Castlevania se v druhém díle posunula od klasické plošinovky dost směrem k metroidvanii (ačkoliv pro žánr je stěžejní až Symphony of the Night). Máme zde celkem povedený otevřený svět, který se získáváním předmětů postupně otevírá. Některé je nutné získat z nepřátel, další jsou dobře ukryté a jiné zase musíte koupit. Mimo nepřátelské oblasti jsou ve hře i města, kde lze nakupovat, léčit se a mluvit s obyvateli. Ve městech je bezpečno, alespoň přes den. Ano, ve hře se pravidelně střídá den a noc, která je mnohem nebezpečnější. Technické zpracování je podobné jako u prvního dílu, tedy průměrná dobová grafika a povedená hudba.

Podle tohoto popisu to vypadá na dobrou hru a ten potenciál tu určitě je, ale celek kazí pěkná řádka problémů. Hlavním je asi obtížnost. Zpočátku není moc jasné co dělat a než si promluvíte s lidmi a projdete blízké okolí, tak dorazí první noc. Není sice problém dojít se vyléčit, ale nepřátelé se stále obnovují a vracet se z větší vzdálenosti skoro nemá cenu. Míst na léčení je ve hře dost málo a jediný další způsob je získání nového levelu. Zjistit co a jak se z rozhovorů a ukrytých nápověd dá, ale najít je... Problémem jsou bloky zničitelné svěcenou vodou, které je mohou ukrývat, případně i blokovat cestu. Není tak hrozné ji na podezřelá místa zkusit hodit, ale munice v podobě srdíček je omezená. Slouží opět pro všechny vrhací zbraně a navíc jako měna pro nákupy. Ty jsou také nezbytné pro postup. Navíc se házením vody dá odhalit i nebezpečná falešná podlaha. Srdíček je tak, alespoň z počátku, velký nedostatek. Později, až získáte pár šikovných předmětů a lepší zbraň, je najednou vše jinak. Nepřátelé padají jak na běžícím pásu, srdíček je hromada, ale to už je moc nepotřebujete. Závěrečný souboj je úplně o ničem, není třeba se ani hnout, jen útočit a za minutu je konec. Hra je tak paradoxně postupně stále jednodušší.

Opravdu rád jsem za hraní verze z Anniversary Collection, původní na NES bych hrát fakt nechtěl. Díky ukládání je začátek jednoduší, falešná podlaha vás moc netrápí a prohledávání lokací je najednou také příjemnější. Rutina přijít do lokace, uložit, vše prozkoumat a vyzkoušet, načíst a projet na čisto, je sice trochu otravná, ale mnohem zábavnější než klasický způsob. I takto jsem s hrou strávil osm hodin, muset opakovat dlouhé úseky by se mi nechtělo. Je to škoda, Castlevania II měla velký potenciál a nebyl by takový problém změnit pár drobností a získat povedenou hru. Takhle jde jen o lehký nadprůměr.