Při příležitosti pařbexu Duke Nukem 3D: Anniversary World Tour jsem si zopakoval čtvrtou epizodu „The Birth“ z klasického Duke Nukem 3D, neboť tu jsem si pamatoval nejméně. Jak se následně ukázalo, nepamatoval jsem si ji vůbec, ale začneme od začátku… Vše údajně začalo Velkým třeskem. Následovala řada nepodstatných událostí a za necelých 14 miliard let vyšel Duke Nukem 3D. Nastala doba, kdy téměř každý pevný disk „čtyřiosmšestek“ a prvních Pentií musel obsahovat Duke Nukem 3D. A ti největší borci měli dokonce Duke Nukem 3D: Atomic Edition, která obsahovala navíc právě čtvrtou epizodu „The Birth“.
Nyní, po čtvrt století, mě překvapilo, že Duke Nukem 3D je vlastně velmi rychlá hra (se zapnutým autorunem), je trochu víc „doomovitá“, než jsem si pamatoval. Všude plno poměrně jednoduchých potvor, ale na vyšší obtížnosti dávají brutální damage a nábojů není přebytek. Avizované zákysy jsem naštěstí nezaznamenal, naopak kvituju, že i když se ve hře nachází klasický systém třech typů bezpečnostních karet, tak levely nejsou kompilovány stylem „na jedné straně seber kartu a na druhé straně mapy ji použij.“ V podstatě pokud se díváte kolem sebe, jdete pořád za nosem.
Epizoda The Birth se mi designově velmi líbila. Vůbec jsem si nepamatoval, jak byl každý level příjemně vtipný – od burgrárny, přes policejní stanici, strip club, supermarket a další. Musím říct, že v roce 1996 dokázala málokterá hra tak přirozeným způsobem vyobrazit reálné prostředí. Mapy byly ale poměrně malé, každá se dá profrčet za pár minut, např. konkurenční Blood se mi zdál nepatrně větší.
Přidanou novou zbraň raději nebudu hodnotit (na piču), myslím, že nároky na datadisk byly v roce 1996 nepochybně nižší, ovšem také záleží, za kolik se Plutonium Pak vlastně prodával. I když ono je to asi jedno, protože jste jej beztak všichni pirátili na disketách, jen já jsem si hru v 11 letech koupil za lidových 2299,- Kč, které jsem poctivě vydělal točením dětského porna.
Nyní, po čtvrt století, mě překvapilo, že Duke Nukem 3D je vlastně velmi rychlá hra (se zapnutým autorunem), je trochu víc „doomovitá“, než jsem si pamatoval. Všude plno poměrně jednoduchých potvor, ale na vyšší obtížnosti dávají brutální damage a nábojů není přebytek. Avizované zákysy jsem naštěstí nezaznamenal, naopak kvituju, že i když se ve hře nachází klasický systém třech typů bezpečnostních karet, tak levely nejsou kompilovány stylem „na jedné straně seber kartu a na druhé straně mapy ji použij.“ V podstatě pokud se díváte kolem sebe, jdete pořád za nosem.
Epizoda The Birth se mi designově velmi líbila. Vůbec jsem si nepamatoval, jak byl každý level příjemně vtipný – od burgrárny, přes policejní stanici, strip club, supermarket a další. Musím říct, že v roce 1996 dokázala málokterá hra tak přirozeným způsobem vyobrazit reálné prostředí. Mapy byly ale poměrně malé, každá se dá profrčet za pár minut, např. konkurenční Blood se mi zdál nepatrně větší.
Přidanou novou zbraň raději nebudu hodnotit (na piču), myslím, že nároky na datadisk byly v roce 1996 nepochybně nižší, ovšem také záleží, za kolik se Plutonium Pak vlastně prodával. I když ono je to asi jedno, protože jste jej beztak všichni pirátili na disketách, jen já jsem si hru v 11 letech koupil za lidových 2299,- Kč, které jsem poctivě vydělal točením dětského porna.
