„Příchod třetího úsvitu budiž údělem země,

 jakož to začátek konce,

i jakožto první kapitolou Nepsaných časů.

 Runový řád bude poznamenán dávným zlem a slova budou rozpředena…“

 
- z archivu Správců

 

Čtyři roky trvalo, než po druhém pokračování mistra zloděje přišlo fanoušky vymodlené pokračování. Ale už pod hlavičkou nového studia. Změny se však netýkaly jen názvu vývojářské stáje, ale i enginu a konceptu. V jistém smyslu šlo o krok do neznáma. Ten krok však nebyl učiněn úplně šťastně a někde při došlapu se podvrkl. Tato hra má více problémů a nedostatků, než by si virtuální zloději přáli a… než by si zasloužila, protože na celé hře lze vidět, že oplývá jasnou autorskou vizí, jejíž potenciál ale sráží tristní technický stav, uspěchané vydání a nedotažené mechaniky.

 Hra si, kamkoliv se vrtla, nesla problémovou pověst už v době vývoje, na jehož informační střípky si velmi dobře pamatuji. Oznámení třetího dílu přišlo jako blesk z čistého nebe, když už hru pomalu nikdo nečekal. Prvotní informace hlásaly, že se jedná o revoluci v sérii a kdesi cosi, ale já celé dění kolem chystaného dílu vnímal se značnou skepsí. Promo obrázky z alfa verzí, se mi nelíbily a prvotní dojmy rozebírané v tištěných periodikách moji skepsi jen prohlubovaly. Konečné recenze nebyly povzbudivé a redaktoři se neubránili přirovnat třetího Thiefa svou rozporuplností ke druhému Deus Ex, byť si na hře našli mnohé pozitivní. Bylo na tom mnoho pravdy.

 Srovnávat tuto hru s jejími předchůdci je bezpředmětné, přesto se tomu při největší snaze dá stěží ubránit a ani já si to neodpustím. A ani nechci. Tento titul disponuje tolika rozpory, že jen těžko se mi hledalo výsledné a spravedlivé hodnocení. A proto si řekněme hned z kraje, co této hře nejvíc ublížilo – konzolovitost a Unreal engine. Sami tvůrci ve své době přiznávali, že se s tímto enginem teprve učí zacházet a stejně jako druhý Deus Ex, byl pro ně i třetí Thief jakýmsi experimentem, čemuž všechna čest. Bez experimentování a občasného vybočení ze zajetých kolejí a sázek na nejistotu, by se málo co, mělo kam posunout. V tomto případě to ale, obrazně řečeno, žádný jackpot nepřineslo. 

 Zapomeňte na obří, rozlehlé, do detailu promyšlené lokace, které v předchozích dílech vyzývaly vaše schopnosti. Prostředí zde je klaustrofobicky smrsknuté k sobě a nedává příliš prostoru k vynalézavosti. Lokace od sebe segmentově oddělují loading zóny. Každá mise tak standardně obsahuje dvě lokace, oddělené načítací obrazovkou. To zcela ubírá pocit návaznosti a každá lokace působí spíše jako samostatná jednotka. Oproti předchozím dílům zde přibylo cestování po Městě, což zní na papíře přímo skvěle, ale v praxi je to vlastně celkem otravné. Čtvrti Města jsou malé a designově působí jako zaplivané, zadní uličky, byť se o nich mluví jako o „náměstích“, či hlavních třídách. Může za to omezenost Unreal enginu a cílení na konzole. Ale nebourá to jen designové možnosti autorů, nýbrž i hratelnost. Předchozí Thiefové stavěli na pohledu první osoby. Zde je ta možnost také, ale je tak příšerně optimalizovaná, že bude lepší, když zůstanete v pohledu třetí osoby, pro který je hra primárně koncipována. Na hratelnosti je to více než znát. A protože obyčejnou misi jste schopní s prstem v nose dohrát za hodinku, napadlo tvůrce, že natáhnou herní dobu nuceným pobíháním po městě. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby zde byl dobře umístěný hratelný obsah, jehož náplň se bude obměňovat. To zde ale není. Jakmile si město jednou proběhnete, už pro vás nepředstavuje nic atraktivního. Stane se z toho jen otravné chození, plné mizerných, rozbitých skriptů a věčně se spawnujícími biřici. Pro úplnost ještě připočtu sníženou obtížnost, která nekráčí ve stopách předchozích dílů a pouze vám jen snižuje zdraví a přidává povinnost nakrást větší procento lupu. Dodatečné úkoly, nebo zákaz vraždit ozbrojené stráže, ze hry úplně odpadá. Poslední zmíněné bylo vždy poznávacím znamením Thiefů – omráčit, ale nezabíjet. Jste zloděj, ne vrah. Ale co se stane, když dostanete beztrestnou možnost zabíjet si, jak je vám libo a nijak se to do hry nepromítne? Ano, já toho také okamžitě zneužil. Protože proč ne?

