Ve stínu havrana jedna z mála českých adventur, kterou jsem tady nehodnotil a zároveň jedna z mála, kterou jsem nikdy nehrál. Nostalgie se tudiž nedostavila a já ji viděl v plné kráse 40%. Co naplat, bavilo mě to ještě míň než Dreamland ze stejného roku.
Alfou a omegou určitých herních žánrů a adventur především je pro mě příběh. Může být jakýkoliv, nevadí mě žádná žánrová škatulka, pokud je to dobře napsané tak si užiju detektivku, dobrodružný, fantasy, sci-fi i horor. A klidně i nějakou komediální taškařici, pokud to směřuje od něčeho k něčemu. Ve stínu havrana však příběh neexistuje. Středověký mnich Severín je vyhozen z chrámu a tak se poflakuje po jednom městečku, pak po rybářské osadě s piráty a lidožrouty a hledá sám sebe... Je to humorná hra, občas jsem se zasmál, občas se cítil trapně, občas nechápal, tak jako v průměrné české komediální adventuře. Občas někomu pomůžete, občas uškodíte, Severín je takový zdravý střed mezi Mirkem Dušínem z Quest for Glory a zmetkem v Simon the Sorcerer.
Podstatné je, že ale chybí jakákoliv motivace hrát dál. Tak jsem celou dobu čekal na nějakou pointu, která by tomu dala smysl a pozvedla hru. Nevadilo by mi cokoliv, ve své době mě nadchl kritizovaný srdceryvný zvrat ve Whispered World či jsem lapal po dechu při odhalení v Posel smrti. Výsledek? Pár filozofických žvástů od šamana, poté setkání s nějakou bytostí měnící tváře a návrat do městečka za stovky let. WTF. Takže nulový příběh doprovodil nulový konec.
Tohle příběhové vakuum se odráží i na hratelnosti. Ve většině případů netušíte co máte dělat a proč. Máte si omezený počet lokací, ale ty jsou zahlceny milionem krámů, které ovšem z 95% nepoužijete, ani nemůžete sebrat. Na každém rohu se válí kameny a sekery které nepotřebujete, dveře, šuplíky, truhly a skříně které nevypáčíte a já nechápu proč. Stejně tak nechápu proč jsem tahal půlku věcí v inventáři, která k ničemu nebyla, což korunuje možnost sbírat nekonečné množství žab. Trpí tím i kombinace - opět až 90% logických věcí nejde udělat, protože s nimi tvůrci nepočítali. Samozřejmě nechybí pixelhunting, objevování se věcí na již projetých lokacích a hledání neviditelných cest. Takovou lahůdkou je možnost zkombinování něčeho pouze na určitém místě. No a korunu tomu dává naprosto dementní ovládání při dvou střeleckých mezihrách.
Když neexistuje příběh a hratelnost stojí za houby, tak už nepomůže nic. Přestože grafika je typicky česká a celkem hezky nakreslená, přestože Jiří Lábus, který dabuje všechny postavy se snaží, přestože hraje příjemná hudba, přestože jsem se párkrát s chutí zasmál. Prostě pro mě hra o ničem.
Alfou a omegou určitých herních žánrů a adventur především je pro mě příběh. Může být jakýkoliv, nevadí mě žádná žánrová škatulka, pokud je to dobře napsané tak si užiju detektivku, dobrodružný, fantasy, sci-fi i horor. A klidně i nějakou komediální taškařici, pokud to směřuje od něčeho k něčemu. Ve stínu havrana však příběh neexistuje. Středověký mnich Severín je vyhozen z chrámu a tak se poflakuje po jednom městečku, pak po rybářské osadě s piráty a lidožrouty a hledá sám sebe... Je to humorná hra, občas jsem se zasmál, občas se cítil trapně, občas nechápal, tak jako v průměrné české komediální adventuře. Občas někomu pomůžete, občas uškodíte, Severín je takový zdravý střed mezi Mirkem Dušínem z Quest for Glory a zmetkem v Simon the Sorcerer.
Podstatné je, že ale chybí jakákoliv motivace hrát dál. Tak jsem celou dobu čekal na nějakou pointu, která by tomu dala smysl a pozvedla hru. Nevadilo by mi cokoliv, ve své době mě nadchl kritizovaný srdceryvný zvrat ve Whispered World či jsem lapal po dechu při odhalení v Posel smrti. Výsledek? Pár filozofických žvástů od šamana, poté setkání s nějakou bytostí měnící tváře a návrat do městečka za stovky let. WTF. Takže nulový příběh doprovodil nulový konec.
Tohle příběhové vakuum se odráží i na hratelnosti. Ve většině případů netušíte co máte dělat a proč. Máte si omezený počet lokací, ale ty jsou zahlceny milionem krámů, které ovšem z 95% nepoužijete, ani nemůžete sebrat. Na každém rohu se válí kameny a sekery které nepotřebujete, dveře, šuplíky, truhly a skříně které nevypáčíte a já nechápu proč. Stejně tak nechápu proč jsem tahal půlku věcí v inventáři, která k ničemu nebyla, což korunuje možnost sbírat nekonečné množství žab. Trpí tím i kombinace - opět až 90% logických věcí nejde udělat, protože s nimi tvůrci nepočítali. Samozřejmě nechybí pixelhunting, objevování se věcí na již projetých lokacích a hledání neviditelných cest. Takovou lahůdkou je možnost zkombinování něčeho pouze na určitém místě. No a korunu tomu dává naprosto dementní ovládání při dvou střeleckých mezihrách.
Když neexistuje příběh a hratelnost stojí za houby, tak už nepomůže nic. Přestože grafika je typicky česká a celkem hezky nakreslená, přestože Jiří Lábus, který dabuje všechny postavy se snaží, přestože hraje příjemná hudba, přestože jsem se párkrát s chutí zasmál. Prostě pro mě hra o ničem.
Jack Keane 2: The Fire Within