Jako fanoušek série Dark Souls jsem se na tuto hru hodně těšil a těch podobností právě k Dark Souls se tu dá najít dost. Hra je na první pohled fakt těžká, prakticky kdokoliv je schopný mě zabít, o extra těžkých bossech nemluvě. Jsou zde svatyně, které mají podobnou funkci jako bonfiry v DS, čili ukládání pozice a respawn většiny nepřátel. Jinými slovy, to přirovnání se vyloženě nabízí, ale přitom si hra jde tak trochu i svou cestou a to rozhodně není na škodu.

První odlišností, které jsem si všiml, bylo jistě velké množství předmětů. V nich se pořádně vyznat je docela náročná práce, čemuž moc nepomohou jejich japonské názvy. I po dohrání hry se těmi názvy nedokážu prohrabat a tak se orientuju především podle ikony a případně opakovaně čtu popisky. U některých předmětů se mi stávalo, že jsem i po přečtení popisků nechápal význam jejich účinků a tak jsem to musel googlit na internetu.

Další odlišností je obrovské množství atributů a schopností, které se tu evidují s tím, že mnohé z nich se dají vylepšovat. Jsou to základní atributy, konkrétní schopností u jednotlivých typů zbraní, ninjitsu pointy, onmyo pointy, zběhlost ve zbraní, familiarita zbraně, fame pointy… Jinými slovy je toho spousta a určitě jsem ještě na něco zapomněl. Na začátku je tedy fakt doslova peklo se v tom nějak vyznat a nepokazit si tak build postavy.

To samé peklíčko přichází i v ovládání během soubojů. S rostoucím množstvím získaných schopností ve zbrani přichází spousta možností, jakým způsobem se bojuje a to se všechno ovládá různými kombinacemi tlačítek na ovladači a to ještě v závislosti na postoji. Plus některé chvaty se ovládají stejným tlačítkem a je tak potřeba nastavit, že se bude dělat jeden chvat na úkor druhého. Zní to hrozně náročně, ale pokud to hráč všechno dostane pod kůži, může se svojí postavou dělat hodně dobré kousky. Já osobně jsem asi někde mezi, určitě jsem se nenaučil efektivně přepínat postoje během souboje, ale i tak se mi podařilo základní hru dohrát.

Další náročnou disciplínou na pochopení je kovárna. Zde je možné si nechat ukovat předměty, vylepšovat předměty, očarovávat, atd. To vše samozřejmě za peníze. Když jsem si tam pak chtěl vylepšovat oblíbené brnění (používal jsem set Warrior of the West), tak to později stálo obrovské částky, takže se mi spíše vyplatilo někde danou část brnění získat třeba z fantoma než si to sám vylepšovat. A nebo jsem to pořádně nepochopil.

Příběh hry mě docela chytil. Na začátku jsem si ale říkal, jestli náhodou nehraji druhého zaklínače, protože hra začíná tak, že je hlavní hrdina s dlouhými bílými vlasy ve vězení. Interně jsem tak začal Williamovi říkat Geralt. Jinak hlavní postava Williama vychází ze skutečného mořeplavce, který se stal Samurajem. O něčem takovém jsem do té doby nevěděl, takže jsem se zase dozvěděl něco nového. Jinak s japonskou kulturou obecně nemám moc zkušeností, takže spousta věcí je pro mě neokoukaná a tak mě celý průběh bavil.

Design hry mi ze začátku zase připomínal Dark Souls. Postupné probojovávání se, hledání zkratek, které při případné smrti ušetří cestu, čas a hlavně životy, bojování s minibosem. Vzhledem k častému umírání na obyčejných nepřátelích jsem zjistil, že mi tři základní elixíry rozhodně nebudou stačit a tak jsem se dal na hledání Kodamů, kterým díky jejich vzhledu interně říkám "Alzáci". Moje první setkání s bossem nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem původně čekal, takže super. Následně jsem ale zjistil, že hra není jednolitá jako Dark Souls, ale rozdělená do samostatných misí, což nemusí být hned špatně. Stejně tak je zajímavé, že design jednotlivých misí se mění. Někdy je postavený na zkratkách, jindy na postupu k dalším svatyním, atd. Jinak mým největším zásekem byl asi hned druhý boss Hino-Enma. U ní jsem zkysl asi 4 hodiny, než jsem se pořádně naučil její moveset. Její porážka mi pak přinesla klasický slastný pocit velkého vydřeného vítězství, který mám tak rád. Později jsem se už dokázal slušně zdokonalit v technice hraní a buildu postavy, takže se už žádný větší zásek naštěstí nekonal. Plus jsem později objevil na bosse velmi účinný Sloth talisman. Asi nejvíc jsem si ale zanadával v oblasti s vodou, do které jsem padal s až moc velkou pravidelností.

Co se mi ale moc nelíbí je až moc časté opakování. Týká se to již navštívených map, kde se odehrávají submise. Ty na vyloženě stejném místě se ještě dají akceptovat (i když časem nudí), ale to že se naprosto stejná mapa submise opakuje v úplně jiné oblasti už začíná být divné. Stejně jako je hodně otravné neustálé bojování se stejnými bossy. Na Onryokiho a Nueho jsem tak začal být velmi rychle doslova alergický. Stejně tak zamrzí i opakující se hudba u bossů.

Co mě ale vyloženě naštvalo a stálo nějaké body z mého hodnocení je přechod do DLC oblasti. Dohrál jsem základní hru, s odřenýma ušima jsem ještě zvládl oblast v Londýně (klony Kelleyho a Hundred Eyes mi dali fakt zabrat), ale následný přesun do DLC mi už svým o 50 vyšším levelem naznačovalo, že něco není v pořádku. Prakticky každý nepřítel byl pro mě problém, hlavně ti větší ve vesnici, kteří mě dali na dvě rány, zatímco já jsem je likvidoval celou věčnost. Nakonec se mi podařilo se dostat k bossovi, ale ten byl pro mě tvrdou stopkou. Jeho úspěšný útok byl pro mě prakticky fatální, zatímco já mu svým útokem ubíral jen malé množství životů. Tímto způsobem bych ho musel likvidovat tak čtvrt hodiny s tím, že jakákoliv moje chyba znamenala prakticky jistou smrt. To mi přijde bohužel těžce nezvládnuté. Na jednu stranu chápu, že DLC vyšlo až po nějakém čase a mezitím se hráči nalevelovali a získali kvalitní divine vybavení. Pro mě jako hráče, který má k dispozici DLC hned to ale znamená hodiny a hodiny farmení levelů a vybavení, bojování s fantomy, opakované procházení již navštívených míst v twilight misích, bojování s více bossy najednou (pro mě zatím nemožné) nebo opakované bojování s bossy v abyss. To mě po čase tak nějak přestalo bavit a tak jsem se na DLC nakonec vykašlal a to je fakt škoda, protože mě to procházení nových oblastí celkem bavilo. Ale třeba se ke hře časem někdy vrátím, uvidíme.

Celkově mě hraní hry fakt bavilo, přišlo mi to jako takové dynamičtější a rychlejší Dark Souls v kombinaci s Diablem a jeho množstvím předmětů. Souboj s bossy byl těžký ale férový. Nepřátelé byli celkem originální (hlavně živá stěna), ale časem se hodně opakují. Nemožnost plynulého přechodu do DLC je pak pro mě slušnou podpásovkou.