Simulátor stavby citadel, sběru hub a házení jablek do moře. Lost Eden je zajímavá adventura, která v době vzniku přinesla nadstandardní grafické zpracování a tradiční francouzskou ulítlost. Pokud jsou japonské hry někdy minimálně zvláštní, tak francouzské adventury 90. let byly ještě dále. A právě Cryo na tom mělo lví podíl.

Dinosauré a lidé koexistují v harmonii nějaké to století, problémem je ale jakýsi zlý Morkus Rex... scénář zrovna neaspiruje na Nobelovu cenu za literaturu, ale na těch několik hodin, které Lost Eden trvá, dokáže zabavit svoji naivitou a zkratkovitou výpravou. Prakticky tři pětiny hry tvoří jistý repetivní postup se snahou v jednom z několika údolí postavit citadelu. To je doplněno dříve možná revolučními přelety nadměrných plazů, nicméně nejlepším záběrem je jistě jízda brontosaurů na vorech. Aby toho nebylo málo, tak jako adventura Lost Eden příliš nefunguje. Pokud pominu „strategickou“ část s výstavbou citadel na obranu proti Rexovi, tak zbyde krátký začátek a krátký konec, kde se s rébusy a kombinací předmětů šetřilo jak to jen šlo (nejspíš si je tvůrci schovávali do Atlantis). Abych ovšem jen nekřivdil, hraje se Lost Eden docela příjemně a parta kolem Adama má stále co říci (a napoví nebo udělí radu) a hudba je fantastická. Bez ní by Lost Eden nejspíše sklouzl do velkého podprůměru, ovšem Stephana Picq, dnes rezident Madagaskaru, znovu povyšuje zážitek ze hry jako se mu to povedlo u Dune a Commander Blood.

Jsem docela rád, že jsem Lost Eden před lety hrál jen chvilku, a spíše se zabýval jen soundtrackem. Pozornost si zaslouží jiné adventury – zvláště, když v silném roce 1995 vyšlo například I Have No Mouth, and I Must Scream nebo Shannara. Dnes zahrání, po více jak 23 letech, tedy nedoporučuji.