Tak tohle se skutečně povedlo.
Ačkoliv mám stále raději Blair Witch, která mě skutečně dostala, Layers of Fear 2 je pravděpodobně nejvyrovnanější dílo Bloober Teamu. Nabízí totiž surrealistický příběh ve stylu nočního běsu, vyrovnané hovorové prvky, a pro ně nevídanou optimalizaci. Ve skutečnosti vzali všechny jednotlivé prvky fungující v jiných jejích walking simulátorech, a stvořili, prozatím, Moby Dicka v jejich stylu.
Někomu by mohlo vadit, že musí přicházet k této hře s poněkud otevřenější myslí, a to i na poměry jejich tvůrců. Ačkoliv každá taková hra je tak trochu puzzle, tušíte o co tam jde. Víte, že v Blair Witch jste v lese s čarodějnici, víte, že v Layers of Fear jste zmučený malíř, víte, že >observer_ se pohybujete ve futuristickém světě – zkrátka jsou tam kotvy.
Layers of Fear 2 tohle v zásadě nemá, a od začátku vás nechá plácat mezi několika světy. Dětskou fantazii, dospělým uměním, nočními můrami, sněním a vzpomínkami. A to bez nápovědy. Samozřejmě, že si časem začnete dělat obrázek o čem to vlastně celé je, ale není to pro každého. Vezměme si, že filmy jako Metropolis, Černá labuť nebo Hereditary nejsou pro každého a Layers of Fear 2 je to všechno krát milion, protože přeskakuje velmi divokým způsobem tam a zpátky. Nedivil bych se, kdyby to většinu hráčů otrávilo, ale já to miloval.
Hra nabízí, jak jsem zjistil tak spíše nově, dva módy ke hraní. Normal mode a Safe mode. Asi je rozdíl jasný. V Normal můžete zemřít, ale ve skutečnosti je to jen vyšší obtížnosti, protože musíte zažít předskriptované honičky s monstry. V Safe modu se rozplynou ve stylu „ve snu zemřít nemůžete.“ Oboje je dobré – pokud se vám třeba třesou ruce či tak, je lepší si dát ten Safe. O nic nepřijdete.
Třešničkou na dortu je možnost New Game+. Dnes už tak trochu nutnost, ale je až s podivem, kolik tvůrců na to zapomíná. U LoF2 by to byla vyloženě škoda, protože ve hře je značné množství sběratelských předmětů a také více konců plus jistě i jiných tajemství, takže stojí za to proběhnout hru vícekrát. Zkrátka velmi replay přátelské, což je další věc, kterou se liší Blair Witch. Na rozdíl od jiných jsem měl to nervy BW dohrát asi čtyřikrát nebo pětkrát ale za možnost NG+ bych se fakt nezlobil.
Co hře bohužel ubírá je „dilema rozcestí“, které je znatelně obzvlášť v třetí kapitole. Člověk přesně netuší kam jít a hra za ním často zabouchne dveře a uloží hru, čímž znemožní prozkoumání jiné místnosti až do restartu hry. Na jednu stranu se tomu hráč může vyhnout jistou opatrností, na druhou stranu je to přeci jen trochu frustrující.
Hra je poměrně dlouhá. Samozřejmě, jak bývá zvykem, to za plnou cenu moc nestálo ale co se dá dělat. Co se týče horrové stránky… je to stejné jako vždy. Pro otrlé to nebude nic nového. Layers of Fear byl a vždy bude založený na lekačkách. Atmosféra však byla také poměrně znepokojující především v poslední kapitole. Celkově však platí, že se musí ty horrorové značky brát s rezervou. Většina hráčů už nejsou děti, něco přečetli, viděli a zažili. Když se u horroru nebojíme, nutně to neznamená, že je špatný. Jen máme už tvrdý kořínek.
Na závěr spoiler bonus, který u mě připadá pár bodů na víc. Ačkoliv je to poměrně dost klišé, vždy mě zaujme téma možná kdysi dobrých mužů/žen, z kterých se se stala monstra. Zde tuto roli zastal otec hlavních hrdinů, který nedokázal odpustit svému synovi vinu, za kterou ani sám nemohl. Myslím, že téma rodičů kteří viní děti za smrt svých partnerů – za kterou ani nemohli – se objevuje poměrně často, ale málo se probírá. Zde to bylo vytvořeni velmi surově ale kvalitně.
Muž který týrá své děti jde koupit kytku na hrob své ženy. To je vrchol kvalitní charakterové ambivalence.
