Pro velkou většinu herní populace byl revoluční Doom - o tom nemůže být pochyb. Ale ne pro mě. Mě plnou silou zasáhl až první Quake. Hra, jejíž mapy (minimálně z první epizody) bych ve 3 ráno dokázal nakreslit z hlavy. Hra, která mě poprvé přinutila se (trochu) bát. Hra, kde mě naprosto odrovnalo vlastně všechno.

A co na tom, že prvních pár let pouze v software módu. Prostředí i tak vypadalo skvěle. Temné, depresivní, ale přitom skvěle navržené. Žádná totální bludiště jako ve Wolfovi nebo Doomovi. Naopak, jednotlivé úrovně jsou často poměrně přímočaré, což bylo příjemné osvěžení. Ale plné nepřátel, kteří dovedli vykouzlit nepříjemné mrazení v zádech. Ogři s motorovkami, sténající zombie, zákeřní Scragové nebo neskutečně rychlý Fiend.

A co teprve zvuky... ambientní šum, dokonalé zvuky zbraní a nepřátel - to zvedlo už tak hustou atmosféru ještě mnohem výše. Přiznám se, že u plné verze jsem záměrně vypl hudbu, která ač velmi kvalitní, tak já si raději užíval to zlověstné skoroticho.

Variabilitu zbraní dodnes považuju za jednu z nejlepších. Od sekyry, která se hodí na hledání secretů, přes dvě brokovnice (dvouhlavňovka tu má pořádný kule), dva hřebíkomety (milujůůů), skvělý granátomet, raketomet a bleskomet. Vše je použitelné kdykoliv v průběhu hry a protože munice není vždy přehršel, hra tak nenápadně nutí používat vše.

Nebudu to natahovat, beztak tuto hru hrál skoro každý. Quake je první hra, která ode mně dostává maximální hodnocení, protože pro mě je to FPS klenot, který se ani dnes nemá za co stydět a v knihovničce GOGu má své čestné místo.