Nejprve šoupli borce do temnýho hradu a spáchali menší žánrovou revoluci, pak šoupli jiného borce pod vodu a ledabyle přitom zprostředkovali tu dost možná nejvytříbenější filozofickoexistenční krizi, jaká se jakékoliv hře kdy v jakémkoliv hráči mohla podařit vzbudit, nu a pak...pak šoupli pro změnu borku - a rovnou zbouchnutnou - do sluncem zalitého matriarchátu, a souběžně přitom zandali průřez jejich dvěma předchozími majstrštyky, povedeně kombinujíc to nejlepší z obého, ovšem bez sebemenší ambice opět aspoň trochu inovovat, ať už herně či narativně. Avšak jako veleambiciózní tuto tůru Frikšoňáci rozhodně prezentují, né že ne.

Znovuzrozená Amnýža je hra o jisté francouzské těhuli, která havaruje v Alžýrské poušti. Aby dostála svému jménu, naše hrdinka na svůj jiný stav zprvu velmi vtipně a poměrně nesmyslně zapomíná. Pak ovšem logicky dělá vše pro to, aby se prioritně vyhýbala tý ožehavý žlutý kouli na nebi, a tak trajdá po všelijakých temných, vlhkých jeskyňkách. A jakož dá rozum u hry, která je o těhotenství a prolejzání těsných prostůrků, využívá hra až absurdně liberálně všemožné yonické symboliky, primárně skrz svých petstotisíc děr a slují ve tvaru stydkých pysků, leckteré z nichž dokonce i krvácejí. Nedávný Scorn měl taky poměrně daleko k subtilnosti, ale oproti tomuto to byl regulérní Lynch.

A když je řeč o tak tíživých, ve hrách nikterak výrazně probádaných tématech, jako ztráta dítěte či brutální podmanění Afriky, trocha subtilnosti a patosu by rozhodně nebyla na škodu. A nechápejte mě zle, von tu ten příběh naprosto suverénně hraje první housle a je bez debat tím nejlepším na celé záležitosti, hlavně v náběhu do finiše, kdy se hra intenzivněji opře do svých nadpřirozených prvků, dokonce i zdárně sekunduje svým umem pohltit i dobré knížce. Jenže pak je konec a a zůstává pachuť nevyrovnaného zážitku, za nímž se snad musela střídat jedna svědomá vize za druhou s až dětinsky nervozní nejistotou, jak tuto storku opravdu podat a odvyprávět. Místo toho, aby to kulervoucně vyobrazilo možné paralely mezi traumatem nad ztrátou potomka a inherentním zlem koloniální expanze, to tak nějak neupřímně doluje trauma z perspektivy kolonizátorky...a pak Vám to předhodí k vyřešení průměrnou fyzikální hádanku.

Protože ano, je to pořád Frictional's Amnesia, takže je tu hodně chození a žádné bojování, až příliš rychle vyčerpané zdroje světla, a samo sebou hádanky, které většinově působí především jako nepřetržitá rekalibrace myšky. Ale mě tato hratelnostní smyčka zaplaťsatan stále baví a nad tou jejich fyzikalitou interakcí se světem pořád lze pohoňkat, navíc až na výjimky jsou zdejší puzzles poměrně kreativní a zábavné samy o sobě. Co už je méně zábavné jest skutečnost, že mamča na pohodu u sebe může nést potenciálně i tři plné 2l petky oleje do olejovky, ale víc jak deset zápalek by už bylo moc. A že má strach, a její strach má metr, a tento metr se chová přinejlepším hrubě nekonzistentně a nespolehlivě, přinejhorším vyloženě rozbitě. A že to má obludy, která mamču loví, ale umřít nelze (okej, toto má lore opodstatnění, ale stejně mě to sralo, protožé...), ale stejně to při vydání nemělo režim bez oblud. A pak ten režim dodatečně přidali. A autorská vize je kaj???

To mě na tom asi žere nejvíc. Bavil jsem se dobře a příběh to má dobrej. Ale hned na začátku Vám to autofelačně řekne, ať to nehrajete s cílem vyhrát, ale ať se především do příběhu co nejvíc ponoříte. A pak Vám to v tom ponoření samo aktivně imrvére brání, a pak se to ještě zhola zprošťuje toho velkohubého sebevědomí, s jakým Vám to prclo onu hlášku na mandle, aby to místo toho ustoupilo jisté kategorii hráčů. Což samo o sobě asi není vyloženě špatná věc, ale co si budem, jestli synci frikšonáčtí chtěli ozaj nadevše hlavně předeslat ten příběh a ten zbytek byl natolik druhořadý, že s odstupem nabídli možnost to prostě vypnout, tak proč...proč vůbec dělat hru? 

A aktuálně chystané pokračování už má i střelné zbraně a crafting a už teď se těším, jak v tom marně budu tu kdysi tak zbožňovanou Amnýžku ještě hledat. Předsudky samo smrdí, ale holt v ty švédy momentálně kdovíjakou důvěru nemám. Překvapen můžu být jen příjemně.