Tahle hra je tak strašlivě nehodnotitelná jak jen hra může být. 30% je stejně správných jako 90%, záleží na úhlu pohledu. Jsem ročník 98, takže je asi jasné, že se jedná o jednu z prvních her kterou jsem hrál. A co víc, hrál jsem jí na vrcholu pottermánie. Moje rodina Harry Pottera žrala, jakože fakt dost. Měli jsme knihy, filmy, a i hry. A pro mě je stále Harry Potter jeden z pro mě nejbližších fenoménů – řadí se mezi pouze dva fiktivní světy, ve kterých bych rád žil. Ačkoliv nejsem tak arogantní, abych se označil za potterheada. To je spíše čestný titul.
Ale k věci. Harry Potter and the Sorcerer's Stone je jedním z prvních herních výletů do Bradavic. Ta hra má absolutně všechny chyby které hry z počátku tisíciletí mají a které by byli dneska absolutně neodpustitelné. Od toho, že se nejde vracet do starých lokací až po nepříjemné ovládání a někdy poměrně velkou obtížnost – například v hodinách při zkoušce kouzel. Abych byl fér, hra je těžká především pokud jí chcete dohrát na 100 %. Je to návrat ještě více do minulosti, do dnů Atari, kde se tvořili eposní hry které očekávali, že je budete hrát 10x nebo i víckrát než naprosto zvítězíte. Že fakt budete zkoumat každý detail, abyste našli vše. Jak říkám, tohle je prostě nehodnotitelné, protože ve své době to asi význam mělo.
Na druhou stranu, hru jsem vlastně nikdy nedohrál. Hah.
Přesto se však hře podařilo nejen naprosto vystihnout atmosféru Bradavic, ale celého Harryho Pottera. Je dost paradox, že se zde podařilo vykreslit Severuse Snapa mnohem lépe než v kterékoliv filmu, nebo že dokonce využila neobjevené postavy (Protiva). To vše podtrhává naprosto nádherný soundtrack, který upřímně nemá obdoby. Tvoří naprosto většinu herního zážitku, takže i zapomenete na Harryho vřískání při každém pádu na dva centimetry.
Zkrátka nostalgická záležitost. Poměrně důstojné herní zpracování na svou dobu. Vzhledem k tomu, že tu máme skvosty jako Avatar:The Game nebo Eragorn, vyšel z toho Harry Potter vlastně velmi důstojně. A na závěr řeknu i kontroverzní myšlenku, že tuto přiměřenou důstojnost si dovedl udržet až do sedmého dílu.
Ale k věci. Harry Potter and the Sorcerer's Stone je jedním z prvních herních výletů do Bradavic. Ta hra má absolutně všechny chyby které hry z počátku tisíciletí mají a které by byli dneska absolutně neodpustitelné. Od toho, že se nejde vracet do starých lokací až po nepříjemné ovládání a někdy poměrně velkou obtížnost – například v hodinách při zkoušce kouzel. Abych byl fér, hra je těžká především pokud jí chcete dohrát na 100 %. Je to návrat ještě více do minulosti, do dnů Atari, kde se tvořili eposní hry které očekávali, že je budete hrát 10x nebo i víckrát než naprosto zvítězíte. Že fakt budete zkoumat každý detail, abyste našli vše. Jak říkám, tohle je prostě nehodnotitelné, protože ve své době to asi význam mělo.
Na druhou stranu, hru jsem vlastně nikdy nedohrál. Hah.
Přesto se však hře podařilo nejen naprosto vystihnout atmosféru Bradavic, ale celého Harryho Pottera. Je dost paradox, že se zde podařilo vykreslit Severuse Snapa mnohem lépe než v kterékoliv filmu, nebo že dokonce využila neobjevené postavy (Protiva). To vše podtrhává naprosto nádherný soundtrack, který upřímně nemá obdoby. Tvoří naprosto většinu herního zážitku, takže i zapomenete na Harryho vřískání při každém pádu na dva centimetry.
Zkrátka nostalgická záležitost. Poměrně důstojné herní zpracování na svou dobu. Vzhledem k tomu, že tu máme skvosty jako Avatar:The Game nebo Eragorn, vyšel z toho Harry Potter vlastně velmi důstojně. A na závěr řeknu i kontroverzní myšlenku, že tuto přiměřenou důstojnost si dovedl udržet až do sedmého dílu.
IMMORTALITY