 Dobrá, nad tím se dá přimhouřit oko. Nad čím už ale ne, je technický stav hry. Bugů, glitchů, systémových pádů a nedomyšleností je zde tolik, že by obsáhly menší svazek papíru. Nejstrašnější ze všeho, je ovládání samotného Garreta – samovolně klouže z úzkých lávek, čemuž mnohdy NELZE zabránit, seč se snažíte sebevíc. Skákání z místa na místo je čirá loterie s velice mizerným kurzem, neviditelné překážky jsou v každé lokaci, občas se nelze protáhnout prostorem, kterým by to jít mělo, či se vyhoupnout na nějakou vyvýšeninu – Garret jen učiní prazvláštní pohyb rukama a následně „zamrzne“ v prostoru. Tento jeho „postoj“ se dá odstranit pouze tak, že natáhnete tětivu luku, nebo seskočíte z nízké (pokud je k dispozici) zídky. Počítejte ale s tím, že se tomu nevyhnete a bude vás to dopalovat. A strážné, kteří sedí na židlích, NELZE omráčit. Buď je musíte vylákat a bacit je po hlavě až se uklidní, nebo prostě a jednoduše vytáhnete luk a uspíte stráž navždy, což byla má obvyklá praxe, když jsem ještě neměl přebytek plynových šípů a bomb. Hloupé.

 Je toho více co by se dalo vytknout, ale chtěl jsem zmínit jen to, dle mého názoru, nejdůležitější. Je tato hra tedy v něčem vůbec dobrá? Ano je. Tato hra je v něčem dokonce vynikající a po thiefovsku jedinečná.

 Jako první ihned vypíchnu příběh – ten je dle mého názoru nejlepší a nejdospělejší z celé trilogie. Předchozí díly poskytly vhled do filosofie dvou ze tří hlavních frakcí: Pohanů a Kladivářů/Mechanistů. Zde se nám trojlístek uzavírá ve třetí poslední vlivné frakci, což jsou samotní mysteriózní Správci. V jejich společenstvu panuje rozkol, kvůli nejasně vykládanému proroctví, které ohrožuje samotný řád a potažmo samotné Město. V zoufalství se Správci obrací na vás a vaše schopnosti, abyste vše prošetřili a pomohli lépe určit výklad temné věštby, která je věky ukrytá v symbolech. Jenže nic není tak, jak se zdá a je těžké poznat, komu věřit. Začíná se odvíjet chvílemi až špionážní dobrodružství, které je vám servírováno v poctivé kombinaci originality, napětí, zvratů a patřičné atmosféry, tolik vyzdvihované u předchozích dílů. Postavy jsou zapamatovatelné, stejně jako jejich charaktery, byť některé dostávají jen trestuhodně malý prostor.

 Dabing je znovu mistrovský a stráže sypou z rukávů jednu trefnější hlášku za druhou. Jedna ukázka za všechny: přikradu se k namol opilému biřici a udělám hluk, načež zaslechnu jeho opilecké zvolání: „Cože?! Kdo tam?! To je šéf? Neee, já nepil!“ Garret je tentokrát více upovídanější, jízlivější, vtipnější a ještě více (to ještě jde?) sympatičtější. A myslím, že nejsem daleko od pravdy, když prohlásím, že je pro Stephena Russella tento charakter srdcovou záležitostí, neboť je cítit jeho nasazení.

 Byť jsou některé mise hodně slabé (pohanské, „ještěří“), některé se staly doslova legendárními. Vedle všemi opěvované Shalebridgeovy kolébky, která, co se nápaditosti týče, je vrcholem herního level designu, to je Hodinová věž, Maják, Muzeum, nebo ústředí Správců, kde se do vás plně zakousne atmosféra předchozích dílů. A i zde, tentokrát ještě o něco více, tu geniální soundtrack dokresluje váš hutný prožitek.

 Tvůrčí rukopis je patrný i z předělových filmečků, znovu stylově kombinující živé herce a počítačové a kreslené animace, které nám ukazují, že na hře znovu dělali velmi talentovaní lidé, kteří měli opravdovou snahu svůj autorský záměr předvést v tom nejlepším světle… respektive temnu.

 Stojí tento díl tedy za zahrání,  když je v něm tolik chyb, nestability a nedodělků, jako ve Windows 98? Rozhodně. Šikovní modeři hru přeleštili (pokud to engine dovolil), upravili na moderní stroje a přidali širokou škálu nastavení, takže jsem strávil dobré tři hodiny laborováním s vyhovujícím nastavením. Stálo mi to za to, jelikož tato hra se vám dokáže za vaši trpělivost a velkou míru tolerance odměnit nezapomenutelným zážitkem. Její největší chybou už navždy zůstane špatně zvolený engine a přecenění jeho možností, protože i když původně zamýšlené provazové šípy, museli nahradit směšné přísavné rukavice, tento díl uzavírá zlodějskou trilogii důstojně a lze ho vedle předchozích dílů trochu nesměle postavit na stejnou roveň.
Vždy ale bude ten třetí od konce.