Tak nějak mě chytla při sledování jednoho seriálu a souboji se Satanem v něm nostalgie po starém dobrém Diablu a tak jsem ho po letech znovu vyzkoušel ve verzi přes GOG.
Diablo byla v 90. letech absolutní bomba, kterou znal naprosto každý. Vyšel na přelomu let 1996/1997 a už v roce 1997 byl v brněnské herně Gamesworld nejhranější hrou. Totéž o nějaký pátek později v Megami a ještě v roce 2000 měli tehdy v Hypernově nápad sesíťovat pár počítačů a nechat si pařany "vyzkoušet" pár her. Výsledek? 12 hodinové směny pár stále stejných lidí u multiplayeru Diabla :) Tehdy jsem se naučil nesmrtelné kopírování předmětů, což je takový "cheat" vyžadující značnou šikovnost, ale stojící za to :) Diablo byl prostě kult 90. let, který znal každý napříč žánry a budil rozporuplné reakce, zejména od fanoušky těch pravých RPG (není to RPG).
Já jako fanda těch pravých RPG, který ve stejném roce (1996) zbožňuje Albion a dohrál jich spoustu můžu říct - Diablo je RPG. Zjednodušené, osekané na kost, maximálně přizpůsobené jednoduché hratelnosti, ale je tady vše - příběh, questy, statistiky, levelování.
Je tu příběh o pekelném pánu Diablovi, který se usadil v kobkách pod Tristramem a je docela slušný. Stačí naslouchat lidem ve vsi, mluvit s nimi o každém questu, číst si knihy v dungeonech a dovíte se o uneseném princi Albrechtovi, šíleném králi Leroicovi, zrádném arcibiskupovi Lazarovi i osobních tragédiích lidí ve městě. Nechce se Vám číst a poslouchat? Můžete proběhnout hru bez příběhu (jako každý kdo neuměl v 90. letech anglicky) ale pak se nedivte.
Jsou tu i questy - ano jsou typu přines/zabij a většinou je splníte ani nevíte jak, ale jsou tu. Je tu městečko s 8 postavami, z nichž pravda 4 jsou úplně zbytečné, ale u těch zbývajících si nakupujete zbraně/výzbroj, kouzla, lektvary, léčíte se, opravujet a identifikujete věci a prodáváte nasyslený loot.
Ale co si budeme nalhávat, v jádru je to samozřejmě bezhlavá rubačka. Není potřeba nic složitě rozepisovat - vybrat si jednu ze tří postav (bojovník, lučištnice, mág), prošmejdit 16 kol, vybít všechno živé i mrtvé a na konci zatnout tipec Diablovi. Co z toho tedy dělá takový kult? Inu Diablo je hrozně jednoduché na pochopení i naučení, ale přitom obsahuje docela komplexní možnosti.
První důvod jsou samotné potvory. Každá je jiná, některou zvládnete na pár ran, jiná je je proti něčemu odolná či rovnou imunní, další střílí z dálky magii a při pokusu zaútočit zbaběle prchá. Jiný zážitek je to i za každou postavu - lučištník v pohodě ostřeluje zdálky, ale nenadělá takové škody, mág má parádní výběr kouzel ale běda jak mu dojde mana a potvory se mu dostanou na tělo. A jako bojovník (za který jsem hrál teď) jsem proklínal veškeré magické střílející potvory, které mě ničily jedna radost.
Druhý důvodu úspěchu jsou předměty. Jsou tři druhy - normální, magické a unikátní, přičemž se snažíte o ty magické. Předměty můžou zvyšovat šanci k zásahu, přidávat unikátní damage, zvyšovat jednu ze základních vlastností a nebo naopak odolnost proti jednomu ze tří druhů magie či obranné číslo. Jasně že to má každé RPG, ale tady je radost se s tím piplat, protože každou změnu poznáte hned v boji a přitom je to tak jednoduché. Jen občas tvůrci dávají sadisticky nepotřebné předměty (luk snů pro bojovníka či mizerný klacek s s nízkým damage s parádními bonusy). Kromě práce s předměty levelujete i postavu a zvyšujete jednu ze 4 statistik.