Jinak, hra je silně nevhodná pro i slabé epileptiky. I já z toho málem dostal záchvat :D
Ačkoliv mám stále raději Blair Witch, která mě skutečně dostala, Layers of Fear 2 je pravděpodobně nejvyrovnanější dílo Bloober Teamu. Nabízí totiž surrealistický příběh ve stylu nočního běsu, vyrovnané hovorové prvky, a pro ně nevídanou optimalizaci. Ve skutečnosti vzali všechny jednotlivé prvky fungující v jiných jejích walking simulátorech, a stvořili, prozatím, Moby Dicka v jejich stylu.
Někomu by mohlo vadit, že musí přicházet k této hře s poněkud otevřenější myslí, a to i na poměry jejich tvůrců. Ačkoliv každá taková hra je tak trochu puzzle, tušíte o co tam jde. Víte, že v Blair Witch jste v lese s čarodějnici, víte, že v Layers of Fear jste zmučený malíř, víte, že >observer_ se pohybujete ve futuristickém světě – zkrátka jsou tam kotvy.
Layers of Fear 2 tohle v zásadě nemá, a od začátku vás nechá plácat mezi několika světy. Dětskou fantazii, dospělým uměním, nočními můrami, sněním a vzpomínkami. A to bez nápovědy. Samozřejmě, že si časem začnete dělat obrázek o čem to vlastně celé je, ale není to pro každého. Vezměme si, že filmy jako Metropolis, Černá labuť nebo Hereditary nejsou pro každého a Layers of Fear 2 je to všechno krát milion, protože přeskakuje velmi divokým způsobem tam a zpátky. Nedivil bych se, kdyby to většinu hráčů otrávilo, ale já to miloval.
Hra nabízí, jak jsem zjistil tak spíše nově, dva módy ke hraní. Normal mode a Safe mode. Asi je rozdíl jasný. V Normal můžete zemřít, ale ve skutečnosti je to jen vyšší obtížnosti, protože musíte zažít předskriptované honičky s monstry. V Safe modu se rozplynou ve stylu „ve snu zemřít nemůžete.“ Oboje je dobré – pokud se vám třeba třesou ruce či tak, je lepší si dát ten Safe. O nic nepřijdete.
Třešničkou na dortu je možnost New Game+. Dnes už tak trochu nutnost, ale je až s podivem, kolik tvůrců na to zapomíná. U LoF2 by to byla vyloženě škoda, protože ve hře je značné množství sběratelských předmětů a také více konců plus jistě i jiných tajemství, takže stojí za to proběhnout hru vícekrát. Zkrátka velmi replay přátelské, což je další věc, kterou se liší Blair Witch. Na rozdíl od jiných jsem měl to nervy BW dohrát asi čtyřikrát nebo pětkrát ale za možnost NG+ bych se fakt nezlobil.
Co hře bohužel ubírá je „dilema rozcestí“, které je znatelně obzvlášť v třetí kapitole. Člověk přesně netuší kam jít a hra za ním často zabouchne dveře a uloží hru, čímž znemožní prozkoumání jiné místnosti až do restartu hry. Na jednu stranu se tomu hráč může vyhnout jistou opatrností, na druhou stranu je to přeci jen trochu frustrující.
Hra je poměrně dlouhá. Samozřejmě, jak bývá zvykem, to za plnou cenu moc nestálo ale co se dá dělat. Co se týče horrové stránky… je to stejné jako vždy. Pro otrlé to nebude nic nového. Layers of Fear byl a vždy bude založený na lekačkách. Atmosféra však byla také poměrně znepokojující především v poslední kapitole. Celkově však platí, že se musí ty horrorové značky brát s rezervou. Většina hráčů už nejsou děti, něco přečetli, viděli a zažili. Když se u horroru nebojíme, nutně to neznamená, že je špatný. Jen máme už tvrdý kořínek.
Na závěr spoiler bonus, který u mě připadá pár bodů na víc. Ačkoliv je to poměrně dost klišé, vždy mě zaujme téma možná kdysi dobrých mužů/žen, z kterých se se stala monstra. Zde tuto roli zastal otec hlavních hrdinů, který nedokázal odpustit svému synovi vinu, za kterou ani sám nemohl. Myslím, že téma rodičů kteří viní děti za smrt svých partnerů – za kterou ani nemohli – se objevuje poměrně často, ale málo se probírá. Zde to bylo vytvořeni velmi surově ale kvalitně.
Muž který týrá své děti jde koupit kytku na hrob své ženy. To je vrchol kvalitní charakterové ambivalence.
Jinak, hra je silně nevhodná pro i slabé epileptiky. I já z toho málem dostal záchvat :D
IMMORTALITY