Příběh jsem moc nepobral a hádanku k odemknutí skrytého konce nevyluštil (a ani se o to nepokoušel). Zájemcům doporučím nějaké shrnutí na internetu... ale třeba jsem jen nedával dostatečný pozor.

Hotline Miami je kousek, jehož oblibě vlastně rozumím. I mě hra v zásadě dost bavila. Od původně zamýšlené osmičky mě však zrazuje fakt, že jsem se bůhvíproč k dalšímu spuštění musel spíše trochu nutit... přitom jde o záležitost tak na 6-8 hodin.