Třetí důvod je znovuhratelnost. Diablo nabízí náhodně generované dungeony i loot, takže žádná hra nebude stejná. Náhodně generované jsou i questy - vždy se vyberou třeba dva ze tříčlenné skupiny. A konečně po poražení Diabla můžete dál budovat svoji postavu hrou na větší obtížnost, hledat nové lepší předměty a čelit tužším potvorám.
A poslední důvod je samotná hratelnost. Ač je to bezhlavý klikfest, díky parádnímu ovládání a feelingu z ničení potvor je to prostě zábava na 100%. Kola jsou tak akorát velká aby nenudila, vždy po 4 kolech se mění prostředí, potvory se střídají aby nepřišla nuda a musím říct, že jsou se prostě nenudil, neprošel hru ani s prstem v nose, ani rozzuřený do běla. Zkoušel jsem podobných akčních RPG více (Sacred, Dungeon Siege) a nikdy to nebylo ono. GOG tomu dal ještě možnost libovolně ukládat (mám pocit že to dříve nešlo).
Kdybych měl cokoliv kritizovat, tak by to byla grafika především prostředí. Grafka zestárla, ztmavla a je dost těžké po nějaké šílené bitvě najít na zemi v nedetailním brajglu mrňavé předměty. Chtělo by to tlačítko za jejich zobrazení. Dlužné říct, že efekty kouzel či animace postav jsou pořád na slušné úrovni.
Závěrem? Diablo je prostě legenda, která si nic míň než 100% nezaslouží.
EDIT: Diablo jsem dohrál xkrát, Hellfire dneska poprvé a nemá smysl mu psát samostatnou recenzi. Hellfire je důvod proč nehraji datadisky, je to ztráta času. Nepřináší vůbec nic nové (kromě pár zbytečných runových pastí a nových monster) a to staré jsou 2 questy po 4 kolech. První je naprosto nediablovské rostlinné prostředí s přírodní havětí, které se mi nelíbilo ani vizuálně, ani po stránce monster. Druhý je solidní katedrála s nějakým no name démonem, která mě celkem bavila. Nicméně po jejím vykydlení nejsou ani žádné gratulace, dialog, prostě nic. Zkrátka 8 kol navíc nic víc.
Diablo byla v 90. letech absolutní bomba, kterou znal naprosto každý. Vyšel na přelomu let 1996/1997 a už v roce 1997 byl v brněnské herně Gamesworld nejhranější hrou. Totéž o nějaký pátek později v Megami a ještě v roce 2000 měli tehdy v Hypernově nápad sesíťovat pár počítačů a nechat si pařany "vyzkoušet" pár her. Výsledek? 12 hodinové směny pár stále stejných lidí u multiplayeru Diabla :) Tehdy jsem se naučil nesmrtelné kopírování předmětů, což je takový "cheat" vyžadující značnou šikovnost, ale stojící za to :) Diablo byl prostě kult 90. let, který znal každý napříč žánry a budil rozporuplné reakce, zejména od fanoušky těch pravých RPG (není to RPG).
Já jako fanda těch pravých RPG, který ve stejném roce (1996) zbožňuje Albion a dohrál jich spoustu můžu říct - Diablo je RPG. Zjednodušené, osekané na kost, maximálně přizpůsobené jednoduché hratelnosti, ale je tady vše - příběh, questy, statistiky, levelování.
Je tu příběh o pekelném pánu Diablovi, který se usadil v kobkách pod Tristramem a je docela slušný. Stačí naslouchat lidem ve vsi, mluvit s nimi o každém questu, číst si knihy v dungeonech a dovíte se o uneseném princi Albrechtovi, šíleném králi Leroicovi, zrádném arcibiskupovi Lazarovi i osobních tragédiích lidí ve městě. Nechce se Vám číst a poslouchat? Můžete proběhnout hru bez příběhu (jako každý kdo neuměl v 90. letech anglicky) ale pak se nedivte.
Jsou tu i questy - ano jsou typu přines/zabij a většinou je splníte ani nevíte jak, ale jsou tu. Je tu městečko s 8 postavami, z nichž pravda 4 jsou úplně zbytečné, ale u těch zbývajících si nakupujete zbraně/výzbroj, kouzla, lektvary, léčíte se, opravujet a identifikujete věci a prodáváte nasyslený loot.
