Od dob Penumbry či Amnesie uběhla dlouhá doba, a já se mezitím buď pěkně otrkala nebo už tolik silně atmosferických hororovek, u kterých bych se opravdu nepříjemně bála, nevychází tolik. A tak nastala situace, kdy jsem místo odkládání strašidelných kousků začala spíš pátrat po takovém, u kterého zase zažiju mrazení v zádech, nepříjemné pocity a nutkání opustit místo před monitorem. Čest vyjímkám, je tu přece jen pár vydařených větších kousků. To něco málo mělo slušně našlápnuto, ale stále to nebylo úplně ono. Buď hra byla příliš hektická, dalo se ve hře bránit nebo vývoj po představení dema na dobro utli. A tak mě zpráva, že se blíží vydání první hratelné kapitoly Visage, celkem potěšila.

Ani tenhle kousek to se mnou neměl lehké. Hned po vydání jsem ke hře sedla, ale nejspíš zrovna nebyla ta vhodná doba a já v tom správném rozpoložení. Skončilo to první smrtí, kdy jsem po hodině hraní v mírně unuděné náladě usoudila, že sáhnu přece jen po jiné hře, která už je nějakou dobu hotová a k Visage se vrátím jindy. Třeba až bude kompletně venku. Dlouho mi to však nevydrželo. Od vstupu do předběžného přístupu uběhlo něco málo přes dva týdny a já dostala chuť dát hře druhou šanci. A k mému překvapení to bylo konečně to, co jsem měsíce a možná i roky vyhlížela.

Ani nedovedu slovy vyjádřit, jak ráda jsem se zase po dlouhé době bála. A že já ten pocit nesnáším, ale zároveň i zbožňuju. Atmosféra se buduje pomalu a postupně a něco mi říká, že v dalších kapitolách ještě přitvrdí. Po krátké tajemné scénce se probouzíte na podlaze po vzoru P.T. a za dveřmi na vás čeká celý dům. Tedy ty části, které nejsou zamčeny z důvodu předběžného přístupu. Je to poměrně pěkný rodinný baráček na předměstí. Prostředí je interaktivní, reaguje na váš postup hrou a postupně se mění do těch nejmenších detailů.

Audiovizuál snad ani nemusím řešit. Obojí se moc povedlo, i když si umím představit, že postavy by mohly být ještě detailnější a propracovanější. Ale co já vím? Do plné verze se může ještě mnohé změnit. Prostředí domu je zpracováno více než dobře a zvuky jako vrzání podlahy, dveří, dunění či dupání rozhodně není nic příjemného. Samozřejmě nesmí chybět šumící televize, samo-zapínající se rádio a poblikávání světel. Občas praskne nějaká ta žárovka a vy ji můžete vyměnit. Tedy pokud ji s sebou ve svém titěrném inventáři taháte. Těchto mnohdy náhodných projevů domu není tolik, aby to člověka otravovalo nebo si na ně zvykl. Na druhou stranu klidu také moc nezažijete. Navíc není dobrý nápad pobývat příliš dlouho ve tmě. Na Vaší psychické pohodě to totiž moc nepřidá. Naštěstí můžete po kapsách nosit prášky na uklidnění.

Víc asi prozrazovat nechci. Na překvapivé mechaniky či hratelnost nenarazíte, řešení hádanek je celkem snadné a dům zatím celkem přehledný, ale i přesto po cca 5 hodinách celkového hraní neokoukaný. Otázka je, jestli to tak bude i v plné verzi, kdy se sice otevře pár dveří a lokací navíc, ale pořád si nemyslím, že jich bude tolik, aby zvládly svým objemem vyplnit celé kapitoly. No jsem zvědavá. Zvědavá jak se vývojáři vytáhnou, čím ještě překvapí a taky jestli se vůbec něco objasní. Protože s tím barákem je sakra něco špatně! Snad se hra nestane příliš hektickou a těžkou frustrující záležitostí. To by mě mrzelo hodně. Po vydání celé verze dojmy plánuju upravit.

/edit: 3. 7. 2019 vyšla druhá hratelná kapitola s podtitulem Dolores. Co jsem se zatím dozvěděla, tak je hra dělaná tak, aby ve finální verzi bylo pořadí kapitol náhodné. Čili si ze hry každý odnese trochu jiný zážitek. A dojmy? Rozhodně se nejedná o zklamání. Kapitola se nese ve stejném duchu jako ta první, audiovizuálně hra neztratila na kvalitě ani na kráse. Příjemně překvapila více interaktivní hratelnost a vydařené logické hádanky. Opět může dojít k zásekům a prvotnímu odrazení. Navíc se našly menší technické problémy, záseky při načítání a malinko frustrující časté potkávání nepřátel. Ze hry jsem stále nadšená!