Dobrá zpráva: I po těch letech je první Sonic fakt zábavný, aniž by člověk jakkoli bral ohled na jeho stáří.

Samozřejmě, jako většina her z 16-bitové éry je postavený na arkádové logice. Což znamená, že místo několikahodinové kampaně nabízí pár levelů, které je ale možné (a leckdy nutné) procházet několikrát. A herní mechaniky se drží hesla "easy to grasp, difficult to master".

Pokud se tedy v první, de facto tutoriálové, zóně zdá, že Sonica je téměř možné hrát poslepu, protože používá jen jedno akční tlačítko a nabízí zdánlivě štědrý systém zdraví v podobě sbírání prstenců, zóny následující ho vyvedou z omylu.

Sonic k vícenásobným průchodům vyzývá dvěma způsoby: Jednak jde v levelech najít spoustu alternativních cest (a míst, kde lze sbírat cenné kroužky) a poté, co se s nimi hráč důkladně seznámí, může se snažit o jejich co nejrychlejší proběhnutí a uhánění vysokého skóre. Druhý způsob je pro hráče více bolestivý: V pozdějších zónách je level design místy až zlomyslně krutý. Složité kaskády překážek vyžadující si naprosto přesné načasování a pohyb s přesností jednoho pixelu samy o sobě napínají nervy k prasknutí, ale občas jsou taková místa ještě proložená vyloženými pastmi - třeba se radujete, že jste právě přeskákali lávovou propast, když tu vrazíte do pružiny, která vás nemilosrdně odpinkne zpět vstříc kruté smrti. Jindy musíte v napjatém časovém limitu proskákat skrze překážky, které neodpustí jedinou chybu či zaváhání.

Pokud nehrajete emulovanou či portovanou verzi umožňující dělat savy nebo navyšovat životy, pravděpodobně tak Sonica nepokoříte na první průchod a nejspíš ani druhý. Vedle takové zóny Scrap Brain vypadá i čtvrtý Crash Bandicoot jako pohodová záležitost pro casual hráče.

Vzhledem ke kvalitám hry mě to ovšem rozhodně neodradilo od toho, aby se pustil i do dalších klasických dílů.