Ale co si budeme nalhávat, v jádru je to samozřejmě bezhlavá rubačka. Není potřeba nic složitě rozepisovat - vybrat si jednu ze tří postav (bojovník, lučištnice, mág), prošmejdit 16 kol, vybít všechno živé i mrtvé a na konci zatnout tipec Diablovi. Co z toho tedy dělá takový kult? Inu Diablo je hrozně jednoduché na pochopení i naučení, ale přitom obsahuje docela komplexní možnosti.
První důvod jsou samotné potvory. Každá je jiná, některou zvládnete na pár ran, jiná je je proti něčemu odolná či rovnou imunní, další střílí z dálky magii a při pokusu zaútočit zbaběle prchá. Jiný zážitek je to i za každou postavu - lučištník v pohodě ostřeluje zdálky, ale nenadělá takové škody, mág má parádní výběr kouzel ale běda jak mu dojde mana a potvory se mu dostanou na tělo. A jako bojovník (za který jsem hrál teď) jsem proklínal veškeré magické střílející potvory, které mě ničily jedna radost.
Druhý důvodu úspěchu jsou předměty. Jsou tři druhy - normální, magické a unikátní, přičemž se snažíte o ty magické. Předměty můžou zvyšovat šanci k zásahu, přidávat unikátní damage, zvyšovat jednu ze základních vlastností a nebo naopak odolnost proti jednomu ze tří druhů magie či obranné číslo. Jasně že to má každé RPG, ale tady je radost se s tím piplat, protože každou změnu poznáte hned v boji a přitom je to tak jednoduché. Jen občas tvůrci dávají sadisticky nepotřebné předměty (luk snů pro bojovníka či mizerný klacek s s nízkým damage s parádními bonusy). Kromě práce s předměty levelujete i postavu a zvyšujete jednu ze 4 statistik.
Třetí důvod je znovuhratelnost. Diablo nabízí náhodně generované dungeony i loot, takže žádná hra nebude stejná. Náhodně generované jsou i questy - vždy se vyberou třeba dva ze tříčlenné skupiny. A konečně po poražení Diabla můžete dál budovat svoji postavu hrou na větší obtížnost, hledat nové lepší předměty a čelit tužším potvorám.
A poslední důvod je samotná hratelnost. Ač je to bezhlavý klikfest, díky parádnímu ovládání a feelingu z ničení potvor je to prostě zábava na 100%. Kola jsou tak akorát velká aby nenudila, vždy po 4 kolech se mění prostředí, potvory se střídají aby nepřišla nuda a musím říct, že jsou se prostě nenudil, neprošel hru ani s prstem v nose, ani rozzuřený do běla. Zkoušel jsem podobných akčních RPG více (Sacred, Dungeon Siege) a nikdy to nebylo ono. GOG tomu dal ještě možnost libovolně ukládat (mám pocit že to dříve nešlo).
Kdybych měl cokoliv kritizovat, tak by to byla grafika především prostředí. Grafka zestárla, ztmavla a je dost těžké po nějaké šílené bitvě najít na zemi v nedetailním brajglu mrňavé předměty. Chtělo by to tlačítko za jejich zobrazení. Dlužné říct, že efekty kouzel či animace postav jsou pořád na slušné úrovni.
Závěrem? Diablo je prostě legenda, která si nic míň než 100% nezaslouží.
EDIT: Diablo jsem dohrál xkrát, Hellfire dneska poprvé a nemá smysl mu psát samostatnou recenzi. Hellfire je důvod proč nehraji datadisky, je to ztráta času. Nepřináší vůbec nic nové (kromě pár zbytečných runových pastí a nových monster) a to staré jsou 2 questy po 4 kolech. První je naprosto nediablovské rostlinné prostředí s přírodní havětí, které se mi nelíbilo ani vizuálně, ani po stránce monster. Druhý je solidní katedrála s nějakým no name démonem, která mě celkem bavila. Nicméně po jejím vykydlení nejsou ani žádné gratulace, dialog, prostě nic. Zkrátka 8 kol navíc nic víc.
Jack Keane 2: The Fire Within